"Pane, miluji tě". Poslední slova Benedikta XVI. pronesená za úsvitu 31. prosince 2022 v klášteře Mater Ecclesiae ve Vatikánu, jen pár kroků od hrobu svatého Petra, připomínají slova, jimiž jednoho jarního rána na břehu Tiberiadského jezera odpověděl jeho první předchůdce zmrtvýchvstalému Pánu, který se mu chystal svěřit konkrétní poslání vést celé společenství svých učedníků: ""Šimone Janův, miluješ mě? ' [...] Odpověděl mu: 'Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji'. Ježíš mu odpověděl: 'Pas mé ovce'" (J 21,17). Na mysl však přicházejí i slova, která Pánu jako pečeť svého obrácení adresoval ten, jehož Joseph Ratzinger od mládí považoval za "velkého přítele a učitele": "Pozdě jsem tě miloval, krásko tak stará a tak nová" (sv. Augustin, Vyznání, X, 26-27).

To, co na mladého doktoranda myšlenek hipponského filozofa okamžitě a nejvíce zapůsobilo, byl právě výchozí bod příběhu svatého Augustina, totiž osobní zkušenost obrácení, v jejímž centru stojí milovat a být milován; hluboce lidská a pravdivá dynamika, kterou o mnoho let později Benedikt XVI. ve své první encyklice Deus caritas est shrne takto: "Na počátku křesťanství není etické rozhodnutí nebo velká myšlenka, ale setkání s událostí, s Osobou, která dává životu nový obzor a s ním i rozhodující směr". Na tomto základě, také díky studiu ekleziologie svatého Augustina, Joseph Ratzinger stále více dozrával v přesvědčení, že církev je právě "komunikací Pána s námi, která zároveň vytváří autentickou komunikaci lidí mezi sebou". Proto se církev rodí kolem oltáře". A proto je eucharistie "živým postupem Kristova společenství s námi".

Když Druhý vatikánský koncil položil otázku potřeby obnovy Církve, bylo již zcela jasné mladému profesorovi dogmatiky a koncilnímu expertovi – který také doufal v „Radu obnovy“ – že „aktualizace“ nemůže znamenat formulaci nových nauk, vytvoření jiné církve, ale místo toho co nejvíce usnadnit v dnešním světě a dnešnímu člověku setkání s touto Osobou, onu konverzi, onu komunikaci, ono společenství.

V tomto smyslu mladý kaplan kostela Nejdražší krve v Mnichově na počátku padesátých let viděl, jak se stále více rozšiřuje "křesťanství ze zvyku", o němž svědčí "křestní list", které však ve skutečnosti bylo "novým pohanstvím", jak napsal o několik let později. Tedy takříkajíc "konvenční" křesťanství, v němž se sice ještě pamatovalo na hlavní pravdy víry a snad téměř ze setrvačnosti se ještě navštěvovaly liturgické slavnosti ve sváteční dny, ale v němž se ztratila "paměť Páně"; v němž byla křesťanská víra nakonec vnímána jako minulost, která nemá se životem nic společného.

"Znovu prožít vzpomínku na Pána: tomu říkáme obnova, tomu říkáme obrácení." Takto Joseph Ratzinger po letech zakončil homilii věnovanou právě významu svatého Augustina. Zatímco dlouho předtím, když byl univerzitním profesorem v Tübingenu a Regensburgu a poté arcibiskupem v Mnichově a Freisingu, mohl pozorovat, jak právě postupné pokoncilní potvrzování jisté svévolné interpretace "obnovy" církve - která, navíc (jak se v průběhu let nikdy neunavil zdůrazňovat), nenachází žádnou shodu v koncilních dokumentech, a dokonce ani v myšlence reformy, která oživovala koncilní otce - dramatickou heterogenezí cílů riskovala, že se církev ve svém každodenním rozměru stane vyprahlou institucí determinovanou únavným aktivismem.

"Co od nás Bůh vlastně chce?" zeptal se prefekt pro nauku víry, novinář Peter Seewald, na konci dlouhého rozhovoru, po němž se sám definitivně vrátí do církve: "Abychom se stali lidmi, kteří milují," odpověděl, "a to tak, že si uvědomíme svou podobnost s ním. Neboť, jak říká svatý Jan, On je láska a touží po tom, aby existovala stvoření, která se Mu podobají, která se svobodně rozhodnou milovat, stanou se Mu podobnými, budou Mu patřit a šířit tak Jeho krásu." Ve slovech budoucího nástupce Knížete apoštolů znovu ožívá vzpomínka na Petrovo setkání se zmrtvýchvstalým Pánem a také vyznání lásky, které mu adresoval Augustin.

