Svědectví Šimony Chloubové na Noci kostelů 2013

Od té chvíle čím dál tím jasněji vidím, jak Bůh působí v mém životě.
Šimona Chloubová

Vždycky, když jsem se nějakým způsobem zamýšlela zpětně nad svým životem, myslela jsem na to, že neustále hledám. Vždycky se stalo, že jsem objevila něco, čemu jsem věnovala hodně úsilí a pozornosti, abych zjistila, že musím hledat dále. Po větší část mého života v dospělosti toto hledání směřovalo k umění.
Pamatuji si, když jsem poprvé slyšela úryvek Měsíčního pierota od Schonberga. Bylo to, jako když se mi otevřel nový svět, o kterém jsem nevěděla, bylo v něm nějaké tajemství, které bylo potřeba objevit a tak jsem v tomto duchu chodila na veškeré výstavy současného umění, vítala jsem ve sboru každou skladbu, která se jen malinko vymykala tradiční harmonii, na vysoké škola jsem kolikrát spala jen pár hodin, protože jsem noci trávila v alternativních kinech. Samozřejmě z mého tehdejšího okruhu věřících přátel včetně sourozenců to nikdo nechápal a většinu umění, které mě fascinovalo, zavrhovali. Většinu věcí, co jsem ráda poslouchala považovali za ošklivé, současnou literaturu za nemorální, vizuální umění za neestetické a já jsem tak došla k přesvědčení, že nikdy nemůžu být dobrá křesťanka, tím pádem jsem se o to ani nesnažila. Kdykoliv se dalo do něčeho rýpnout, udělala jsem to, využila jsem každou slabinu a každý nedostatečný argument k tomu, abych sama sebe přesvědčila o tom, že tento svět (víry) není pro mě, protože odmítá to, co já považuju za krásné a bez čeho nemohu žít. Neznamenalo to jen odmítnutí víry, ale také společenství a tak jsem čím dál tím častěji zůstávala ve svém vlastním světě, kde se mohlo stát všechno, jenom se tam nic nedělo.
Bohužel vždy, když jsem šla do hloubky toho, co umění znamená, ať už obecně v estetických teoriích nebo konkrétně, týkající se jednoho díla nebo autora, zjišťovala jsem, že v něm něco chybí, že je prázdné, že mě fascinuje, ale když jdu dál, tak zůstává jen pocit, vzpomínka nebo někdy dokonce jen postoj. Nenašla jsem v něm žádnou odpověď, žádný smysl. Bylo to jako vidět fata morganu.
Podobným způsobem mě na vysoké škole uchvátily moderní teorie v sociologii, ve filozofii a v perspektivě relativismu jsem začala ve všem, včetně umění hledat především sebe, protože jak tyto teorie říkají, člověk stejně nic jiného nikdy nenajde. Do toho přišla práce a chuť růst a stoupat výš, pak vztah a s ním úvahy o tom, k čemu život je a bolestně jsem si uvědomovala, že mám všechno a to všechno nic neznamená. Nic z toho, co jsem si přála a čeho jsem dosáhla zdánlivě vlastními silami, ať už to byla dobrá práce, peníze, vztah, umění, studium, všechno bylo prázdné a najednou bylo znát, že svět možnosti nestačí, že sen nestačí, že umění pozbývá hloubky, že neodpovídá na moje otázky, že moje aktivita nemá smysl, ani charitativní činnost nemůže nic změnit. Zkoušela jsem pomáhat druhým, ale nebylo to k ničemu.
Nebylo to naráz, ale postupně přišla úplná rezignace, nechuť ke kariéře, nechuť k intelektualismu, nebylo nic, co by mi mohlo udělat radost jenom moje představy, ale ve chvílích, kdy přišla realita a moje představy usekla, byly situace tak tíživé, že pro mě život ztrácel smysl.
Zrovna začínal advent a protože jsem chtěla tíživost situace zahnat alespoň tradicí a chtěla jsem chodit na ranní roráty do katedrály sv. Víta, rozhodla jsem se jít po dvou letech ke zpovědi (bylo to po dvou letech, ale už jsem si nepamatovala na zpověď, kde bych opravdu chtěla něco svěřit). Šla jsem do kostela sv. Ignáce, měla jsem v plánu, že tam dorazím a do čtvrt hodiny odejdu, abych měla večer čas a navíc se mi tam nechtělo trávit víc času, než je nezbytně nutné. Jenomže byla první adventní neděle a fronta na zpověď nebrala konce. Rozhodla jsem se ale, že když už tam jsem, tak počkám. Mezitím začala mše a než se došlo k obětování, byla jsem se svou trpělivostí už ve stavu naprostého zoufalství. Teď zpětně vidím tu situaci s jiným pohledem, ale v tu chvíli se prostě něco stalo a já jsem věděla, že můžu bojovat boj, který nevyhraju nebo se můžu podívat na to, co přede mnou je. Řada na mě přišla přesně na přijímání a kněz, který mě zpovídal, se mě zeptal, jak je možné, hledat Boha, a přitom odmítat to, kde je. V tu chvíli jsem pochopila, co mi chybí a přes Vánoce jsem se rozhodla, že si musím najít nějaké společenství, protože sama nevydržím. V té době jsem měla jedinou věřící kamarádku, Petru, která mě pozvala do hnutí.
