Zakladatel: Luigi Giussani - Co je CL

Zakladatel: Luigi Giussani

Narození, rodina, studia, povolání vychovatele, zrození a vývoj hnutí, vztah k Janu Pavlovi II a katolické hierarchii, pohřební obřad slavený tehdejším kardinálem Ratzingerem, rozšíření plodů charismatu

Luigi Giovanni Giussani se narodil 15. října 1922 v městečku Desio (v kraji Brianza na sever od Milána, kde se narodil i pozdější papež Pius XI), jeho otec, Beniamino Giussani, byl zkušený kreslíř a řezbář, matka, Angelina Gelosa, textilní dělnice.
Matka byla horlivá katolička, otec sympatizoval s myšlenkami socialismu. Z manželství se dále narodily děti Livia (1925), Brunilde (1929), která následujícího roku zemřela, Brunilde (1932) a Gaetano (1939).
O rodičích bude don Giussani mluvit po celý svůj život, události jejich života a dokonce i jejich charakterové rysy budou vždy ukazovány jako příklad lidství a víry..

V letech 1928 až 1933 navštěvuje základní školu v Desiu.
Dne 2. října 1933 vstupuje do diecézního semináře Svatého Petra Mučedníka v Sevesu, kde navštěvuje první čtyři roky gymnázia (1933-1937).
V roce 1937 je přeložen do semináře ve Venegonu, kde stráví osm let: dokončí poslední rok gymnázia a navštěvuje tři roky lycea (1938-1941) a čtyři roky teologie (1941-1945). Během lycea v něm Giovanni Colombo (budoucí milánský arcibiskup) probudí vášeň pro literaturu a především pro básně Giacoma Leopardiho, které ho zraní, jak řekne kardinál Joseph Ratzinger v pohřebním kázání: «Don Giussani… byl od začátku zasažen, přímo zraněn, touhou po kráse, nespokojoval se /však/ s jakoukoliv krásou, s krásou banální: hledal Krásu samu, nekonečnou Krásu; tak našel Krista, v Kristu pravou krásu, cestu života, pravou radost » (24. února 2005).
Během let studia teologie pod vedení učitelů, jako byli Gaetano Corti, Carlo Colombo nebo Carlo Figini, nadšení a objevy dospívání nalezly adekvátní základ a formu v učení, které klade do centra událost vtělení jakožto naplnění očekávání srdce člověka a metodu setkání jakožto původu rozumné víry. Don Giussani bude připomínat, že u něho «vše je dáno věrností učení, které jsem obdržel v letech lycea a diecézního semináře ve Venegonu od opravdových mistrů, kteří mně dokázali přiblížit pevnou křesťanskou tradici».

Roky semináře jsou charakterizovány také vztahy s některými spolužáky, mezi něž patřili zejména Enrico Manfredini (budoucí arcibiskup v Bologni) a Carlo De Ponti (který zemře těsně před přijetím kněžského svěcení), se kterými založil skupinu nazvanou Studium Christi a vydal publikaci «Christus», které byly věnovány objevování ústřední role osoby Kristovy v porozumění každému učebnímu předmětu.
Během semináře se vyznačuje skvělými studijními výsledky dokumentovanými výbornými známkami na konci každého roku.
Dne 4. listopadu 1943 se stává bakalářem.
Dne 26. května 1945, měsíc po skončení druhé světové války, je v milánském dómu vysvěcen na kněze: Světitelem je kardinál Ildefonso Schuster.
Ještě předtím v březnu je vyzván rektorem semináře ve Venegonu, aby zůstal v semináři, pokračoval ve studiu a začal vyučovat. Specializuje se na studium východní teologie (zvláště slavjanofilů), americké protestantské teologie a na prohloubení racionální motivace přilnutí k víře a k církvi.

