Kázání pomocného biskupa Mons. Václava Malého při mši svaté u příležitosti 13. výročí úmrtí dona Luigiho Giussaniho - TEXTY ČR

Kázání pomocného biskupa Mons. Václava Malého při mši svaté u příležitosti 13. výročí úmrtí dona Luigiho Giussaniho

Václav Malý

18/02/2018 - 1. neděle postní

Sestry a bratři,
vyslechli jsme biblická čtení plná naděje.
V tom prvním čtení z první knihy Mojžíšovy z Geneze jsme slyšeli o obrovské velkorysosti Boha. Přišla potopa a, jak jsme četli, jenom osm lidí s Noem bylo zachráněno. A Hospodin znovu navazuje svůj vztah k člověku. Zavazuje se, že už nebude ničit stvoření. Zavazuje se, že jeho touha po člověku trvá, že není jenom dočasná. A jako znamení svého dobrovolného závazku dává duhu. Zní to na první pohled velmi jednoduše, ale my nestačíme obdivovat Boží velikost, Boží velkorysost. Že Bůh nepřestává hledat člověka a hledat především jeho srdce. Ne vnější úkony, ne výsledky, ale jeho srdce. A že v tomto hledání nezná odpočinku a stále a stále hledá nové způsoby a nové cesty, jak oslovit naše srdce jak souznít s naším srdcem. Sestry a bratři, z toho vyrůstá naše důstojnost. Ta nevyrůstá z našich výkonů, z našeho úsilí, ale právě z toho, že jako jednotlivci jsme oslovováni Bohem a hledáni Bohem. A postní doba má sloužit také k tomu, abychom se dali nalézt. Abychom opravdu, jak jsme četli na popeleční středu v prvním čtení z knihy proroka Joela, roztrhli svá srdce. Abychom svá srdce otevřeli pro tuto Boží velikost. Ale Bůh se zavazuje i v tom, že už nepřipustí zničení stvoření, že člověk je součástí stvoření a že nadále je pověřen, aby toto stvoření spravoval. Ne vlastnil, ale aby ho rozvíjel k Boží chvále a k Boží slávě. V tomto činu Ježíšovy dobrovolné smlouvy se zrcadlí obrovská Boží důvěra vůči nám. Bůh nám důvěřuje. A já nad tím nepřestávám žasnout, protože jako hříšník, jako člověk slabý si uvědomuji, že si to vůbec nezasloužím, že přes všechnu snahu člověk znovu a znovu padá, a přesto Bůh mu dává důvěru, aby člověk se zase stával, jak je na začátku Bible řečeno, v plnosti Jeho obrazem. A právě tato Boží důvěra vůči nám, že Bůh sází na nás, tu bychom měli přenášet i do svého okolí. Dobře víme, že žijeme ve společnosti, kde se ztrácí důvěra a na důvěře stojí dobré soužití, stojí i dobrý rozvin sociálních záležitostí. To není jenom záležitost momentální snahy, ale to je podstatný rys, který vede k tomu, aby soužití mezi lidmi nejen v církvi opravdu bylo spravedlivé a pokojné. A právě my křesťané bychom měli být těmi, kdo vnášejí do této společnosti důvěru. Ne, kteří se izolují, kteří se sami jenom posilují ve vědomí, že se o to snaží, ale právě vyzařovat tuto důvěru to je něco, co nám někdy chybí. A to patří k základnímu poslání putujícího Božího lidu. Bůh důvěřuje mně navzdory všem selháním a my bychom ne v naivitě, ale měli být právě znamením této důvěry.

A v evangeliu jsme slyšeli, jak se Ježíš připravoval na své veřejné působení. Čtyřicet dní se postil a šel do pouště, aby nebyl rušen vnějšími okolnostmi, aby právě znovu otevíral srdce svému nebeskému otci. Připravoval se na setkání s mnohými, z nichž mnozí zapomněli na dobrodiní, která jim učinil. A postil se proto, aby se co nejlépe disponoval pro tuto Otcovu důvěru a v síle Otcovy důvěry, aby uzdravoval, aby se stal opravdovým znamením naděje. Opravdovým znamením záchrany, spásy. Ale to platí i pro nás. Jsme pokřtěni v Ježíšovo jméno, máme být tedy jako Ježíš. Ne, že bychom ze sebe činili spasitele, že bychom stavěli sebe do středu všeho dění. Ježíš vždycky poukazoval na Otce a tam, kde bylo pokušení, že oni z něho udělají střed dění, tam Ježíš odcházel a šel dál, protože se nesnažil poutat pozornost na sebe, ale na nebeského Otce. A to je poslání i nás. Abychom se stali znamením Boží dobroty, Božího hledání našeho srdce, abychom se stali znamením Boží důvěry. A právě důležité je se na to připravit. Žijeme v době chvatu, spěchu, nemáme na nic čas. Ztrácíme schopnosti komunikace, všechno aby bylo rychle a hned hotovo. Ale křesťan je ten, který se dovede zastavit a který dovede znovu si uvědomit, že je hledám, hledám dobrým Otcem, který do něho vkládá důvěru.

Sestry a bratři,
my jsme povoláni k tomu, abychom se stávali Boží přítomností ve světě. Nejsme povoláni jenom k tomu, abychom napravovali nešvary církve nebo nešvary i společnosti. To je důsledek. Ale právě zintenzivňovat Boží přítomnost v tomto světě. A k tomu je třeba přípravy. To nemůžeme jenom tak ve spěchu, jen jakoby mimoděk. To se má stát středem našeho duchovního usilování, naší duchovní cesty. A právě máme konkrétní příklad Ježíše, jak jsme o tom slyšeli v evangeliu. Kéž tato postní doba pro nás je opravdu dobou obnovy, dobou větší otevřenosti srdce, dobou uvědomění si vlastní důstojnosti, vycházející z Boží důvěry v nás. A tehdy o budoucnost naší církve nemusíme mít starost. Pokud zůstaneme jenom v sociologických odhadech, pokud zůstaneme jenom u nějakých plánů, to také patří k životu, ale ztrácí to pevnou půdu pod nohama, protože ta stojí v tom, že se stáváme a chceme se stávat ještě intenzivnější Boží přítomností v prostředí, jehož my jsme součástí.

© Fraternità di Comunione e Liberazione. CF 97038000580 / Webmaster / Note legali / Credits