CL musí být bdělejší, aby nebylo využíváno

Výňatky z rozhovoru, který otec Julián Carrón poskytl deníku «Corriere della Sera» dne 16.1.2012
Aldo Cazzullo - Julián Carrón

Otec Julián Carrón, kterému bude v únoru 62 let, je nástupcem dona Giussaniho. Stejně jako on žije v Institutu Nejsvětějšího Srdce s výhledem na východní část milánského dálničního okruhu. Zdědil také jeho katedru Úvodu do teologie na Katolické univerzitě. Mnozí ho ani neznají vzhledem k jeho legendární diskrétnosti. «Narodil jsem se v Extremaduře, moji rodiče byli rolníci, pěstovali třešně. Do semináře jsem vstoupil v Madridu, v roce 1960, v deseti letech. Na kněze jsem byl vysvěcen 1975, v roce, kdy zemřel Franco. ».

Jaké bylo Vaše první setkání s Giussanim?
Náhodné, v Madridu. Napřed jsem nepochopil všechnu tu novost. Až časem jsem začal vnímat to rozdílné, co Giussani přinášel: ne v modlitbě, v liturgii, či v exegetických úvahách, ale v prožívaném vědomí toho, že křesťanství je událost, která povyšuje a naplňuje lidství. Právě toto se stávalo zkušeností ve vztazích s mladými lidmi, kteří se stávali schopnými žít v realitě. Stejně tomu bylo se mnou: když jsem poznával dona Giussaniho, viděl jsem, že mému lidství je neustále nasloucháno, že jsou mu neustále kladeny výzvy. A také, že víra může ovlivňovat život. Proto jsem mu říkal: «Nikdy ti nepřestanu děkovat protože jsi mně umožnil kráčet po cestě lidství».

Jaké je jeho dědictví dnes?
Přítomnost dona Giussaniho je stále v našich hlavách, v našich očích, v každém vlákně našeho bytí. Jeho učení je poklad, který je ještě třeba objevit. Nemám jinou zkušenost k tomu, abych mohl odpovídat na výzvy současnost, než tu, kterou mi zanechal on. Hnutí CL se snaží přivést lidi zpět k jejich lidství, probudit mladé z jejich "letargie”, jak to definoval Pietro Citati. Jsme realita zaměřená na výchovu, sdružující velké množství mladých lidí, kteří, uchváceni setkáním s křesťanstvím, zvolili cestu rizika, vydali se do ciziny, převrátili všechno naruby, aby nalezli svou cestu.

Hnutí CL je často obviňováno že se příliš zaplétá se světem, že se, prostřednictvím organizace Compagnia delle Opere, příliš věnuje byznysu. Nepřehnalo se to? Nedošlo k chybám?
My se držíme podstaty křesťanské zkušenosti. A křesťanská zkušenost má co do činění se vším. Chceme-li ověřit, zda nám víra pomáhá čelit všem výzvám, musíme riskovat. Žádná instituce, církev ani strana, se nemůže vyvarovat chyb jednotlivců. A tyto chyby nemohou být přisuzovány celé komunitě. To by bylo nespravedlivé. Každý je osobně zodpovědný za to, co dělá. Ztotožňování /jedinců s celkem/ tedy není legitimní, to platí pro CL stejně jako pro jakoukoliv jinou instituci.

Otče Carróne, Cl v Miláně je obviňována, že zde vytvořila systém moci, který občas upadl do skandálů. Co na to odpovíte?
Mohli tu být lidé, kteří CL určitým způsobem využili. Církev stále volá k určitému ideálu a každý žije podle vlastní svobody a odpovědnosti. Proto nikdy nezasahujeme do žádného dokumentu nebo aktivity těch, kteří mají politickou zodpovědnost. Neexistují kandidáti CL, neexistují politici CL. Čím dříve se toto vyjasní, tím lépe.

Jste si jistý, že je to tak?
Ano. Respektujeme všechny, pohlížíme se sympatiemi na ty, kdo pocházejí z našeho hnutí a angažují se v politice na základě výchovy, kterou obdrželi, ale pak každý zodpovídá za to, co dělá. A my si musíme vždy udržovat to, co don Giussani nazýval "neodvolatelný kritický odstup ".

Myslíte, že by hnutí CL mělo být bdělejší, bránit se tomu, aby bylo využíváno?
Určitě. Don Giussani říkal: my nedelegujeme na nikoho naši přítomnost kulturní, společenskou ani politickou. Opakuji, je třeba si udržovat kritický odstup, od toho nikdy neustoupíme. Jsme křesťanské společenství, ne nějaká strana nebo názorový proud.

Nepřiklonilo se hnutí CL příliš k Berlusconimu?
Přiklonit se jako křesťanské společenství příliš k jednomu uskupení je chyba, pokud se nejedná o zásadní historický předěl a nevysloví se k tomu směrodatně ten, kdo vede církev, což se stává velmi zřídka. Myslím si, že adekvátní by byla větší diskrétnost. Jako hnutí musíme být věrni své originalitě, abychom mohli něčím přispět. Mnozí to tak dělají. Jedna věc je ale spolupracovat na společném dobru a druhá bojovat za nějakou stranu. Ve stranách se angažují jednotlivci.

Vy jste definoval velkou ekonomickou krizi jako «výzvu ke změně». Co tím míníte?
Tváří v tvář krizi je možno dělat dvě věci: stěžovat si nebo přijmout výzvu, kterou přináší. Tato krize je také kulturní, antropologická: na nás je nejen zamýšlet se nad životním stylem, ale i vychovávat se k pojetí života, které nám umožní konzistentně se k němu stavět. T. S. Eliot se ptal: “Kde je život, který jsme ve svém životě ztratili?». Musíme být jako izraelský národ, který právě v tísnivých podmínkách exilu nacházel iniciativu a kreativitu.

Vidíte návrat křesťanů do politiky?
Byl jsem zasažen slovy, které papež přede dvěma lety adresoval papežské radě pro laiky: «Přínos křesťanů je rozhodný pouze tehdy, když se pochopení víry stává pochopením reality». Nejedná se o volbu uskupení, do kterého se zařadit, ale o začátek nové epochy. Udělalo mi radost, když taková osobnost jako Piero Sansonetti (žurnalista, ateista a komunista) po přečtení letáku CL o krizi řekl, že přináší silnou politickou ideu.

Může stoupenec CL volit levici?
Závisí to na tom, co znamená pravice a levice. Tady se vracíme k šikování do útvarů. Na levici je mnoho lidí, s nimiž se dá urazit kus společné cesty. Jestliže pak převáží ideologické postoje nebo stranická disciplína, dialog nemůže pokračovat. A totéž platí pro druhou stranu.

Ve kterých zemích je přítomno hnutí CL?
Jsme přítomni v osmdesáti zemích všech pěti světadílů. Teď jedu do New Yorku na akci, která je americkou obdobou Meetingu, pak bud pokračovat do Jižní Ameriky. Minulý rok jsem byl v Rusku a v Africe. V Itálii se přitom mluví, jakoby CL bylo pouze v Miláně.