Moje srdce je Jeho hudba

Nepřišel jsem sem, abych vyprávěl nějaký příběh, přišel jsem, abych přinesl Krista. Víte, kde je? Je v mém srdci, je v mých vlasech, v mém dechu, v mém křivém nose, v mé dobré a strašné povaze.
Marcelo Cesena

Poznámky ze svědectví Marcela Ceseny na duchovních cvičeních Fraternity CL v Brazílii.

Po prvním setkání s hnutím, dvaceti letech na cestách po světě, až k rozhodnutí „žít jako hříšník“. Pak úspěch jako pianista: „Ale nebyl jsem dostatečně šťastný.“ Nakonec nový návrat: „Můj vztek se rozplynul před jedním pohledem.“

Stojíte před zázrakem. Moje přítomnost tady je zázrak. Je to zázrak tak velký, jako když chlapec, který byl slepý, prohlédl, jako ten, který byl ochrnutý, a byl uzdraven, jako ten, který byl mrtvý, a byl vzkříšen. To jsem já.
Být tady mě nutí ještě jednou se podívat na svůj život, na svoji historii, na srdce, na všechno, co se stalo a co se děje dnes. Nutí mě uznat, že tajemná přítomnost Boha, která mě tvoří, mi dává všechno, ale také že mě miluje a zachraňuje. Tisíckrát, je-li to potřeba. Moje historie je příběhem vzkříšení.

Na konci 80. let jsem byl součástí hnutí a v těchto posledních dvaceti letech jsem myslel, že už jí nejsem. Ale po cestě, na kterou jsem se znovu vydal před dvěma lety, si uvědomuji, že říct „jsem součástí hnutí“ je eufemismus. To, co vám chci říct, zní domýšlivě, připouštím, že já sám nepostihuji veškerou hloubku, ale moje srdce to křičí a musí to říct: „Já jsem součástí hnutí. Já jsem hnutí.“ Je to pro mě určitý druh skandálu, protože jak můžu říct „ já jsem hnutí“, když například včera jsem nepochopil nic z lekce dona Juliána Carróna? Je to nárok, můj, ale moje srdce to křičí: „Já jsem hnutí.“

Přemýšlel jsem, co bych chtěl říct lidem, které jsem tak dlouho neviděl. Nepřišel jsem sem, abych vyprávěl nějaký příběh, přišel jsem, abych přinesl Krista. Víte, kde je? Je v mém srdci, je v mých vlasech, v mém dechu, v mém křivém nose, v mé dobré a strašné povaze. Došel jsem do bodu svého života, v němž už nemůžu bojovat proti této skutečnosti, už se nemůžu pohoršovat: kdo mě zná, ví, jak moc jsem nedůsledný, ale učím se na cestě, po které jdu, že Kristus žije ve mně. A ne navzdory mým chybám, mým hříchům, mojí nedůslednosti, ale skrze ně. To je skandál. Ale rozhodl jsem se, že už se nechci pohoršovat, naopak to přijímám rád. To je to, co právě žiji, a to, o čem mluví Carrón, je dar, je to odpověď pro mě.
Poznal jsem CL v letech 1987-88 na univerzitě Sv. Marceliny od Sv. Pavla, byl jsem paličatý, což jsem dodnes. Byl jsem typ kluka, který chodil na školu komunity, aby našel to, co říkal chybně kněz. Měl jsem vždycky co kritizovat. Některé kritiky byly i správné! Ale byla za tím jiná pravda, to jsem pochopil až teď. Měl jsem postoj farizea, protože jsem byl hluboce vázaný, s veškerou svou vážností, na představu Krista, kterou jsem si vytvořil. Následovat Krista pro mě znamenalo dodržovat určitý soubor pravidel. Vytvořil jsem si představu i o tom, co je církev. A i o tom, kdo jsem já. Neznal jsem ani sám sebe. Stál jsem před odpovědí mému srdci, ale nedokázal jsem ji vidět. Bylo tu cosi, co mě přitahovalo, bylo to tam, ale nedokázal jsem pochopit, co se děje, protože jsem byl přilepený ke své představě.

