Buďto nic, nebo všechno

Elena Bono jen jedním z významných autorů dvacátého století. Její jazyk je bohatý, fascinující, plný historických, klasických a filosofických citací. Pro (literárního kritika a redaktora televizních literárních pořadů) Stase Gawronského je největší poválečnou autorkou. Kritik Giovanni Casoli ji označil za „největší žijící spisovatelku, i když ignorovanou oficiální kritikou“. Opomíjená časopisy i antologiemi, protože je příliš vzdálená „literárnímu trhu“, je „autorkou reality“.
Její dílo bylo přeloženo do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, portugalštiny, arabštiny, švédštiny a řečtiny. Narodila se v městečku Sonnino v Laziu v roce 1921 a v roce 1948 debutovala básnickou sbírkou I fenicotteri (Pameňáci). Její první kniha próz Morte di Adamo (Smrt Adamova) vyšlá v nakladatelství Garzanti v roce 1956 měla veliký úspěch i na mezinárodním fóru. Deník Nice-Matin ji pozdravil jako „zjevení italské literatury“, Daily Telegraph mluvil o „božské kvalitě textu“.
První román Eleny Bono, Come un fiume come un sogno (Jako řeka, jako sen) je utajený klenot současné italské literatury. Nakladatelství Garzanti se nikdy neodhodlalo jej publikovat, vyšel proto v (méně významném) nakladatelství Emme Edizioni až v roce 1985 a dnes je spolu s dalšími jejími díly k dispozici díky malému janovskému nakladatelství Le Mani.
Jedná se o první díl trilogie věnované partyzánskému odboji. Motivem pro jeho napsání byla událost z roku 1945, které byla Bono, tehdy třiadvacetiletá, očitým svědkem. Němci vyvlekli z nemocnice v Chiavari na ulici zraněné a zmrzačené italské vojáky, kteří se vrátili z ruské fronty, a postříleli je. Jedna stará venkovanku měla odvahu vzít jednoho vojáka Wehrmachtu za límec uniformy a vykřičet mu do obličeje veškerou bolest a vztek, které nikdo neměl odvahu projevit.
Druhá část trilogie se nazývá Una valigia di cuoio nero (Kufr z černé kůže, 1998) a je příběhem mladého esesáka jménem Tycho, příslušníka německé velkoburžoazie, který se stal horlivým nacistou. Ve skutečnosti Hitlerovými stoupenci opovrhuje, ale trpí jakkoli noblesněji stejnou nemocí jako oni, nihilismem. Proto následuje hákový kříž, kolo, které se pohybuje proti dráze slunce, ve směru smrti místo života. A velká německá kultura, kultura Leibnize, Kanta,, Hegela se nachází na okraji propasti. Poslední díl trilogie Fanuel Nuti, Giorni davanti a Dio (Fanuel Nuti, Dny před Bohem, vydán ve dvou svazcích 2002 a 2003) je příběhem syna prostitutky, který na konci života na nemocničním lůžku vypráví o sobě.
Známější a prezentovanější jsou její divadelní díla: La grande e la piccola morte (Velká a malá smrt, Garzanti 1965) věnovaná Janě z Arku byla v roce 2000 v Paříži na programu každý den po celý měsíc. V roce 2008 napsala Sera di Emmaus (Večer v Emauzích) dílo, které svými barvami připomíná obrazy Caravaggia a které popisuje příběh Jusufa, který jediný z celého Jeruzaléma žádá po Pontiu Pilátovi osvobození Ježíše a ne Barabáše, neboť se obává Barabášovy pomsty.
Elena Bono žije v Chiavari v domě z počátku dvacátého století, plném knih a vzpomínek. Nyní už prakticky nevidí a slyší jen málo. Kolem jejího lůžka je však živo jako ve svátek. Jeden den ji přichází navštívit kněz, druhý den žáci z ligurských škol, kteří jsou zasaženi osobností této ženy tvrdé a křišťálově čisté jako hornina, která soustředila své molekuly pod zemí po tisíce let. Tématem diskusí je odboj i Beppe Grillo. Elena Bono posílá blahopřejný telegram Giorgi Napolitanovi („Drahý prezidente, jsme s vámi, živí i padlí v odboji. Neopouštějte nás“), komentuje poslední televizní zprávy, vyslovuje svůj názor na Lettovu vládu…
Bono je katolička, ale pochází z nevěřící rodiny. V roce 1979 kandidovala za republikánskou stranu v prvních volbách do evropského parlamentu. Příbuzným její babičky byl slavný filozof a kritik Benedetto Croce. Rodina manžela Gian Maria Mazziniho byla jednou z větví pocházející od zakladatele samostatné Itálie, „možná ale ještě více spojená s Garibaldim.“

