Kříž je dřevo, na kterém pro nás zemřel Ježíš, dal za nás svůj život. Víme, že jeho smrt byla krutá, byla násilná, krvavá, plná nepředstavitelného utrpení. Staří Římané používali trest smrti na kříži především pro revolucionáře a válečné zajatce. K smrti na kříži byli odsouzeni ti, kdo se postavili pořádkům ustanoveným platnou mocí.

I Ježíš byl v určitém smyslu někým, kdo přinesl nový řád, který se stavěl proti pokryteckým pořádkům farizejů a zákoníků, jenž se cítili zbavení moci. Z toho důvodu měl kříž za cíl taktéž vystavit odsouzence opovržení a posměchu lidí, aby se tak dosáhlo kromě fyzického utrpení a smrti také ponížení. Ježíš pro nás tohle všechno vytrpěl. Ježíš pro nás snášel mučení, ponížení, fyzické utrpení a nakonec i agónii pomalé a bolestivé smrti. Ale víme také, že Ježíš trpěl i zklamáním ze zrady svých nejmilejších přátel: Petra, Jidáše... a navíc zakusil také úzkost, že to všechno žije v opuštěnosti a tedy v osamocení.

Proč musel Ježíš zaplatit tak vysokou cenu? Když už pro nás musel trpět, nemohl to udělat rychlejším a méně ponižujícím způsobem a bez utrpení? Proč ho Otec toho všeho neušetřil? Možná protože Ježíšova smrt nebyla jako jakákoliv jiná. Svou smrtí porazil smrt samu a vzal na sebe všechno naše zlo a všechen náš hřích. V Ježíšově utrpení na kříži muselo být soustředěno všechno utrpení zla světa, veškerá hniloba všech hříchů všech lidí celých dějin.

Nám se to zdá nemožné, protože jsme ještě příliš pyšní, abychom přijali, že náš hřích byl opravdu poražen Kristovým křížem. My jsme mnohdy tak uzavření sami v sobě a tak pyšní, že si chceme nechat pro sebe dokonce i náš hřích a naše zlo. Chceme všechno vyřešit sami, všechno sami změnit, sami porazit náš hřích, sami zvítězit, sami triumfovat. Ukázat druhým, že to zvládneme vlastními silami. Proto se nám někdy líbí i vlastní hřích, abychom se pak mohli pochlubit, že jsme ho přemohli. A tak nedovolíme Kristu, aby nás proměnil a změnil náš život.

Avšak Kristův kříž už porazil a vykoupil všechno naše zlo. Proto dneska slavíme Povýšení svatého kříže. Ne z nějakého masochismu... Jednou říkal jeden kněz na setkání, že krucifix je příliš krvavý symbol, a tak už není potřeba dál věšet kříže na naše zdi, protože jsou morbidní. Ne, kříž není morbidní, kříž je největším znamením lásky!

Co bychom byli, kdyby za nás Ježíš nezemřel na kříži? Byli bychom ponížení vlastním hříchem, skřípnutí našim zlem, navždycky mrtví. Mrtví smrtí bez naděje. Protože my se nezachráníme sami, nepřemůžeme náš hřích sami, a proto jsme dneska přišli společně sem na pouť, šli jsme společně, společně jsme se namáhali. Protože společně jsme Kristovým tělem, které jako Kristus na kříži trpí, ale nakonec přemůže utrpení a zlo a vstane z mrtvých. Nedáme si sami odpuštění svých hříchů, nedáme si sami svaté přijímání, nepokřtíme se, protože je to Kristus, kdo za nás zemřel, On je ten, kdo nám odpouští, je to On, kdo nás živí, On nás volá k životu.

My jsme dneska přišli slavit mši svatou na místo, kde byl před víc než sedmdesáti lety zatčen otec Toufar. Na tomto místě, když ukazoval na reálnou Kristovu přítomnost v eucharistii, se pohnul oltářní kříž. Možná chtěl Bůh tím zázrakem, jakoby ukázal na velké utrpení a pokoření, v jakém bude zabit sám Toufar o něco málo později.
V tomto kostele, tímto zázrakem s křížem Bůh povolal otce Toufara k mučednictví, aby mu mohl dát život.
Otec Toufar zemřel jako mučedník, aby všem svědčil o tom, že zlo a smrt už byly přemoženy na kříži. Pro něj byl Kristův kříž znamením Boží lásky, kterou v životě zakoušel, a právě díky této zkušenosti lásky mohl také snášet mučení, mohl snést svůj osobní kříž.