"Když člověk ve svém životě zažije velkou lásku, je to okamžik 'vykoupení', který dává jeho životu nový smysl" (Spe salvi). Zkušenost velké lásky, psané s velkým počátečním písmenem a bez množného čísla, lásky, která nezrazuje, je vskutku pramenem teologie Benedikta XVI. a dnes ji všichni hodnotí jako naprosto jedinečnou pro její rozsáhlost, hloubku, soudržnost a vnitřní jednotu.

Fides quaerens intellectum, intellectus quaerens fidem, víra hledá rozum a rozum hledá víru, řekl svatý Augustin. Není současného myslitele, který by hlubším a zároveň bezprostředněji přístupným, přesvědčivějším a zároveň vzrušujícím způsobem než Benedikt XVI. ukázal a sdělil rozumnost víry, a tím smířil moderního člověka s jeho přirozeností, s jeho bytím člověkem; mezi jeho současníky není nikdo, kdo by vzlétl výš než on na velkých křídlech víry a rozumu, překonal fideismus a skepticko-akademický racionalismus, aby vystoupil do té výše, k níž víra a rozum - plody jediného Logu, věčného a vtěleného Boha Lásky - přirozeně směřují: Augustin, Vyznání, I,1). "Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nenajde odpočinek v tobě.

"Dvě lásky tedy postavily dvě města: láska k sobě samému, která je vedena až k pohrdání Bohem, postavila město pozemské, láska k Bohu, která je vedena až k pohrdání sebou samým, město nebeské" (sv. Augustin, De Civitate Dei, XIV, 28). Benedikt XVI. více než kterýkoli jiný současný filosof ukázal dramatickou aktuálnost slavné Augustinovy dichotomie. Vskutku, co jiného je dnes sebeláska až k pohrdání Bohem, ne-li jádro oné "diktatury relativismu, která nic neuznává jako definitivní a jako konečné měřítko ponechává pouze sebe sama a své touhy"? Benedikt XVI. tak vystihl jádro každé totalitní moci: vyloučení Boha z veřejné sféry, popření nejhlubší pravdy o člověku a zároveň nejhlubší pravdy o Bohu: sounáležitosti jednoho s druhým, hlubokého pouta lásky, které je spojuje a které je zároveň autentickým základem důstojnosti a skutečné svobody každého člověka. Protože pravá svoboda - říká nám od samého počátku své intelektuální a lidské cesty - není bez jakéhokoli pouta, ale je cestou, která vede k velkému poutu, jež naplňuje srdce a činí člověka skutečně svobodným: "Pane, miluji tě".

Již jako mladý interpret svatého Augustina pochopil, jak utopická, ba protikřesťanská je (anti)politická iluze o vytvoření dokonalého křesťanského státu na zemi, stejně jako církevní iluze o porážce pohanství "pokusy o christianizaci" na základě "důvěrného spojenectví" církve se státem. Církev se vždy rozvíjela a bude rozvíjet "prostřednictvím 'přitažlivosti': tak jako Kristus 'přitahuje všechny k sobě' silou své lásky". Proto cesta k rozkvětu a novému rozkvětu víry nikdy nevedla a nepovede přes její politizaci a přeměnu církve v sociální hnutí - dynamiku, která naopak víru a církev ničí zevnitř. Cesta prochází a vždy bude procházet "setkáním s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svou lásku, lásku, která nás předchází a o kterou se můžeme opřít, abychom byli pevní a budovali život," napsal ve své poslední encyklice Lumen fidei (která je zároveň první encyklikou papeže Františka): Proto prochází přítomností svědků, světců: lidí, kteří - jak uvedl Joseph Ratzinger několik týdnů předtím, než se stal papežem - "osvícenou a žitou vírou činí Boha věrohodným v tomto světě [...]. Pouze skrze lidi, kteří jsou dotčeni Bohem, se Bůh může vrátit k lidem".

*překladatel a editor knihy Opera Omnia Benedikta XVI. Vystudoval a doktorát získal v Německu, přednáší dějiny politického myšlení na Katolické univerzitě v Miláně a je tajemníkem Ratzingerovy nadace.