Já a skupinka mých přátel, kteří studují a pracují v Bruselu, jsme se před několika měsíci rozhodli, že asi přistoupíme na návrh, který vzešel na Setkání v Rimini, zorganizovat v různých městech na světě konference a seznámit všechny s naší akcí tak úzce spjatou s naší historií a duchovní inspirací. Každý z nás se na tom počinu zapojil jinak podle svého vlastního uvážení, ale první krok učinila naše kamarádka z Francie jménem Marine, která se s naším Hnutím seznámila teprve před nedávnem, ale Meeting, tj. Setkání, o kterém často slyšela a nikdy na něm nebyla, ji natolik zaujalo, že na online Setkání přizvala i ostatní dobrovolníky z celého světa.

Tohoto Setkání se rovněž zúčastnila jedna naše milá kamarádka z Univerzity v Portugalsku Ana, která přinesla svědectví o tom, že obdobné Setkání navrhla před rokem ve svém městě a že to byla velká příležitost vzájemně se poznat a prožít něco velmi vzácného pro celé Hnutí. Její příběh jsem už znal, ale když jsem se do něj znovu zaposlouchal, tak ve mně vybudil přání přijít s něčím takovým i v Bruselu.



Zejména jsem si moc přál onu „velkou příležitost vzájemně se poznat“, o které hovořila.
V průběhu roku jsme já a hrstka vysokoškoláků a mladých pracujících začali chodit do knihovny Jezuitské koleje, velice důležité instituce města, v němž žiji, která ani přes lock-down nezavřela. Během obědů, na které jsme společně chodili do místní kavárny, naše zvláštní parta lidí různého věku, původu a zaměstnání neunikla pozornosti ostatních přítomných, až se nás začali vyptávat, kdo jsme, proč se přátelíme a co to je to Hnutí SO. Jejich prvotní otázky se rozvinuly v zajímavé rozhovory a s několika z nich jsme se stali opravdovými přáteli. A návrh uskutečnit Výjezdní setkání vyslanců mně tyty zážitky a poznané tváře připomněl.

Osobně jsem při představování tohoto návrhu ostatním členům pracovního týmu začal vnímat i svůj vlastní zájem o tuto akci. Začali jsme o ní více přemýšlet, nejdříve kvůli tomu, abychom si ujasnili, zda budeme muset Kolej požádat o prostory a současně s návrhem seznamovat i ostatním členy Hnutí. Představa byla následující: třídenní Setkání v září po letních dovolených konané v Jezuitské koleji.

Během léta jsme se pustili do práce zejména s přáním, aby bylo vytvořeno vhodné místo pro setkání se zajímavými osobnostmi celé země. Plánovali jsme promítat do francouzštiny přeložené různé rozhovory z předchozích Setkání, které se nám nejvíce líbily, a uspořádat doprovodnou výstavu o otci Giussanim pod názvem: Něco z mého života pro Vás. Navíc jsme zrealizovali originální iniciativy ve formě tří příspěvků od významných osob, které žijí v Belgii, a pak i večer s písněmi souvisejícími s tématy Setkání a spoustou společných chvil mezi jednotlivými konferencemi.

Postupně jsme si uvědomovali, jak řekl jeden z našich členů Emilio, že jsme vytvořili „pracovní tým ani ne tak kvůli organizaci Setkání pro jiné, jako pro nás samotné a že čím více se náš nápad zhmotňoval a začínal mít jasné obrysy díky nápadům a schopnostem každého z nás, tím více jsme byli připraveni na to, aby se následující dny staly něčím výjimečným.“
Dny Setkání byly pro nás jedním velkým překvapením počínaje schůzkou s otcem Manuelem Barriosem Prietem, generálním sekretářem Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE), který nám při vyprávění o dialogu mezi církvemi a encyklice Všichni si jsme bratry připomněl, že bratrský vztah je možné navázat, jen když se uznáme za děti Boží, k čemuž dospějeme pouze na základě vlastních zkušeností. A v mnohých z nás probudil touhu se s ním ještě někdy znovu setkat.

Tyto dny nám umožnily navázat spoustu nových vztahů. Zejména mě u srdce vzaly dva z nich, a to vztah s Benedictou, profesorkou filozofie na jednom lyceu, která byla na výstavě o otci Giussanim příjemně dojata jeho originální myšlenkou, že víra založená pouze na tradici, aniž by měla praktickou odezvu v životě člověka, by nevyhrála boj se sekularizací a s tím vším, čemu ona musí čelit každý den ve třídě, i ve vztahu k muslimským studentům, kteří jsou někdy otevřenější než ostatní.

A pak vztah s Karen, která právě vystudovala vysokou školu. Obdržela pozvánku na Setkání e-mailovou zprávou, a aniž by kohokoli znala, přišla na mši a na promítání rozhovorů s Edith Bruckovou a valonským mnichem Davidem (s ním jsme ji zrealizovali my sami). Na závěr Setkání nám řekla, že nečekala, že tu bude tolik mladých lidí, a během prezentace výstavy o otci Giussanim se vrátila ke slovům mnicha Davida a na jednu věc mě upozornila: „Mnich vyprávěl o tom, že po velmi těžké nehodě si uvědomil, že jakmile přešel ´od rozumu k srdci´, tak pochopil, že je Bohem milován prostřednictvím svých spolubratrů a členů jeho rodiny, kteří jej každý den chodili navštěvovat.“ Karen na výstavě zaujalo to, že víra odpovídá původním a základním potřebám lidského srdce, a proto je smysluplná. A pořád mi opakovala mnichova slova „od rozumu k srdci“.

Jedna další kamarádka Marie Hélène, kterou jsem poznal v knihovně, nás v pátek večer přišla pozdravit a „okouknout“, i když měla jiné věci na starosti. Otec Claude, který nás zná již delší dobu, ráno u snídaně svým jezuitským spolubratrům vyprávěl o výstavě a vybídl je, aby ji šli navštívit. I ředitel knihovny byl tím, co viděl, nadšen a poznamenal, abychom ji příští rok určitě zopakovali.

Dojalo mě, když jsem viděl tolik svých přátel a jiných dobrovolníků, kteří nám poskytli pomocnou ruku zdarma, třebaže neměli bůhvíjaké zkušenosti a organizační schopnosti a v Belgii nebo v Hnutí trávili jen pár dní. Přesto byli plni přání sdílet naše nadšení pro věc, což je dle mého názoru základním nástrojem pro prožití víry, která tu je pro všechny a je pro všechny dobrou volbou. Jasně mi za té situace před očima vyvstala otázka, Kdo je za tím přátelstvím ten veliký, který se vznáší nad názorovou blízkostí, spřízněností charakteru a organizačními potřebami.

Když si v hlavě znovu promítám ony okamžiky a péči, kterou jsme jim věnovali, aby všechno bylo k něčemu a směřovalo za jedním cílem, říkám si, že to stálo za to. Byl mi dán jasný příklad toho, co se na výstavě o otci Giussanim říká: „Měl prvotní zájem o vytvoření osobnosti a osobní přerod, který musí přijít ještě před sociální realizací jakéhokoli projektu. To, co potřeboval,“ jak zmiňuje výstava, „bylo objevovat Jeho přítomnost v našem těle a v našich kostech a ponořit naše já do Jeho přítomnosti.“

Emanuele, Brusel