Výtah z homilie kardinála Josepha Ratzingera na zádušní mši sv. za zemřelého dona Giussaniho

Don Giussani se nespokojil z jakoukoliv krásou, s krásou banální, ale hledal krásu samu o sobě, nekonečnou krásu a našel ji v Kristu. V Kristu našel pravou krásu, životní cestu, pravou radost. Pochopil, že křesťanství není intelektuální systém, balík dogmat, moralismus, ale že křesťanství je setkáním, příběhem lásky, událostí. Láska ke Kristu, celý tento příběh lásky nemá nic společného s lehkomyslným entusiasmem, s vágním romantismem, ale potkat Krista znamená následovat ho; toto setkání je cestou, která také prochází temnými údolími. Následovat znamená procházet temným údolím, tzn. jít cestou kříže, ale současně žít v opravdové radosti. Proč je to tak? Sám Pán nám to předložil tajemstvím svého kříže, který je tajemstvím lásky, skrze pravidlo, které vyjadřuje realitu našeho života v jeho celistvosti. Pán říká: "kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej" (Mt 10, 39).

Don Giussani nechtěl mít svůj život pro sebe, ale dal svůj život, a díky tomu nalezl svůj život, nejen pro sebe, ale i pro mnohé ostatní. Nechtěl být pánem, ale chtěl sloužit; byl věrným služebníkem evangelia. Rozdával všechno bohatství svého srdce, všechno božské bohatství Evangelií, které jím pronikalo. A touto službou, tím, že rozdával svůj život, tento život přinesl bohaté ovoce. Stal se opravdovým otcem mnohých a tím, že vedl lidi ne k sobě, ale ke Kristu, získal srdce mnohých a pomohl udělat svět lepším.

Ústřednost Krista v jeho životě mu dala také dar rozlišovat tajemství doby. V roce 1968 existovaly velké svody nechat Boha stranou, protože existují tíživé otázky, které jsou daleko více naléhavé. A proto prý musíme nejdříve začít měnit struktury, vnější věci, musíme nejdříve zlepšit zemi, a až potom můžeme nalézat nebe. Velkým pokušením té doby bylo transformovat křesťanství na moralismus, moralismus na politiku, nahradit věřit činností (primát dělat před věřit). A v tomto momentě, když se víra nahradila moralismem, víra děláním, jsme upadli do partikularismů a ztratili kritéria pro souzení a směřování, a přestali jsme budovat, ale začali jsme se dělit. A don Giussani v této situaci jasně pochopil, že setkání s Kristem zůstává centrálním, protože ten, kdo neumožňuje lidem vidět Boha ve tváři Krista, nestaví, ale ničí, neboť se ztrácí v ideologických dogmatismech a omylech. A protože don Giussani zachoval tuto ústřednost Krista, tak byl schopen pomoci lidstvu v době, kdy křesťané nesou obrovskou a naléhavou zodpovědnost za chudé.

Svatý Ambrož prohlásil, že tam, kde je víra, je také svoboda (Ubi fides est libertas). Existuje úzká shoda mezi touto větou sv. Ambrože a založením hnutí Comunione e liberazione. Když zdůrazňujeme svobodu jakožto vlastní dar víry, tak také platí, že svoboda, aby se stala opravdovou lidskou svobodou, svobodou v pravdě, potřebuje společenství. Izolovaná svoboda, svoboda pro sebe, by byla lží a zničila by lidské společenství. Aby byla pravdivou, a proto i účinnou, tak svoboda potřebuje společenství, ale ne jakékoliv společenství, ale společenství se samotnou pravdou, se samotnou láskou, s Ježíšem Kristem, s trojičním Bohem. Toto je cestou ke společenství, které vytváří svobodu a přináší radost.