Svědectví Jána Kubuška o zpívání ve sboru CL

Další věcí, kterou se učím, je následování. To úzce souvisí s jednotou a krásou. Všechny tyto věci spolu úzce souvisí, jedna bez druhé nemůže existovat.
Ján Kubušek

Chci mluvit o tom, co pro mě znamená zpívání ve sboru Communione e liberazione. Začalo to asi před rokem, kdy mě na mši v rotundě sv. Martina na Vyšehradě oslovila Peťa Musilová a zeptala se mě, jestli bych nechtěl zpívat ve sboru. Zpočátku jsem to bral jako dobrý žert, ale nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Risknul jsem to s plným vědomím svých omezení, jak v oblasti pěveckých možností, tak v oblasti hudebního sluchu. Díky následujícímu roku jsem si znovu ověřil, že nezáleží na mých schopnostech a mé výkonnosti to, jestli v nějaké oblasti něčeho dosáhnu, že záleží na někom jiném. Můj risk se později ukázal jako něco cenného.

Dnes můžu říct, že sbor je pro mě opravdu důležitá věc, a to z několika důvodů. Stal se pro mě místem, které je hodně podobné škole komunity, protože je to místo, kde se učím.

Učím se, že existuje něco jako autorita, kterou je pro mě ve sboru jednoznačně Marco Basile. Jeho způsob vedení je pro mě obrovským příkladem a vzorem, a to hlavně proto, že je na něm vidět, jak moc pro něj sbor znamená. Díky němu jsem pochopil, že zpěv má velký význam, protože ukazuje k něčemu vyššímu. Uvědomuju si, že v něm jakožto knězi je obrovská touha sloužit mše, ale že i přesto vede sbor. Toto je pro mě obrovským svědectvím.

Dále se učím, že je potřeba hodnotit všechny věci kolem sebe, že i ten nejposlednější song, který slyším v rádiu, i text, který si někdo pobrukuje ve sprše, má nějaký význam. To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem překládal několik písní do zpěvníku a jedna z nich mě zasáhla. Byla to píseň Romaria, která je o brazilském chudákovi, který zpívá o svém těžkém životě. Nakonec jde na pouť na jedno místo v Brazílii, kde stojí před Pannou Marií a říká: „protože nevím, jak se modlit, chci jen ukázat svůj pohled, svůj pohled, svůj pohled“. Pochopil jsem, jak je cenné rozumět slovům písní, které zpíváme. Když jsem později slyšel tuto písničku na křtu své dcery Anežky, měla pro mě najednou úplně jiný význam, o něčem mi svědčila.

Další věcí, kterou se učím, je následování. To úzce souvisí s jednotou a krásou. Všechny tyto věci spolu úzce souvisí, jedna bez druhé nemůže existovat. Následování se učím hlavně při pohledu na člověka, který diriguje. Zasahuje mě, že i v písni, která má tři nebo čtyři hlasy lze dosáhnout jednoty, pokud se každý držíme svého hlasu. Je to právě jednota, která činí náš zpěv krásným - když jsem na zmíněném křtu slyšel sbor zpívat píseň Jesu Rex Admirabilis, pochopil jsem, že tato krása svědčí o Kristu.

A to je vše! Závěrem mohu zopakovat, co jsem řekl už na začátku: zpívání ve sboru je pro mě cenná zkušenost a pomáhá mi růst.