Popel, nebo oheň - ČLÁNKY ZE STOP

Popel, nebo oheň

Alessandra Stoppa Stopy

05/02/2018 - „Myslíme si, že věci vlastníme navždy. Ale jsou nám dány. A když ztratíme původ, vše vyprahne...“ Příběh MIREILLE a VICTORIENA, manželů z Kamerunu, jejichž dopis byl citován na Zahajovacím dni CL

„Kdo by nechtěl takovéto dva kamarády?“ To je otázka Juliána Carróna na Zahajovacím dni CL, poté co citoval dopis od Mireille Yoga, který vyprávěl o zkušenosti s jejím manželem (viz. „Pagina Uno“, Tracce říjen 2017). Carrón pokračoval se slovy papeže Františka: „Stýkej se s lidmi, kteří si zachovali srdce dítěte. V jejich pokoře je semeno nového světa.“
Mireille a Victorien se vzali před osmnácti lety. Žijí v Yaoundé v Kamerunu. Jejich příběh je příběh lásky, která je silnější než vše ostatní. „Nechal nás žít v protiproudu“, vypráví ona. Neměli vlastní děti a v jejich kultuře je neplodná žena ostudou nebo dokonce prokletím: vždy na sobě cítila pohledy a komentáře lidí. A žádala o zázrak, který ale nepřícházel. Rok po roce se touha dát Victoreinovi dítě stávala posedlostí. Až do dne, kdy jí řekl: „Už neplač! Pro mě máš větší hodnotu než deset dětí. Nyní bych si tě vzal znovu.“
Tato slova, která jsou pro muže z jejich prostředí nevyslovitelná, byla plodem zkušenosti, kterou žili. Mireille říká: „Byl to oheň, který přicházel od Krista.“ Ze setkání, které s CL učinila pár let předtímm, než se vdala. Setkání prosté – jako následování zvědavosti kvůli dvoum dívkám z farního sboru – a totální, až do bodu, že řekla Victorienovi, který jí požádal, aby se stala jeho manželkou: „Věz, že tato žena je „utvořená“ z víry. Proto si mě chceš vzít. Nikdy mi nebraň v tom, abych následovala cestu, která si mě našla. Protože je to můj život s Ježíšem.“ On jí následuje. „A tak jsme viděli naší lásku růst.“

BEZ MOTORU. Setkání s živým křesťanstvím se obnovuje v Mireillině „ano“, které dala otci Mauriziovi Bezzi, misionáři z Pime, který jí nabídne práci v Centro Edimar, ve výchovné realitě pro děti z ulice. Její život a život manžela se rozšiřuje, jejich dům se otvírá mladý nanga boko, „těm, kteří spí venku“, mezi ulicí a vězením, kradou a kouří marihuanu, s AIDSem nebo s životem ovládnutým duchy, a jednoho po druhém doprovázejí „aby na každém spočinul pohled lásky, který nikdy nedostali.“ Dnes mají také dvě děti: čtyřletého Jérémie, v pěstounské péči a větší sedmiletou Andrée, kterou adoptovali v roce 2012.
Ale v určitém okamžiku z toho „ohně“, který je na začátku dovedl k životu v páru, kvůli kterému se cítili na světě jedineční, „nám zůstaly jen žhavé uhlíky, které riskovaly, že se stanou popelem“. Uvědomí si to na jedné velmi prosté skutečnosti. Jeden muž se do ní zamiluje. „Člověk, kterého jsem znala několik let, mě pozval na večeři. Byla jsem ráda, že můžu jít ven z domácího prostředí.“ Říká Victorienovi, že se vrátí pozdě a žádá ho, aby se postaral o děti. „Ten večer byl moc krásný. Byla jsem s někým, kdo mě zahrnoval pozorností, kdo spěchal, aby mi otevřel dveře u auta, všímal si, když jsem měla prázdnou skleničku, díval se na mě až do posledního detailu a nechával mě mluvit o všem a o ničem se speciální pozorností. Cítila jsem se lehce.“ Po nějakém čase jí znovu pozve: „Přijala jsem nabídku, protože v jeho společnosti mi bylo dobře.“ Ale tentokrát jí řekne, že je do ní už nějakou dobu zamilovaný. „Z jeho vyznání lásky se mi roztřásly nohy. Když jsem se vrátila domů, byla jsem ráda, že po mě někdo touží. Že mi někdo říká to, co už jsem neslýchala. Kdy to bylo naposledy, kdy jsme já a můj manžel měli takovýto okamžik? Kdy mi řekl, že mě miluje, a nebo kdy jsem to řekla já jemu? Už uplynulo spoustu času.“
Mezi nimi se nastolil hluboký odstup, jemný, bez toho, aniž by si to uvědomili. Honili se za tím, co museli udělat a den končili s mobilními telefony v ruce do okamžiku, než je přemohl spánek. „Když jsem si to uvědomila, cítila jsem, že mi chybí zem pod nohama“, pokračuje Mireille: „S péčí se staráme o rodinu, o dům, přijímáme děti z ulice, pomáháme si navzájem... Ale jsme odděleni, vzdáleni.“
Tváří v tvář setkání s tím mužem je hned loajální. Zastaví se, dívá se na sebe, a cítí se jako stroj, který se točí kolem sebe, bez pohonu motoru, aby mohl jít dopředu. A pochopí, co se stalo: „Myslíme si, že věci vlastníme na celý život. Ale jsou nám dány. Dokud neztratíme původ a všechno nevyprahne.“ Ocitla se takto ochuzená a je si vědoma opravdového problému, který je mezi ní a jejím manželem: „Kristus již nebyl výchozím bodem naší každodennosti.“ Už se spolu dlouho nemodlili a nebo „jsme si neužívali věcí a neděkovali jsme Bohu, za to, že je nám dává“. Bylo to „bolestivé zjištění“, ale ona tomu neklade odpor, naopak „byla jsem za to zjištění ráda. Protože Pán použil jakékoliv setkání k tomu, aby mě vrátil mě samotné. Znovu přicházel, aby se o nás postaral.“
Krátce poté, v den jejich výročí, trvá na tom, aby si s manželem vyšli na večeři. On se cítí v rozpacích kvůli galantnímu večeru, ale akceptuje a ocitá se u stolu s hlavou plnou myšlenek a s manželkou, která se mu dívá do očí, trpělivá, čeká na něho: „Chtěla jsem se s ním setkat“, říká. Vypráví mu o tom, co se jí stalo a jeden druhému se otvírají, přijímají se. „Máš pravdu“, říká jí Victorien: „Naše láska vyrostla jako strom. Ptáci přilétají, aby si odpočinuli, lidé nacházejí stín... Ale když se přestaneme živit u pramene, uschneme.“
V tom okamžiku se Mireillino srdce naplní vděčností. „Pán nám znovu daroval intenzitu našeho života jakožto páru. A tak jsme se pomodlili Anděl Páně, něco jsme snědli a jako dvě děti jsme se nesměle vrátili domů, s jistotou, že jsme byli milováni a chtěni Druhým. Tím, který začal náš příběh s námi, před námi, ještě jednou přišel, aby nám pomohl.“