Tak Bůh, který miluje tvrdé hlavy, jako je ta moje, a je velmi trpělivý, mě nechal ujít dlouhou cestu, která vedla z Brazílie do Itálie. Z Itálie do Bosny, když tam byla válka. Došel jsem do Medžugorie a zůstal jsem tam 6 měsíců. Po jednom zjevení jsem napsal: „Paní naše, ukaž mi, co chceš od mého života.“ A začal jsem jíst jenom chleba a vodu a poklekat. Šel jsem do Medžugorie, protože jsem vždycky miloval velké věci, vždycky jsem toužil po neobvyklých věcech... Už když jsem měl 10 let, hledal jsem létající talíře...
Fakt je, že během hledání těchto „výjimečností“, jsem opravdu prožíval výjimečnost, neobvyklost. Skončil jsem v jedné komunitě závislých na drogách, umýval jsem záchody po 80 klucích, holýma rukama, bez rukavic, jsem kydal hnůj u krav. Začal jsem studovat teologii, že bych se možná mohl stát knězem... Ale ani to neodpovídalo na otázku mého srdce. Vzpomínám si, že jednou, když jsem si šel pro Eucharistii, jsem se ptal sám sebe: proč tohle všechno dělám? Uvědomil jsem si, že to byl velice důležitý okamžik mého života: nikdy jsem se nedíval dovnitř sebe samého. Udělal jsem, co jsem udělal, ale chybělo dát něco Kristu: sebe samého. Pochopil jsem, že Kristus ode mě chce jenom jedinou věc: mě, moje srdce. Tak jsem toho dne vyšel ven a rozhodl jsem se nebýt už „svatým“. Rozhodl jsem se být hříšníkem. A byl jsem hříšníkem stejně tak horlivě, jako jsem byl „svatým“. Ale o tom nechci mluvit...

Vrátil jsem se do Brazílie, pak jsem jel do USA, protože jsem chtěl být slavným pianistou, a tak se i stalo: vyhrál jsem jednu soutěž, přestěhoval jsem se do Los Angeles a dělal jsem všechno, co jsem chtěl. Ale dva roky zpátky jsem pochopil, že tu něco nesouhlasilo. Nebyl jsem smutný, protože když máme peníze, jsme šťastní, ale nebyl jsem dostatečně šťastný. Chtěl jsem úplnou odpověď. Něco mi chybělo. Ale nevěděl jsem co. Začal jsem se dívat na to, co jsem dělal ve svém životě: i to, že jsem opustil hnutí a že jsem byl dvacet let naštvaný. Dvacet let, kdy jsem si vybíjel zlost na Otce Vanda. Avšak kdyby to nebylo díky němu, dnes bych tu nebyl. Je to konkrétní příklad, jak nás Bůh používá takové, jací jsme. Protože jsem pochopil, že za tím vztekem bylo něco skrytého, něco, co jsem chtěl pochopit. Prožíváme vztek kvůli věcem, u kterých nechápeme důvod, a právě takový vztek mě zachránil.
Nezapomněl jsem nic, jména, tváře, ani hloupé příklady, které vyprávěli na škole komunity... A rozhodl jsem se začít s novénou. Devět dní postu. Znovu. Rozhodl jsem se prosit Ducha Svatého, protože jsem si vzpomněl, že Giussani řekl, že když nevíš, jak se modlit, musíš říct „Přijď, Duchu Svatý!“. Máš-li Ducha Svatého, máš všechno. Takže jsem se nemodlil Otčenáš, Zdrávas Maria nebo Anděl Páně, ani modlitbu zasvěcení. Modlil jsem se „Přijď, Duchu Svatý“, žádaje jednotu. Díval jsem se na sebe a viděl jsem hromadu střepů na zemi, které neměly žádné spojení, a chtěl jsem být jedním celkem. Mohl jsem být i mozaikou složenou z mnoha kousků, ale chtěl jsem být jediným celkem. Modlil jsem se.

