"Moje práce je krásná, protože mi pomáhá zůstat naživu." Slova 47letého Cristiana Ferraria, onkologa z Jewish General Hospital v Montrealu, jsou překvapivá. V nemocnici je proslulý svým silným smíchem, který se občas ozve z ordinace, kde navštěvuje pacienty, přestože diagnózy jsou zlé a léčba těžká. Ale ani tváří v tvář úzkosti z terminálních stadií ho jeho práce neděsí. Lidé se ho často ptají, jak se od té bolesti na konci dne dokáže oprostit. On odpovídá: "Snadno. Neoprošťuji se. Nemocné, jejich otázky, jejich utrpení si beru s sebou: do svého mlčení, do dialogů s přáteli, do věcí, které dělám. Nechávám je, aby se mě dál ptaly. Aby moje rána zůstala otevřená. A to mi velmi pomáhá při prožívání mého života".

Být lékařem v Kanadě se od roku 2016, kdy zákon umožnil přístup k eutanazii a asistované sebevraždě lidem, jejichž smrt je "rozumně předvídatelná", podobá pohybu po dálnici plné exitů. Po posouzení dvěma lékaři získá pacient, který o to požádal, pokud splňuje všechny požadavky, během několika dní přístup k MAID ("Medical assistance in dying" = lékařské pomoci při umírání). V roce 2023 bylo toto pravidlo rozšířeno také na osoby s duševním onemocněním, čímž se do této kategorie fakticky dostaly všechny osoby ve zvláště zranitelné situaci: nemajetní, zdravotně postižení a drogově závislí. "V Quebecu je sedm z každých 100 úmrtí skrz MAID," říká Cristiano. "To jsou čísla, která udávají míru endemičnosti tohoto jevu, který se nyní dostal do DNA země. Jsme první na světě, před Belgií a Holandskem."



Doba mezi žádostí a výkonem je krátká, často kratší než doba potřebná k přístupu k jiným službám, například k paliativní péči. "Byl to pro mě šok, když jsem viděl, co se stalo pacientovi, který pouhých pět dní po podání žádosti obdržel MAID. Své poslední dny strávil zavřený ve svém pokoji, aniž by se s kýmkoli stýkal. Nebylo možné zjistit, zda trpí bolestmi. Nemluvil už ani se svou ženou, protože nic nesmělo zasahovat do jeho rozhodnutí. Ještě dnes se ptám, jak moc trpěl, 'aby netrpěl'."

Mnoho jeho pacientů však vyhledává dialog. Cristiano je přijímá na kontrolních návštěvách každé tři týdny. "Je to zásadní moment péče, ne něco doplňkového. Podíváte se na vyšetření, zhodnotíte celkový stav, ale také položíte na stůl všechny potřeby, které ta konkrétní situace přináší." Jednoho dne přijde do ordinace pacientka v doprovodu manžela. Oba velmi úzkostní a zatížení chemoterapií. Z onkologického hlediska se situace vyvíjí dobře, ale ona je sklíčená a do jejích myšlenek se vkrádá pochybnost: "Pane doktore, má cenu to všechno podstupovat? Nevím, jestli chci pokračovat. Můj manžel už to také nemůže vydržet...". Cristiano je otázkou překvapen: "Paní, reagujete dobře a nemoc vám stále umožňuje dělat mnoho věcí. Je spousta příležitostí, které vám ještě mohou udělat radost". Dlouze si povídají o svých dnech, dětech, domě. Pak Cristiano dodává: "Samozřejmě, že se v posledních letech pár věcí změnilo. Ale musíme se odpoutat od všech těch představ, které o sobě máme. Nemyslete na to, jací jste byli, podívejme se na to, co je". Dívá se na nemocné s úžasem. "Pokaždé je mohu přijmout s myšlenkou, že jsou to chudáci, kterým osud připravil ošklivou partii, nebo mohu žasnout nad tím, že tam jsou a že čekají, až se setkáme, abychom mohli jít společně."