Obdrží licenciát z teologie a začíná vyučovat v nižším semináři v Sevesu. Na podzim roku 1945 začíná službu ve farnosti v jedné lidové čtvrti na periférii Milána, vždy v sobotu a v neděli. Zkušenost ve farnosti potrvá jen několik málo měsíců: velmi brzy onemocní kvůli zimě, přesunům vlakem a návratům v neděli večer do vymrzlého pokoje v semináři. Následují dlouhá období rekonvalescence, především v rezidenci spravované řeholníky ve Varigotti na ligurské riviéře, která se protáhnou až do roku 1949.
Počínaje rokem 1950 vykonává pastorační službu vždy v sobotu a v neděli v jedné farnosti v centru Milána. Ve Venegonu zakládá skupinu nazvanou «Gli scemi di Cristo» (Blázni Kristovi) inspirovanou svatým Pavlem. Od roku 1953 je zván k účasti na radě hnutí Gioventù Studentesca (Studentská mládež), které shromažďuje lycejní studenty milánské Katolické akce. Nejprve se zapojí do ženské větve hnutí a následně, když vidí dobré výsledky, také do větve mužské.
V červnu 1954 skládá doktorát s výsledkem magna cum laude (70 bodů ze 70 možných), když obhájí práci na téma «Křesťanský smysl člověka podle Reinholda Niebuhra».

Počínaje školním rokem 1954 vyučuje náboženství na klasickém lyceu Berchet v Miláně, kde setrvá až do roku 1967.
Je veden touhou nabízet křesťanskou zkušenost ve školním prostředí jako odpověď na otázky a potřeby mladých, kteří žijí v prostředí, jež je stále více nepřátelské vůči víře a katolické církvi.
Obsahem jeho přednášek jsou témata, která ho budou provázet – a která bude stále prohlubovat – po celou jeho cestu člověka a vychovatele: náboženský smysl a rozumnost víry, hypotéza a skutečnost zjevení, Kristova pedagogika při zjevování, povaha církve jakožto pokračování přítomnosti Krista v dějinách až dodnes.
Především je to ale přitažlivost jeho osoby, co činí křesťanskou zvěst současnou pro mladé lidi, s nimiž se setkává.
V roce 1955 je jmenován diecézním asistentem hnutí Gioventù Studentesca (GS). Vydává spis Risposte cristiane ai problemi dei giovani (Křesťanské odpovědi na problémy mladých). Jeho představení ho nutí, aby se zvolil mezi vědeckou prací na teologické fakultě a působením mezi mládeží v Miláně. Zvolí si druhou možnost, ale do roku 1957 ještě vyučuje ve Venegonu.

V roce 1956 opouští ubytování v semináři a usazuje se v Miláně, z počátku v sídle GS ve via Statuto. V roce 1957 umírá jeho otec na tuberkulózu ledvin.
Ve stejném roce zapojuje celé hnutí GS do Městské misie, kterou vyhlásil arcibiskup Giovanni Battista Montini – pozdější Pavel VI – svým svatopostním listem nazvaným O náboženském smyslu.
Po několika měsících don Giussani vydává Il senso religioso (Náboženský smysl), první verzi textu, jehož obsah bude v následujících vydáních prohlouben. Kniha vychází péčí GIAC (Italská mládež Katolické akce). Obnovuje výchovnou nabídku hnutí GS a koncipuje je jako křesťanskou komunitu přítomnou ve škole. Novostí metody je osloven zvláště otec Maurice Cocagnac, ředitel francouzského časopisu «Vie spirituelle».
Koncem padesátých a začátkem šedesátých let tři útlé svazky, které shrnují jádro jeho nabídky: G.S. Riflessioni sopra un’esperienza (G.S. Úvahy nad jednou zkušeností, 1959), Tracce d’esperienza cristiana (Cesty křesťanské zkušenosti, 1960, česky 2006), Appunti di metodo cristiano (Poznámky ke křesťanské metodě, 1964). Všechny jsou vydávány s církevním imprimatur.