Devátý den jsem dostal zprávu na Facebooku: byla od jednoho kluka, který je dneska tady. Potkal jsem ho před několika lety, aniž bych věděl, že je z hnutí. Chystal jsem se odjet do Brazílie a potkal jsem jeho. A v jedné chvíli mi řekl, že na fakultě poznal církevní hnutí, a tam jsem zpozorněl...! Zeptal jsem se ho, koho poznal. Začal jmenovat Otce Vanda, Alexandra a všechny lidi, které jsem znal. Pak zvedl telefon, a aniž by mě požádal o svolení, zorganizoval setkání. Šel jsem tam, ale vzal jsem s sebou všechen svůj vztek a seznam všeho, co jsem chtěl těm lidem vyčíst: kritizovali mě, protože jsem jel do Medžugorie, a tak jsem zamýšlel dát jim za vyučenou. Ale ty pohledy mnou otřásly. V tom, co říkali, nebylo nic magického: jenom ten pohled. Viděl jsem, jak se pod tím pohledem rozpadá můj vztek. Byla tam Cleuza a řekla mi: „Jak můžeš říct, že jsi odešel z hnutí? Hnutí má jenom vstupní dveře... Oblafli tě!“ I v těchto popichujících komentářích jsem poprvé poznal to, co Giussani říká o setkání. Od té chvíle se změnil můj život. Toho dne jsem se znovu narodil. Díky tomuto přátelství mám na srdci obrovskou kontaktní čočku a začal jsem vidět svůj život jinak, můžu vidět sám sebe, vidět, kdo jsem, a chápat, kdo jsem, způsobem, který jsem nikdy předtím nezakusil.

Velkou změnu zaznamenala i moje kariéra. Vždycky jsem si myslel, že hudba je něco přirozeného, rozptýlení k zapomenutí problémů... Ale pochopil jsem, že to tak není. Pochopil jsem, že hudba je jediný nástroj, který mi dovoluje stát před hloubkou reality, a že pochopení krásy vytváří krásu. Tato skutečnost radikálně změnila můj postoj k hudbě. Že je vždycky pro někoho. Hudba se nedělá pro krásu, ale aby druhý poslouchal, a jsem jím také inspirovaní.
Nedávno jsem byl pozván přednášet o odhalení krásy skrze hudbu. Když jsem si připravoval příspěvek, jeden můj kamarád mi vyprávěl, že v Malibu byla zabita na chodníku třináctiletá dívka. Mluvil o beznaději matky, otce a dvou sester. Byla to jedna z těch mnoha historek, které slyšíme každý den, ale tahle se mě dotkla tak silně, že jsem na ni nedokázal přestat myslet. Řekl jsem si: cokoliv řeknu na přednášce, bude muset být pravdivé i pro tamtu rodinu; jestli ne, nebude to pravdivé pro nikoho. A tak jsem se dostal do krize: ale co je krása? Zavolal jsem člověku zodpovědnému za to setkání a sdělil jsem mu, že neřeknu nic o kráse, protože nevím, co to je. Nemohl jsem ani spát. Až jsem si nakonec řekl: chceš něco říct? Tak promluv hudbou.
Sedl jsem si ke klavíru a začal jsem hrát. Dohrál jsem skladbu a znovu jsem měl klid. Představoval jsem si, že ten otec a matka jsou přede mnou: hrál jsem to, co jsem jim chtěl říct. Nahrál jsem tu skladbu a ptal jsem se, jak se může zrodit hezká hudba z tak strašné tragédie... V tom okamžiku to přišlo jako proroctví: jestliže je hudba vyjádřením toho, co mám v srdci, moje srdce žije nadějí, že krása je ve všem, i když ji nevidíme, i v tragédii. Tu skladbu jsem si zamiloval a začal jsem ji hrát. Hrál jsem ji tady v Brazílii, v Itálii, na různých místech. Ale neznal jsem tu rodinu.