V šedesátých letech Pierpaolo Pasolini četl vaši hru La testa del profeta (Hlava prorokova) o Janu Křtiteli a ptal se vás, zda z ní může vytvořit film.
Jeho jménem mi zavolal jistý „komtur“, šedá eminence italského filmu, který byl nadšený, napsal mi krásný dopis, sliboval hory doly…

Vy jste ale nabídku odmítla s tím, že není doba pro to, aby se slavil „tento druh mystické svatby“.
Pasolinimu jsem nemohla odpustit, že on, jehož bratr byl s celou partyzánskou brigádou Osoppo zabit komunisty, ze sebe dělal komunistu.

Pak se komunismu zřekl.
V Evangeliu podle svatého Matouše, ale na tu ideu udělal narážku, když uvedl na scénu tanec Salomé, kde ji spodobnil jako křehkou dívenku oděnou v bílém s věnečkem z růží ve vlasech, tak trochu jako jsem ji popsala já. Vzal ji z mé knihy, protože je zcela odlišná od obvyklé Salomé, smyslné břišní tanečnice…

Vy uvádíte na scénu mnoho postav z evangelií, u kterých pomocí fantazie rekonstruujete jejich příběhy. Co vás vede ke snaze o ztotožnění s nimi?
Samotná evangelia.

Stráže u hrobu, majitel večeřadla, Herodův ministr Chuza, Jairova dcera, Petrova tchýně… často jde o postavy druhého plánu.
To je činí zajímavějšími.

Jsou věrohodní.
Jsou to postavy hledající autora. Vyhledali mne sami.

I podle vás stejně jako podle Pirandella ne autor vymýšlí postavu, ale postava nachází autora, aby se mohla vyjádřit?
Umělecké dílo není něco, co se vytváří od stolu. Já jsem … registrovala. Literatura byla vždy něčím, co se mi děje.

V různých básních jste se naopak snažila ztotožnit s Pannou Marii, jako velmi mladou dívkou.
„Vím o dívence, která prala a prala…“ „A hle zde dívka olivové tváře, hned za úsvitu přichází k fontáně… „ Fontána, to je Bůh, pramen Milosti, života.

Vy chováte hluboký respekt, úctu vůči jazyku.
Ježíš je ten, kdo nazývá věci pravými jmény: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne,“ říká.

Snažila jste se žít s touto čistotou?
Vždycky. Celý můj život je soustředěn ve faktu, že sám Ježíš chtěl být nazýván „Slovo“: Verbum. Já jako katolička jsem měla vždy obrovský respekt, posvátnou bázeň vůči slovu. Proto jsem při svém psaní vždy odmítala experimenty. Od hnutí lombardské bohémy Scapigliatura bylo slovo neustále znásilňováno.

Vy jste vystupovala proti této tendenci, bojovala jste s ní.
Ano. A hodně mě to stálo.

Vzbudila jste antipatie v literárním světě.
Hm… Víte… Je to logické: kdo jde svou cestou, ten se nezařadí. A nachází na své cestě spoustu překážek.

Izolovala jste se sama nebo vás izolovali?
Od obojího trochu.

Jaký je důvod, že na vás zapomněli.
Lidé jsou slabí, jdou za módou.

Napsala jste báseň, v níž se objevuje don Giussani, kterého nazýváte „usmívající se Osvícený“. Poznala jste ho osobně?
Přišel do divadla Cantero v Chiavari a mluvil tam. Potom jsem napsala tu báseň na základě toho, co říkal. Byl to člověk, který mne okamžitě zasáhl.

Čím konkrétně?
Tím, co řekl: že je potřeba naučit se odpouštět i sami sobě. Je třeba se naučit od Boha milosrdenství nejen vůči druhým, ale také vůči naší ubohé osobě, se všemi jejími tělesnými i duchovními bídami.