Přišla jsem hned na první školu komunity v lednu, mluvilo se zrovna o pozitivní hypotéze. Vůbec jsem nic nepochopila, protože jsem měla tu nejnegativnější hypotézu co šla, všichni mi připadali divní, na začátku se asi dvě stě let zkoušela jedna píseň, pak se četl text, ke kterému se všichni chtěli vyjádřit, ale vypadalo to, jako když mluví z cesty. Místo aby se vyjadřovali k textu, mluvili o sobě. Po skončení setkání byli nepochopitelně přítelští a zajímali se o mě a vůbec celkově to všechno bylo dost podezřelé. A přesto všechno jsem se cítila jako doma. Určitě pro mě byly na začátku důležité Giussaniho texty, i když teď vím, že jsem jim vůbec nerozuměla, ale především to bylo něco, co jsem cítila, takový zvláštní pocit bezpečí a pokoje.
První měsíce v hnutí pro mě byly texty jen teorie a to, co jsme žili, jsem si nespojovala, nebýt dalších událostí, zpohodlněla bych v povrchním přátelství. Pak ale přišel Marek se svým rozhodnutím jít do semináře. Bylo to jeho rozhodnutí mít Boha jako jediného ve svém životě, které mě donutilo zeptat se, kdo je teda ten Bůh? Kdo je to Kristus? Byl to především respekt k Markově oběti, který mě nutil ptát se tyto otázky. Ptát se co to hnutí opravdu je a co znamená v mém životě. Marek se ve svém životě nevyhýbal ničemu, on mi ukázal, že Bůh je ve všem, co je krásné, i když to někteří nevidí, že s Bohem není potřeba vynechávat nic, že naopak je potřeba přijmout všechno a všechno milovat. Toto byl objev, který mi do teď dává obrovskou svobodu a nechtěla jsem tento objev ztratit jenom proto, že realita nepokračovala podle mých představ.
Od té chvíle čím dál tím jasněji vidím, jak Bůh působí v mém životě. Měla jsem možnost jít do hloubky zkušenosti společenství, protože jsem si musela nechat pomoci, Bůh kolem mě postavil lidi, kteří ve správný čas říkali ty správné věci a já jsem mohla jít dál.
Teď mám možnost vidět, že realita je krásná, nehledě na to, jestli se zrovna děje to, co jsem si představovala nebo naplánovala a hlavně existuje (existuje reálná realita), je pravda, je láska a není to jen něco, co cítím a co závisí na mě, ale existuje to, existuje svoboda. Teď všechno dává smysl, někdy ho nevidím, někdy nechci, ale je tam.
Díky školám komunity i věčné trpělivosti našich kněžích pro mě teď události evangelií nejsou jen příběhy, ale ovlivňují můj život tak, že se změnil od základů, možná je méně vidět než co cítím, ale je to jako být znovu dítětem a znovu poznávat celý svět, znovu se učit mluvit, znovu se učit rozhodovat, zjišťovat, co je to zodpovědnost a co jsou vztahy, co je to společenství, co opravdu znamená umění. Znovu se učím umění hodnotit a nacházet v něm to, co jsem celou dobu hledala. Najednou vidím, že věci, které jsem se učila nebo dělala jen tak se teď hodí, že můj zcela intelektuální zájem o komunitní teorie směřoval k tomu, aby ke mě Giussaniho texty více mluvily, že celý můj život směřoval k tomuto okamžiku. Okamžiku, kdy začíná to opravdové hledání, které už má cíl.
Jako děti musí jíst, aby rostly, já musím být s komunitou, abych mohla jít dál a musím jít dál, abych mohla žít. Jsem ve víru událostí, stále se něco mění a stále ke mně přichází nové a nové věci a tak mám především strach z toho, abych tyto momenty, o kterých jsem mluvila, nikdy nezapomněla.
Chtěla bych si každý den pokládat tu otázku, u které jsem téměř přesně před rokem začala: kdo je teda ten Bůh?