Jednoho dne jsem přes Facebook kontaktoval otce. Napsal jsem mu: „Možná jsem příliš dotěrný, ale má zkušenost říká, že Vaše dcera není mrtvá. Historie Vaší dcery neskončila a já jsem to prožil v této skladbě.“ Poslal jsem mu ji. Právě ten den – já jsem to nevěděl – začal proces s vrahem dcery. Napsal mi: „Toto byl nejhorší den v mém životě. Ale když jsem se vrátil domů, našel jsem skladbu. V jednom dni jsem zakusil smrt a vzkříšení.“ A pak připsal: „Ale ty, kdo jsi? Kde žiješ? Jaká je tvoje historie?“ Požádali mě, jestli se můžeme setkat a přišli ke mně domů. Pozval jsem několik lidí z hnutí, protože jsem nechtěl být sám. Ale měl jsem obavy, protože jsem se bál, že by mohli mluvit o Kristu, o hnutí... A tak jsem jim zavolal předem: „Tohle není katecheze! Musíme mít otevřené srdce, abychom je poznali.“ Byl jsem hodně nervózní. Ale otec, hned jak přišel, ještě na schodech, mi řekl: „Než otevřeš pusu chci ti něco říct: Tohle je zázrak. Být tady je zázrak. Naše přátelství je navždycky a ten, který ho nechal vyrůst, je někdo Jiný. A proto je navždycky.“ On je žid. A tak začala večeře. Mluvíme, všechno klape, mluvíme, pak se chystají k odchodu, ale matka si znovu sedne, podívá se mi do tváře a řekne: „Kdo jsou oni?“ Třicet vteřin ticha. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Petra: „Zapřeš ho?“ Pár slovy jsem jí to vysvětlil, nebyl jsem připravený.. Ale důležitá byla zkušenost toho večera, přátelství, které se zrodilo. Matka mi napsala dopis: „V autě během návratu domů jsem byla tak šťastná, dlouho jsem se necítila tak dojatá a šťastná. Dal jste nám nesmírný dar. Díky, že jste tak zariskoval a napsal naslepo Michelemu na Facebook. Doufám, že se ještě potkáme, brzy. Nekonečně Vám děkujeme. Nevím, jak Vám říct, co pro nás včerejšek znamenal. Navštívit Vás a Vaše drahé přátele, kteří jsou tak ryzí, milí a veselí, už byla sama o sobě úžasná zkušenost. Nemůžu nepomyslet, že to bylo jako kompenzace. Možná prožíváme tu nejhorší tragédii, ztrátu dcery, a její vrah nám ukazuje tu nejhorší stránku lidství. Avšak my jsme tady, s úplně neznámými lidmi, kteří nám ukazují pravý opak. Cit a láska, kterou jsme s vámi cítili, nás znovu utvrzují, že jsou na této zemi dobří lidé. Poslouchám každý den Emily (skladbu, kterou jsem složil) a vždycky jsem dojatá krásou této hudby.“

Jedna z věcí, které jsem odhalil na cestě s vámi, je, že On do mě vložil touhu dělat hudbu. V celém vesmíru, aspoň z dosavadního poznání (hledal jsem mimozemšťany, ale nenašel jsem je), jsme jediná bytí, která vytváří umění. Pomyslete na Brahmse, Bacha. Letos jsem jel do Itálie. Tři hodiny jsem plakal nad krásou Florencie. A pochopil jsem, že Bůh vložil do mého srdce touhu tvořit, protože mi chce dát trošku (malinko) poznat zkušenost, kterou dělá. Naše srdce je Jeho hudba. Dívá-li se On na naše srdce, tehdy je větší než díla Michelangela, je mnohem větší než Benátky, než celý vesmír. Je mnohem větší než jakékoliv dílo Bacha nebo Beethovena. Toto je naše srdce. On se na nás dívá, poslouchá nás a říká: „Jaká krása!“ Proto vložil do mého srdce tento dar, tento talent, abych aspoň trochu mohl pochopit, kdo je On.