Druhý je dobro, i v politice

La Repubblica
Julián Carrón

Vážená redakce,
když jsem se snažil prožívat Velikonoce v kontextu posledních událostí v církvi, od demise papeže Benedikta XVI až po nástup papeže Františka, nemohl jsem nepomyslet na dramatickou situaci, ve které se octla Itálie kvůli obtížím při překonávání paralýzy, která se zde vytvořila.

Hodně o tom bylo napsáno, a to z pera osob nadaných pro své politické schopnosti větší autoritou než jsem já. Nemám žádné strategické řešení, které bych mohl nabídnout. Dovolím si pouze přednést několik myšlenek ve snaze o spolupráci pro dobro národa, ke kterému se dnes z mnoha důvodů cítím vázán.
Zdá se mi, že tato kritická situace je výsledkem vnímání politického protivníka jako nepřítele, jehož vliv musí být neutralizován nebo alespoň omezen na minimum. V historii Evropy minulého století máme dost příkladů podobných pokusů různých ideologií o vzájemné zničení, které přinesly nezměrné utrpení celým národům.

Výsledek tohoto úsilí však vedl k jasnému konstatování: druhého není možno redukovat na nulu. A právě tato očividná skutečnost spolu s touhou po pokoji, kterou nikdo nemůže vymazat ze srdce žádného člověka, naznačily první kroky na cestě k zázraku, který se nazývá sjednocená Evropa. Co umožnilo evropským otcům zakladatelům najít ochotu spolu mluvit, něco společně budovat, dokonce po druhé světové válce? Vědomí nemožnosti eliminovat protivníka je učinilo méně domýšlivými, méně vzdorujícími dialogu, vědomými si vlastních potřeb; proto začali dávat prostor možnosti vnímat druhého, se všemi jeho odlišnostmi, jako určité bohatství, jako dobro.

A tak, když myslím na přítomnost, říkám, že pokud v nás nenajde místo elementární zkušenost toho, že druhý je dobro a ne překážka naplnění našeho já, v politice stejně jako v lidských a společenských vztazích, bude obtížné vyjít ze situace, v níž se nacházíme. Uznat druhého je opravdové vítězství pro každého a pro všechny. První, kdo jsou povoláni, aby se touto cestou vydali, jsou politici katoličtí, bez ohledu na to, v jaké straně působí. Ale i oni, bohužel, jsou mnohdy určováni spíše politickou příslušností než uvědoměním si své církevní zkušenosti a touhou po společném dobru. A přece, právě jejich zkušenost „údů téhož těla“ (svatý Pavel) by umožnila pohled na druhého jako na součást definice sama sebe, a tedy jako dobro.

Mnozí v těchto dnech sledovali církev a byli překvapeni její ochotou ke změně, tak aby lépe odpovídala přítomným výzvám. Nejprve jsme viděli papeže, který na vrcholu své moci učinil absolutně neslýchané gesto svobody, které zasáhlo všechny, aby někdo jiný, kdo bude mít víc energie, mohl církev vést. Pak jsme byli svědky příchodu papeže Františka, který nás od první chvíle překvapoval gesty odzbrojující prostoty, schopnými dospět k srdci každého člověka.

V posledních letech byla církev zasažena mnoha událostmi počínaje pedofilními skandály, zdála se být v úpadku, a přece, i ve způsobu jakým čelila zmíněným událostem, se projevila její obdivuhodná odlišnost.
Jakým způsobem může život církve přispět k řešení současné italské situace? Nemyslím si, že by měla zasahovat do politického boje jako jedna ze stran, jako jeden z vzájemně soutěžících názorů. Příspěvek církve je mnohem radikálnější. Jestliže konzistence těch, kdo slouží velkému dílu, jakým je politika, se opírá pouze o politiku, pak se nedá v mnoho doufat. Pokud chybí jakýkoliv jiný opěrný bod, soustředí se nutně jen na politiku a na osobní moc a ve specifických případech na střetnutí jako na jedinou možnost přežití. Politika si ale sama nevystačí. Nikdy to nebylo tak evidentní, jako v této chvíli.

Ve své chudobě reality plné omezení církev právě v těchto dnech dále nabízí jediný opravdový příspěvek, ten, kvůli kterému existuje (a papež František nám to neustále připomíná): zvěstování a zkušenost vzkříšeného Krista. On jediný je schopen vyčerpávajícím způsobem odpovědět na očekávání srdce člověka, a to do té míry, že učiní papeže svobodným, aby rezignoval na svou funkci pro dobro lidu.

Bez reálné zkušenosti pozitivity schopné obejmout všechno a všechny není možné znovu začít. Toto je svědectví, k němuž jsou povoláni všichni křesťané, počínaje těmi, kdo jsou více angažováni v politice, a to spolu se všemi lidmi dobré vůle, jako příspěvek k uvolnění situace: Potvrzovat hodnotu druhého a společné dobro bez ohledu na jakékoliv stranické zájmy.