Jsou to léta rozšíření GS v milánské diecézi, v Itálii a prvních misijních pokusů, počínaje Brazílií, prvním příkladem mladých laiků, kteří se vydávají na misie.
V letech 1960 a 1961 koná dvě cesty do Brazílie, které předcházejí příjezdu prvních členů GS, na pozvání monsignora Aristide Pirovano, biskupa v Macapà, a podnikatele Marcella Candii.
Od akademického roku 1964-1965 vyučuje Úvod do teologie na Katolické univerzitě Nejsvětějšího srdce v Miláně, na této katedře zůstane až do roku 1990, kdy z důvodu věku vyučování zanechá.
V roce 1964 se kolem dona Giussaniho začíná shromažďovat první jádro toho, z čeho se později stane realita nazvaná Memores Domini (osoby, které si volí odevzdání Bohu v panenství podle evangelijních pokynů).
Rozšíření GS vyvolá v milánské diecézi nepochopení a potíže, především ze strany vedoucích představitelů FUCI (Italská federace katolických univerzitních studentů).

V roce 1965, ve světle této situace a po několika měsících strávených ve Spojených státech, opouští vedení GS. V GS se začínají projevovat příznaky určité krize, která vyvrcholí v roce 1968, kdy mnozí členové opustí GS, aby se připojili k Studentskému hnutí inspirovanému marxismem, které se postaví do čela protestů na italských školách a univerzitách.
V roce 1968 během řady setkání s Memores, s kněžími a dospělými, kteří s ním zůstali spojeni prostřednictvím Kulturního střediska Charles Péguy v Miláně, klade základy pro oživení prvotní zkušenosti toho, co se stane hnutím CL. V roce 1969 se poprvé objevuje název «Comunione e Liberazione» (Společenství a osvobození), v manifestu napsaném několika studenty Státní univerzity v Miláně, kteří vytušili a obnovili prvotní ideu, z níže se zrodilo hnutí GS. Na počátku sedmdesátých let se don Giussani přímo spojuje se skupinou studentů Katolické univerzity. Současně vydává publikaci Teologia protestante americana. Profilo storico (Americká protestantská teologie. Historický přehled), ve vydavatelství semináře ve Venegonu. Dále vydává knihu Reinhold Niebuhr, ve vydavatelství Jaca Book.

Na Květnou neděli roku 1975 se společně s celým hnutím účastní setkání pořádaného Pavlem VI., od kterého v soukromém rozhovoru po skončení liturgické slavnosti na náměstí Svatého Petra slyší následující slova: «Toto je správná cesta. Jen tak dál».
V řadě setkání uskutečněných v průběhu celého roku 1976, poukazuje na obtížnost situace v životě hnutí CL:
«Je třeba vytvářet Událost, ne vymýšlet organizaci».
Obavy dona Giussani vyvrcholí na Equipe univerzitních studentů CL v září 1976, které znamená obrat v historii hnutí.
Od té doby po nejméně dalších dvacet let budou Equipe univerzitních studentů ústředním bodem veškerého života hnutí.
V roce 1977 vydává Il rischio educativo (Riziko výchovy, česky 1995), ve kterém zužitkuje úvahy o dvacetileté zkušenosti vychovatele, nejprve v lyceu a posléze na univerzitě. Tato kniha se dočká mnoha vydání a stane se jednou z nejčtenějších Giussaniho knih..