„Milosrdenství“ je tak trochu heslo papeže Františka. Bylo důležité i pro vás?
Zásadní. Jestliže říkáme „Můj Ježíši, milosrdenství“, i kdybychom spáchali ty nejhorší hříchy, Bůh nám odpustí.

Jeden z posledních textů, které jste napsala, jste věnovala slavné konvertitce, herečce Claudii Koll.
Přišla za mnou několikrát. Nemohla najít texty, které by mohla hrát a ptala se mne, zda bych pro ni něco nemohla napsat. V první chvíli jsem řekla, že ne. Pak jsem napsala text Storia di padre e due figli (Příběh otce a dvou dětí), text inspirovaný podobenstvím o marnotratném synu, kterého jsem zobrazila jako ženskou postavu, Liu, napsanou tak, že Claudia mohla hrát na scéně samu sebe. Ve skutečnosti se ale z toho stal muzikál, který ona režíruje, a hrají v něm mladí z její akademie.

Ti nejmladší často nacházejí velký soulad s vaším dílem.
Klasikové jsou vždy současní vůči těm, kteří přijdou.

Váš styl je skutečně velice klasický …
Víte, překládala jsem Sofokla … Kontakt s velkými antickými spisovateli se hodí.

Je některý z italských autorů dvacátého století, kterého si vážíte?
Ungaretti, Piovene, líbil se mi Bassani, Cassola ne.
Je vám přes devadesát let, jak byste popsala tuto svou literární i životní dráhu?
Jako službu, vždycky jsem ji považovala za službu. Hodně mne to stálo, ale přineslo mi to i hodně radosti, vnitřní, nesdělitelné.

Ani ve vašem psaní se vám nepodařilo rozdělit se o ni s druhými?
Snažím se zanechat po sobě slova naděje, ne beznaděje.

K čemu slouží literatura?
Pomáhá žít.

Proč je tak důležitá v lidské zkušenosti?
Proč je důležitý vzduch? Je jako jídlo, pití … Když člověk nemá umění, není již člověkem.

Pár kilometrů od vás bydlí Beppe Grillo. Co si myslíte o něm?
Podívejte se, už tu bylo třeba hnutí Fronta obyčejného člověka Guiglielma Gianniniho… Nic nového.

Atmosféra dnešní doby je každopádně destruktivní.
To byla vždycky, od rajské zahrady. Neposlušnost. Had řekl Evě: pojez z tohoto stromu a budeš jako Bůh.

Domýšlivost…
Pýcha. Začíná už tam, na první straně bible.

Jak ji porazit?
Vírou. A musíš si zvolit: buď jsi pro Boha nebo proti Bohu, třetí cesta není. Ano a ne, hřích a vykoupení. Je v nás tato brutální síla lesní zvěře, která se v přírodě naučila i bránit, ale vždy a především útočit. Kristova revoluce toto vše převrátila, dává přednost slabým a nevinným.

Umíte ukázat i záporné stránky kladných postav.
A naopak. Život je jako světlo a stín. Červené krvinky a bílé krvinky…

Literární kritik Elio Gioanola řekl, že určitý křesťanský fideismus ve své doktrinální strnulosti riskuje, že se stane nihilistickým jako ateismus. Vaše dílo bylo výzvou nihilismu?
Těžko říci. Já nikdy nedělám nějaké programy, nikdy jsem si neřekla: „Musím reagovat na nihilismus.“ Situace jsou takové, jaké jsou a člověk musí neustále volit. To je drama: neustálá volba mezi světlem a temnotou. Buďto totální ano, které je třeba žít, snášet, platit za ně naplno, anebo být spoluviníkem zla ve světě. A tato volba nikdy nekončí. I na prahu smrti stojíme tváří v tvář extrémnímu buď a nebo, Nic anebo Všechno. A člověk si obecně nevolí Nicotu: konec konců jsme děti Boží.

Co je to smrt, paní Bono?
Chvíle, kdy poznáme sebe sama a velká tajemství lidského života.

Vaše cesta byla pro vás vždy jasná?
Ano.

Čím byla ve vašem životě Milost?
Vším. Bez Milosti se nedá žít.