Poslední slovo - ČLÁNKY ZE STOP

Poslední slovo

Anna Leonardi

20/08/2017 - Manžel zabit, šest dětí, které musí vychovat. Pak přišla Amyotrofická laterální skleróza (ALS) a zablokovala tělo. Mezi okamžiky temnoty a života, který kolem exploduje. Zatímco se řeší debata o biologické závěti, Giovanna vypráví, co jí znovu dostává.

V 5:30 odpoledne v pokoji Giovanny je dopravní špička. Většinou je to ten okamžik, kdy se provoz okolo její postele zintenzivní. Opakující se zvuk domovního zvonku ohlašuje změnu směny kamarádek, které jí přicházejí dělat společnost. Vstupují ve dvojicích: polibky, objetí a pár vtípků. Ona, nepohyblivá, je sleduje pohledem a poslouchá je. Ale především daruje úsměvy. Pak, rychle zamrká řasami, prosí o průhlednou tabulku s písmeny abecedy. Od té doby, co jí ALS paralizovala každý sval, je to jediná možnost, jak komunikovat. Všechno je svěřeno jejím očím, které běhají od jednoho písmene k druhému a skládají věty. Když na druhé straně plexiskla ten, kdo „překládá“, nechápe, ztrácí odvahu. Někdy pláče „protože nemoct mluvit je to to nejdramatičtější“, vypráví ti a používá tu stejnou tabulku. Ale nakonec je vždycky připravená začít znovu od začátku.

Byl to život, kdo jí připravil tohoto ducha bojovníka. V roce 1988, jednu neděli večer, její manžel Ludovico, když se vracel ze mše, najde vykradenou kancelář. Po telefonu upozorní manželku. A pak už nic. Najdou ho mrtvého po několika hodinách. Zasažen jedinou ranou, pravděpodobně při pokusu pronásledovat zloděje.

Giovanna De Ponti, zůstane ve 38 letech sama s šesti dětmi: té největší, Cinzii, je 16 let, tomu nejmenšímu, Filippovi, jeden rok. Pevně se drží příbuzných a přátel z komunity CL v Bresso. Dělají závody proto, aby jí mohli pomoct. Najde práci a po několika letech novou cestu pro své povolání: vstoupí do Fraternity sv. Josefa. „Je to místo něžnosti Boží. On odpověděl na mojí potřebu těmito tvářemi. Moje rána byla veliká, ale Boží odpověď byla větší“. A právě proto, když jí v roce 2008 potvrdí ALS, z toho není terorizovaná. V den svých narozenin před svými dětmi a vnuky a před 58 svíčkami říká: „Prosme o zázrak uzdravení, ale pak necháme působit Boha. On nás nikdy nepodvedl.“

AUDIOKNIHY. Nemoc Giovanny nepostupuje pomalu: od prvních symptomů po invalidní vozík uplyne pouze jeden rok. V roce 2011 jí dají PEG, hadičku pro výživu. V roce 2012 jí udělají tracheotomii a napojí na dýchací přístroj. Kvůli některým lékům její den začíná pozdě, kolem 10. hodiny. „Zdravotní sestra věnuje mé hygieně více než hodinu. Pak, když ona jí, já se dívám na zprávy a dám si šlofíka, dřív než přijde fyzioterapeutka. V 16:30 začínají navštěvy přátel a příbuzných.“ I večerní program je nahuštěný: „Středa večer je obrněná pro školu komunity.“ Další večery se stává, že se zde vystřídají někteří kamarádi muzikanti, herci a celé sbory a dělají zkoušky svých představení u ní. Někdy přijdou i jen kvůli tomu, aby jí zazpívali její oblíbený playlist: trošku Battistiho, trošku Miny a americký folk. „Ale když hraje Milán, nejsem tu pro nikoho. Když vysloveně nemám práci s mým synem Stefanem, který ještě žije doma, díváme se na Montalbana nebo na X-Files.“

Noc je ale nejhorším okamžikem. Když nemůže spát, poslouchá audioknihy. Loni, během pár týdnu přelouskala 60 hodin Bídníků, zatímco teď je směna Malých žen. Tma je často ale silnější. „Je mi třeba zima, nebo nepohodlno. Přepadne mě skleslost kvůli celé mé situaci a připadá mi, že už nezvládnu žít.“ Někdy jde i dál: „Prosím Boha, aby mě nechal umřít.“ Pak přijde ráno a další den. „Dívám se na nebe ze svého okna a udivuje mě, že jsem znovu tady. A říkám si: Takže Ty mě ještě chceš?“ Je to začátek pokoje (míru). Proto prosí toho, kdo jí obléká, o parfém Chanel a o jeden ze svých hedvábných šátků. „Znáš ten hloupej film Padesátkrát první polibek?“ Je tam jeden manžel, který každé ráno musí své manželce připomínat, že trpí ztrátou paměti, protože se do něho zamilovala. „Ježíš to se mnou dělá takto, dává mi dárky, aby si mě každý den znovu získal.“