Volba Jana Pavla II. znamená prohloubení vztahu s Karolem Wojtylou, který začal již v roce 1971 v Polsku.
Po několik let bude don Giussani navštěvovat papeže se skupinami mladých lidí u příležitosti papežových “měsíčních narozenin” ve Vatikánu a v Castel Gandolfo.
V roce 1981 organizuje v Římě společně s polským knězem, otcem Blachnickim, zakladatelem hnutí Světlo a Život, První mezinárodní kongres hnutí. Dne 11. února 1982, Papežská rada pro laiky oficiálně uznává Fraternitu Comunione e Liberazione, jejímž je don Giussani předsedou.
Je přítomen na Meetingu za přátelství mezi národy (kulturní akce mezinárodního charakteru, která se koná v Rimini každoročně vždy koncem srpna), u příležitosti návštěvy Jana Pavla II.
V roce 1983 je don Giussani Janem Pavlem II. jmenován Monsignorem s titulem čestný prelát Jeho Svatosti. Vystupuje na Meetingu v Rimini.
V roce 1984 umírá jeho matka. Don Giussani vede pouť Comunione e Liberazione do Říma, u příležitosti audience Jana Pavla II k třicátému výročí hnutí.
V roce 1985 vystupuje na Meetingu v Rimini. V roce 1986 vychází v nakladatelství Jaca Book Il senso religioso. Primo volume del PerCorso (Náboženský smysl. První svazek Cesty, česky 2001). V roce 1987 je jmenován poradcem Papežské rady pro laiky. Účastní se Biskupské synody o laicích na základě papežského jmenování a přednese příspěvek s názvem Dal Battesimo una creatura nuova (Ze křtu nové stvoření), nyní publikovaný v díle L’avvenimento cristiano. Uomo Chiesa Mondo (Křesťanská událost. Člověk, církev, svět.).
Vystupuje na Shromáždění Křesťanskodemokratické strany Lombardie v Assagu u Milána.
Starosta japonské Nagoji zve Giussaniho, aby v jeho městě přednášel. Při této příležitosti potkává jednoho z vůdčích představitelů japonského buddhismu, profesora Šodo Habukawu, se kterým naváže hluboké přátelství.

V roce 1988 svátý stolec uznává Memores Domini jako právnickou osobu, univerzální soukromé církevní sdružení.
Don Giussani vydává All’origine della pretesa cristiana. Secondo volume del PerCorso (Původ křesťanského nároku. Druhý svazek Cesty, česky 2012) v nakladatelství Jaca Book.
V roce 1990 pak vydává první díl knihy Perché la Chiesa. Terzo volume del PerCorso (Proč církev. Třetí svazek Cesty), v nakladatelství Jaca Book. Druhý díl vyjde v roce 1992.
V říjnu roku 1992 vede pouť do Lurd u příležitosti desátého výročí Fraternity CL.
V roce 1993 vydává svou první knihu v nakladatelství Rizzoli, L’avvenimento cristiano. Uomo Chiesa Mondo (Křesťanská událost. Člověk, církev, svět). Ve stejném nakladatelství vede edici «Knihy křesťanského ducha». Od té doby jsou jeho texty vydávány znovu nebo nově v Itálii, především v nakladatelství Rizzoli, ale také San Paolo, Marietti, Sei, Piemme aj. a díky překladům do mnoha jazyků se rozšíří po celém světě.

V roce 1994 je jmenován poradcem Kongregace pro klérus. V nakladatelství Rizzoli vydává knihu Si può vivere così? Uno strano approccio all’esistenza cristiana (Je možné žít takto? Zvláštní přístup ke křesťanskému životu).
V roce 1995 se účastní setkání s Jeanem Guittonem na Univerzitě Complutense v Madridu. Obdrží Mezinárodní cenu katolické kultury v Bassano del Grappa. Začíná publikovat články v italských denících od «Il Giornale» přes «la Repubblica» po «Corriere della Sera».
V roce 1996 publikuje dlouhý článek v «L’Osservatore Romano» s názvem Hodnota některých slov charakterizujících křesťanskou cestu. Od roku 1997 řídí hudební edici “Spirto Gentil”, realizovanou ve spolupráci s Deutsche Grammophon a dalšími hudebními vydavatelstvími.

