Rehabilitace náboženského smyslu

Modlitby, almužny a oběti spojené s postem nám mají pomoci rehabilitovat náš náboženský smysl výchovou našich tužeb, jež nám umožní rozpoznat ty touhy, které vytvářejí potřebu lidského srdce po Bohu.
Lorenzo Albacete

Od samého počátku nás půst konfrontuje s pravdou o naší radikální závislosti na Tajemství, jež je zdrojem naší existence. Ne proto, aby v nás vyvolávalo úzkost, ale aby nás pobídlo k cestě, která nám umožní rozpoznat zjevení, v němž "vše je milost."

Nedávno jsem mohl číst text, z něhož Don Giussani, jak sám řekl, převzal pojem "náboženský smysl", jímž chtěl popsat naši potřebu po nekonečném Tajemství, které je na počátku naší existence. Tento pojem se objevil v pastoračním listu z roku 1957 psaného milánským arcibiskupem Giovannim Montinim, jenž se později stal papežem Pavlem VI. Náboženský smysl definoval jako přirozený postoj lidské bytosti, který nám umožňuje chápat vztah k božství. Tento postoj či orientace je "vrozená" aspirace nebo apetit, podřízený vládě rozumu, ale instinktivně zaměřený na Boha, jako by byl vedený vyšší silou. Montini píše ve svém listu, že tento "náboženský smysl" je jako „otevření člověka Bohu, inklinace člověka ke svému počátku a svému poslednímu určení.“ Je to přirozený sklon duše, určující orientace tvora coby lidského bytí, "syntéza ducha."
Když tento "náboženský smysl" naslouchá božímu Slovu, uznává ho a vede ke zkušenosti souhlasu s tím, co nazýváme "srdce," takže božské Slovo není přijímáno pouze pasivně, ale jako něco, co "rozehřívá" zdroj našeho života a z naší víry činí živou skutečnost, která nás určuje, a ne pouhý formalismus. Podle Monitiniho i Dona Giussaniho je dnes naší největší potřebou "rehabilitace" tohoto náboženského smyslu. Bez něj je život křesťana ničen mrzkým dualismem, jenž zbavuje víru její síly.
Nepřekvapuje, že Montini píše svůj pastorační list v období postu. Modlitby, almužny a oběti spojené s postem nám mají pomoci rehabilitovat náš náboženský smysl výchovou našich tužeb, jež nám umožní rozpoznat ty touhy, které vytvářejí potřebu lidského srdce po Bohu. Tato výchova připravuje srdce o Velikonocích na setkání se vzkříšeným Kristem. Skrze něj doprovází církevní společenství katechumeny na jejich cestě ke křtu.
Od samého počátku nás Půst konfrontuje s pravdou naší radikální závislosti na Tajemství, jež je zdrojem naší existence. ("Pamatuj, člověče, že jsi prach, a v prach se obrátíš.") Ne proto, aby v nás vyvolávalo úzkost, ale aby nás pobídlo k cestě, která nám umožní rozpoznat zjevení, v němž "vše je milost," protože Tajemství, jež nás udržuje v bytí, je Bůh, který je Láska.
Proto na nás papež Benedikt XVI. naléhal, abychom neslavili půst se "starým" duchem jako únavnou a obtížnou povinnost, ale abychom to konali s "novým" duchem toho, "jenž se setkal v Ježíši a Jeho paschálním tajemství se smyslem života a nyní zakouší, že vše na něj musí odkazovat."