Během víkendové pohotovosti se pacientka náhle zkomplikuje. Ferrario nezná její anamnézu do hloubky. Chce se konfrontovat s jejím manželem a zavolá proto ošetřujícímu lékaři. Když ho konečně má před sebou, vysvětlí mu situaci. Její manžel, praktikující muslim, ho přeruší: "Pane doktore, Bůh se o ni postará. Udělejte všechno, co můžete." Cristiano cítí, jak v něm narůstá neklid: "Byli jsme na křižovatce: museli jsme v zájmu pacientky posoudit, jak moc se snažit udržet ji při životě. A za jakou cenu." Dává jí antibiotika a léky proti bolesti. Ale při stupni závažnosti, kterého dosáhla, přemýšlí, zda je opravdu užitečné ji také ventilovat. "Je to závratné. Člověk by chtěl mít matematickou jistotu, ale ta neexistuje. Máte k dispozici protokoly a léta klinických zkušeností, ale vždy cítíte riziko těchto rozhodnutí. Můžete se na všechno jen pečlivě dívat, abyste pochopili, co se s tím životem děje. A co můžete udělat jako lékař a jako člověk".

Jak hodiny ubíhaly, Cristiano se s manželem dělil o každý pohyb a každou myšlenku. Skutečnost, že se její stav tak rychle zhoršoval, jim nedávala čas na přípravu. " Musel jsem s ním udělat to, co obvykle děláme během měsíců a měsíců návštěv, kdy se připravujeme na to, abychom těmto okamžikům čelili, aniž bychom byli v pasti viny nebo instinktivních reakcí." Muž se mění z pozice intervencionisty na pozici člověka, který je poddajnější. Večer je rozhodnuto pacientku neintubovat. "Existence Boha už nebyla axiomem, od kterého jsme mechanicky očekávali záchranu toho života, ale faktem, který nás stavěl do pozice, kdy jsme chtěli vědět, co se s pacientkou děje, a sloužit ji".

To je "dar", který nemoc téměř vždy dává: "Zbavuje nás falešného dojmu, že máme všechno pod kontrolou. A to do té míry, že když se lidé po celém 'boji' s rakovinou uzdraví, často se zhroutí. Zhroutí se, protože se nechtějí a nemohou vrátit k životu před nemocí, pod falešnou iluzí, že mají pod kontrolou všechny aspekty života. Někteří si naopak přejí neztratit onu sebedůvěru, s níž se naučili na věci dívat a díky níž se i v nemoci cítili svobodní."

První diagnóza se u Marie objevila, když jí bylo pouhých 27 let. Po zničující léčbě se zdálo, že nádor je v úplné remisi. O dva roky později se však objevila recidiva. Marie se zablokovala, nechtěla se už léčit. Přestože ji lékaři na oddělení povzbuzovali čísly a statistikami, necítí se na to všechno znovu: na vypadávání vlasů, nevolnost, vyčerpání, oteklý obličej od kortizonu. Kolegové požádají Cristiana, aby se ji pokusil přesvědčit. Je Štědrý den odpoledne, když vstoupí do jejího pokoje. "Představil jsem se a povídali jsme si. Z jejího okna byl vidět krásný kostel svatého Josefa, který stojí přímo na kopci v centru města. Řekl jsem jí, jaké mám štěstí, že vidím na nejkrásnější kostel ve městě. Usmála se na mě." Cristiano se k ní vrací každý den, někdy jen tak nakoukne dovnitř nebo si popovídá s maminkou. Jednoho dne ona znovu otevřela otázku léčby: "Chtěla pochopit různé možnosti a jejich vedlejší účinky. Vyslechl jsem její obavy a snažil se ji povzbudit. Vysvětlil jsem jí, že díky léčbě by mohla znovu chodit. Jen tak pro zasmání jsem jí řekl, že když to půjde dobře, půjdeme spolu ke kostelu svatého Josefa a já začnu trénovat". Marie se rozhodla, že to chce zkusit znovu. Léčba zabírá, je jí lépe. Po několika měsících stoupá s Cristianem po schodech kostela na kopci Mount Royal. Mariina změna zůstala pro lékaře něčím nevysvětlitelným. "Ale proč jsi mi řekla ano? Vždyť jsem ti navrhl stejné terapie, jaké ti navrhl můj kolega...". Je si jistá: "Protože jsem se kolegovi podívala do očí a viděla jsem, že není šťastný. Nemohla jsem mu věřit, příliš jsem se bála. V nemocnici jsem rentgenovala každého lékaře, který se mnou přišel mluvit, dokud jsem nepotkala někoho, pro koho nebylo problémem umírání, ale život".