Dne 11. prosince je v budově OSN v New Yorku prezentováno anglické vydání knihy Náboženský smysl. Na pozvání stálého pozorovatele Svatého stolce u Spojených národů, monsignora Renata Martina, zde vystoupili buddhistický mnich (Shingen Takagi), židovký hudebník (David Horowitz) a katolický teolog (David Schindler). Ve světle této události bude don Giussani mluvit o nepředvídatelné skutečnosti a o «novém počátku» v životě celého hnutí. V následujících letech i po jeho smrti se uskuteční stovky prezentací jeho knih v Itálii i ve světě.
Dne 30. května 1998 vystoupí s osobním svědectvím na setkání Jana Pavla II s církevními hnutími a novými komunitami na náměstí svatého Petra.
V témže roce vydává spolu se Stefanem Albertem a Javierem Pradesem v nakladatelství Rizzoli knihu Generare tracce nella storia del mondo. Nuove tracce di esperienza cristiana (Zanechat stopy v historii světa. Nové cesty křesťanské zkušenosti).

V roce 1999 je v budově OSN v New Yorku prezentováno anglické vydání knihy Původ křesťanského nároku.
V roce 2001 je oceněn při příležitosti desátého ročníku vyznamenáním Corona Turrita (koruna s věžičkami), které město Desio věnuje svým slavným občanům.
Dne 11. února 2002, u příležitosti dvacátého výročí papežského uznání fraternity Comunione e Liberazione, Jan Pavel II zasílá donu Giussanimu dlouhý vlastnoručně psaný dopis, ve kterém mimo jiné píše: «Hnutí chtělo a chce ukázat ne nějakou cestu, ale konkrétní, určitou cestu jak dospět k řešení tohoto existenciálního dramatu … Křesťanství je, spíše než soubor nauk nebo pravidel pro získání spásy, „událost” setkání».
Dne 15. října, u příležitosti osmdesátých narozenin dona Giussaniho mu papež posílá vlastnoručně psané blahopřání.
V témže roce nejvyšší představitelka milánské provincie, poslankyně Ombretta Colli, uděluje donu Giussanimu cenu Isimbardi (Zlatou medaili za uznání). V roce 2003 se na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu (USA) koná mezinárodní kongres na téma Riziko výchovy dona Giussaniho, který je zahájen čtením jeho poselství účastníkům.
Obdrží také Cenu Macchi, věnovanou Asociací rodičů katolických škol tomu, kdo vyniká na poli výchovy.
V lednu roku 2004, u příležitosti padesátého výročí vzniku hnutí Comunione e Liberazione, posílá dopis Janu Pavlu II, který mu odpoví 22. února. Během pátého ročníku svátku Statutu kraje Lombardie je vyznamenán cenou Sigillo Longobardo (Lombardská pečeť), udělovanou občanům za zvláštní společenské zásluhy. 16. října, u příležitosti děkovné pouti do Loreta za padesát let CL, píše poslední dopis celému hnutí.

Dne 22. února 2005 umírá ve svém bytě v Miláně.
Pohřební slavnosti konané v milánském Dómu předsedá tehdejší kardinál a prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger, jako osobní vyslanec Jana Pavla II, a pronáší rovněž pohřební kázání. Don Giussani je poté pohřben v ústřední hrobce Monumentálního hřbitova v Miláně, kde odpočívají slavní občané města. Ode dne pohřbu je hrob cílem neustálého přílivu poutníků z Itálie i ze světa.

Dne 22. února 2012, na konci mše svaté slavené v milánském Dómu u přílžeitosti třicátého výročí papežského uznání Fraternity CL a sedmého výročí úmrtí dona Giussaniho oznamuje don Julián Carrón, prezident Fraternity CL, že podal žádost o zahájení procesu blahořečení a svatořečení dona Giussaniho.
Žádost přijal milánský arcibiskup, kardinál Angelo Scola.

© Fraternità di Comunione e Liberazione. CF 97038000580 / Webmaster / Note legali / Credits