BLÍŽE JEŽÍŠOVI. Toto její neustále znovuzrození je to, co přitahuje ty, co kolem ní krouží. Počínaje pečovatelkami. V těchto letech se jich vystřídalo spoustu. Maritza, Peruánka, asistuje tomuto proudění lidí a jednoho dne říká: „Paní Giovanno, když k vám někdo přijde, je to jako by šel do kostela: vstupuje smutný a odchází spokojený! Jak to?“. Nebo Idania, z Ekvádoru , která po několika měsících prožitých v tomto pokoji, se vrátí ke svému druhovi a ptá se ho: „Promiň, ale kdo je pro tebe Ježíš? Já jsem se na to sebe sama nikdy neptala, ale v tom domě je vším.“ A Rosa, jihoameričanka, katolička, vidí Giovannu přijímat svaté příjímání, i když už nemůže polykat: „Giovanna věděla, že jsem přijala pouze křest a tak se mě jednoho dne zeptala: „Ty netoužíš po tom být blíže Ježíšovi?“ Den poté jsem šla za knězem, abych se ho zeptala, jak se mám připravit na další svátosti. Když jsem byla biřmovaná, tak jsem chtěla za kmotru jí.“

I s dobrovolníky odpoledne se vždy stane něco, co nesouvisí se slovem „dobročinnost“. „Někdy si děláme srandu z Gio a říkáme, že to ona dělá charitativu s námi! Přijedeme všichni udýchaní, zaneprázdnění našimi problémy. Někdy sklouzneme k drbům. A tak nás poprosí, abychom spolu něco přečetli a zase znovu vidíme věci takové, jaké jsou“, vypráví Orietta, která byla Giovanninou kamarádkou ještě než přišla nemoc. Raffaela naopak požádala, aby byla začleněna do turnusu návštěv, i když jí neznala. Je lékařkou a jednou měla nějaký problém s jedním pacientem. Dorazila k Giovanně a všechno na ní vysype: „Když mě požádala, abych vzala do ruky tabulku, tak jsem čekala, že mi dá nějaké doporučení a rady. Ale řekla mi pouze: „Sundej mi ponožky, prosím.“ Protože ona tě vychovává tímto způsobem. Tím, že po tobě chce nezištnost, která pak má tendence investovat všechno.“ Daniela je její kadeřnice. Chodila k ní i nadále dělat jí vlasy i poté, co už Giovanna nemohla přijít do jejího kadeřnictví. „Poprvé, když jsem vstoupila k ní domů, jsem upadla do zoufalství, protože ona propukla v pláč. Ale musela si všimnout, že mě rozrušila, protože od té doby se na mě pouze usmívala a dokonce mě požádala o zrcadlo, aby mi mohla říct, že jsem byla šikovná. Prosila jsem děti, aby nevolali nikomu jinému kvůli vlasům Gio. Protože když jsem s ní, všechny moje pochybnosti (zmatenosti) odejdou.“

Být s Giovannou není vždy jednoduché. „Musíš stát tváří v tvář spoustě věcí, které vypadají, že jí ponižují.“, vypráví Cinzia, nejstarší dcera. „Vidíme, kolik jí stojí akceptovat nechat se od nás umýt, nechat si každou půlhodinu vysát průdušky. A také akceptovat nechat se pochopit tímto způsobem, se slovy, která se zablokují v krku a s tváří, která vypadá, že už nic nevyjadří.“

Když tu nejsou děti, sestry nebo přátelé, tak za Giovannou přicházejí mladí: na pelest postele jsem přivázala skautský šátek a šálu, kterou měli rytíři z Graale (Cavalieri del Graal), žáci druhého stupně, na sobě loni při audienci papeže. Když přišli k ní domů, aby jí šálu přinesli, zeptala se: „Jak se člověk může stát rytířem?“. Vyprávěli jí o dni slibů, kdy se rozhodnou za pomoci světce patrona, že budou věrní Ježíšovi, protože je jediným, kdo slibuje, že vyslyší všechny životní touhy. „Tak to se chci stát rytířem i já“, řekla rázem se svýma panenkama. „Mohu konat námahu a nadále žít, protože jsem si jistá tímto příslibem.“

Přicházejí i děti z farnosti Bresso, v doprovodu otce Andrey, aby se připravily na jejich první svaté přijímání, aby viděli, jak Giovanna přijímá Pána. Je to opravdové tělo pro tělo. Jednou se jedna z nich zeptala: „Může mít člověk víru, i když je takto nemocný?“ Giovanna jí odpověděla: „Ještě více. Když jsi nemocná, i v srdci, chceš být s tím, kdo tě může uzdravit.“

Je to ta stejná otázka, kterou jí kladou nemocní s ALS, kteří jí hledají přes email: píší jí „Jak to děláš ty?“. Ona odpovídá všem. Někteří se s ní i setkali. Protože její „ano“ se rodí z něčeho, co člověk musí vidět. Stejně jako pochopila její vnučka Giulia, 17 let. Ve škole mluvili o eutanázii, ale ona nedokázala říct jediné slovo. Když se vrátila domů, vyprávěla to své mamince: „Všichni to viděli stejně...“ Ale den poté zveřejnila na své facebookové stránce fotku babičky Gio a napsala: „Jak to děláte, že jí nenazýváte životem?“ V jejích očích dospívající dívky se to zdá jako paradox. Ale její babička, i když závisí na všem, se jí zdá být svobodná. „My vnuci jsme pyšní, protože ona si sebe váží, i když je taková.“

Pokaždé, když jí jde navštívit, jí to připomíná jedna makrofotografie z jedné obálky z časopisu Tracce, která trůní přímo za postelí Giovanny. Darovali jí to její děti, když onemocněla. Jsou na ní znázorněné jejich tváře a tváře přátel. Titul, který je přes všechny tváře, říká: „Svobodní lidé“. Není to nějaký slogan. V té místnosti je něco, co rozbíjí zdi a míry světa. Jak říká Giovanna: „Posledním slovem historie našeho života není konec, ale dobro.“

© Fraternità di Comunione e Liberazione. CF 97038000580 / Webmaster / Note legali / Credits