BOŽÍ KŘIK. Je to ochota s jakou chce Bůh prorazit naše dveře. K „symptomům“, které v nás vyplouvají, jak říkal Carrón: „Symptomy jsou jako křik, který Bůh, plný nežnosti vůči nám, nechává vzejít z našich útrob (z našeho nitra). Jako kdyby nám říkal: „Neuvědomuješ si jak hodně Mě potřebuješ?““
Po té večeři v den našeho výročí „každodenost nepřestala být tvrdou“, vypráví Victorien, který měl před pár dny problémy v práci a řekl své manželce: „Když nejsme „spolu“, dělám věci špatně.“ Ona mu odpověděla: „Ano. Ale neexistuje toto být spolu bez Krista.“
Kristus jako „výchozí bod“ každodennosti. „Je velmi konkrétní“, říká ona: „Ráno jsem se s dětmi modlila, protože on byl velmi zaneprázdnzděný. Vždy jsme četli evangelium ze dne, abychom věděli „co nám dnes Ježíš říká“, ale dělala jsem to vlastně již sama, stejně jako jsem chodila každý den sama na mši. Již zde nebyla jednota. Protože jednota je v Kristu, v „počátku“ věcí. Na začátku dne.“
„Vyrostla ve mě touha po „mém“ vztahu s Bohem, říká Victorien: „Ať se vynoří mé srdce, má svoboda.“ V tomto pomáhání si uvědomovat si a znovu si uvědomovat „se stáváme více přáteli“, říkají: „Máme jistotu, že náš život je nesen Někým Jiným. A toto nám dává prostotu a více lásky ke svobodě druhého. Jsme zde... jako dvě děti, kterým odpustil otec. Manželské problémy se stávají příležitostí, abychom byli opravdovější, abychom znovu začali.“
S vytřeštěnýma očima Mireille zjistila, jak hodně je její srdce vzdálené od Krista i tváří v tvář přátelství s otcem Remigiem, který z Itálie doprovází komunitu v Kamerunu. Přijel je navštívit, byl trošku s nimi, jednoduše: „Ať už je všechno to, co děláte, jakkoliv vznešené, chci vědět, jak se máte.“ Vidět náklonnost otce Remigia zbořilo všechny zdi, které si ona postavila, i mezi přáteli z hnutí, se kterými ztratila vztah. „Říkala jsem si, že je nemusím vyhledávat, že kdyby chtěli, tak ví, kde nás najít... Spoustu výhrad.“ Ale otec Remigio se ptal na jednoho a na druhého, dělal si starosti. Ona odpovídala stručně, jako kdyby si nezasloužili pozornost. On zůstával v klidu a dále se o ty lidi zajímal.

JEDNO PROSTÉ „DÍKY“.
„Viděla jsem v pohledu otce Remigio jak hodně bylo pro něho důležité, aby každý byl šťastný. Byl to pro mě šok. A toužila jsem mít stejně něžný pohled jako on. V duši jsem se začala modlit a prosit o odpouštění: za každou chvíli, kdy jsem bránila Kristu, aby použil mé srdce a můj pohled, aby se kolem mě mohl zjevit.“
Od té doby znovu začala vyhledávat přátele, které dlouho neviděla. „Plná tohoto přátelství, které narušilo můj klid, ve kterém jsem se zastavila.“ Cituje pouze jednu zprávu, kterou dostala jako odpověď od jednoho z nich, prosté: „Díky!“. „Díky plné toho nevysloveného.“

© Fraternità di Comunione e Liberazione. CF 97038000580 / Webmaster / Note legali / Credits