Není zcela možné zůstat neteční k choulostivému období, kterým Itálie nyní prochází, a těžké nestabilitě mezinárodní politické situace. Máme-li na mysli doporučení papeže Františka katolíkům, aby se jen tak „nekoukali z okna“, a jsme-li povzbuzeni nedávnými slovy státního sekretáře Svatého stolce kardinála Parolina o tom, že: „katolíci se musí vrátit k projevování svého postoje v politických debatách“, a slovy předsedy Italské biskupské konference kardinála Zuppiho o tom, že „křesťané musí mít ještě větší smysl pro společnou věc a o to víc nacházet potřebné odpovědi s ostatními občany“, musíme ještě silněji cítit potřebu sdílet především s našimi společenstvími jednotný názor, abychom svědomitě zvládli nadcházející volby, jako důležitou událost pro život každého z nás.
Jak nás učil otec Giussani, mít názor znamená nalézt způsob řešení a metodu, jak čelit okolní realitě. V prostředí politiky názory obohacují jak ty, kteří se rozhodnou aktivně zapojit do politických stran a institucí, tak ty, kteří žijí v občanské společnosti a jsou povoláni vyjádřit hlas.
Prvním rozumným poznatkem je, že naše naděje nakonec není v politice jako takové. Politika nám však nemůže být lhostejná, stejně jako nás zajímá každá oblast projevu člověka, který se angažuje ve vytváření mírového prostředí pro rozvoj a pomoc ostatním. V této historické etapě poznamenané tragickou válkou na Ukrajině se vytváření mírového prostředí musí stát středobodem angažovanosti těch, kteří se politice věnují a jsou vedeni křesťanskými ideály.

DEMOKRACIE JAKO PROSTŘEDÍ SVOBODY

Nadcházející volby jsou příležitostí pro politiku, aby znovu získala roli, kterou v posledních letech téměř zcela ztratila. Třicet let odlidštěných politických garnitur a jejich podléhání individuím stojícím mimo konsensus voličů nebo i jdoucím proti němu – což v některých případech bylo nutné – připravilo politiku o smysl a důstojnost. Je také zřejmé, že problematiku politického zastoupení navíc prohlubuje špatný volební zákon, byť jej musíme respektovat, protože je klíčový pro výsledek hlasování. S vědomím těchto faktorů je však třeba vyslovit naprostou důvěru ve způsob provádění voleb a zastupitelské demokracie. Není jen obecným vyjádřením svrchovanosti lidu, ale i prostorem, v němž se lidé mohou vyjádřit, poznat ty, kteří mají odlišné názory, a položit základy společného domu. Prostřednictvím demokratických nástrojů je tak možné zaručit svobodu a angažovat se v tom, na čem nám záleží. Proto bychom si měli být především oporou, abychom nepodlehli falešnému pocitu nedůvěry, který volební neúčast živí.

CO MÁME NA SRDCI? SPOLEČNÉ DOBRO

Často se domníváme, že společné dobro je průsečíkem, ve kterém se protínají různé představy přítomné ve společnosti. Církev je naopak definuje jako „sociální a komunitní rozměr mravního dobra“ (Příručka sociální nauky církve, 164). To znamená, že společné dobro je pravda člověka a to, k čemu byl skutečně stvořen. A k tomu je třeba směřovat v dialogu se všemi ostatními. Jak je to tedy se závazkem k takto vnímanému společnému dobru? Hlavním kritériem je zásada subsidiarity, tj. zhodnocení těch životních a sociálních prostředí a společenství, v nichž se lidé vzdělávají a navazují vztahy důvěry podle „tvůrčí subjektivity“ jedinců (Příručka sociální nauky církve, 185).
Tyto činnosti prováděné v duchu subsidiarity jsou pro některé oblasti obzvlášť naléhavé:

Rodina
Je třeba chránit přirozené rodinné prostředí jako základ společnosti a místa otevřeného životu a místa, kde jedinec zraje. Proto je třeba podporovat rodiny a především ty, které si přejí mít děti nebo si je osvojit, například rozšířením možností, jak se podílet na nákladech mladých párů při koupi prvního bytu nebo na svobodné výchově dětí s ohledem na jejich rozdílné finanční možnosti nebo usnadněním přístupu starších občanů nebo postižených a nemocných osob k sociálním zdrojům a zdravotnickým zařízením. Jedná se o nástroje, které tím, že pomáhají zejména těm nejzranitelnějším rodinám, přinášejí prospěch celému společenství, pomáhají zastavit „kulturu vyřazení" (slova papeže Františka) a brání lidskou důstojnost ve všech jejích fázích od početí až po přirozenou smrt.

Vzdělání
V prostředí, ve kterém převládá relativismus, který „jako konečné měřítko vidí pouze vlastní ego a jeho touhy“, jak v roce 2005 řekl tehdejší kardinál Joseph Ratzinger, chceme podpořit veřejný vzdělávací systém tvořený státními a akreditovanými zařízeními schopnými vychovávat zralé osoby mající kritický duch a sociální cítění. Proto je rozhodující svoboda ve vzdělávání a skutečná rovnost mezi různými zařízeními. První se projevuje v možnosti škol přicházet s vlastním pojetím člověka a jeho života bez zbytečných zásahů státu a druhá se projevuje v konkrétních a měřitelných vlastnostech vzdělávacích zařízení, čili v jejich samostatnosti, včetně finanční samostatnosti, možnosti přizpůsobit vzdělávací programy novým požadovaným dovednostem a svobodě vytvářet na daném území kontakty s jinými institucemi, univerzitami a firmami za účelem investování do odborného a technického vzdělávání a podpory prolínání mezi vzdělávacím a pracovním procesem.

Práce
Práce je privilegovaným prostředím, díky kterému si člověk může zlepšit svůj životní standard, budovat vlastní budoucnost a vytvářet hodnoty jak pro sebe, tak pro celou společnost. Žijeme v divné době, ve které jsou mladí lidé vedeni k tomu, že si prací jen zajistí peněžní prostředky nutné pro své živobytí nebo si zvýší prestiž ve společnosti, a nikoli k tomu, že práce je nástroj tvořivosti a osobního růstu. Itálie také potřebuje politiku, která by aktivně zvýhodňovala ty, kdo si jsou ochotni zlepšovat své znalosti a dovednosti v průběhu času prostřednictvím celoživotního vzdělávání a praxe, a rovněž daňovou a investiční politiku, která by byla schopna podnikavost lidí rozpohybovat.
V těchto oblastech, stejně jako v mnoha jiných, které se dotýkají občanského soužití, východiskem pro osobní a společenskou aktivitu musí být „snaha o ochranu a zhodnocení ve veřejné sféře takových korektních vztahů, které každému člověku umožní, aby s ním bylo náležitě zacházeno s úctou a láskou“ (slova papeže Františka).

POLITICKÝ ZÁVAZEK SOUNÁLEŽITOSTI

Z těchto naléhavých požadavků vyplývá, že dialog může probíhat pouze o jasně daných tématech a s těmi zástupci, kteří uznávají jejich hodnotu, nejen politickou. Není lhostejné, zda volit či nevolit, a není lhostejné, koho volit. Nejde jen o to najít „témata“, které vyhovují všem, ale projevit důvěru těm, kteří podporují princip subsidiarity. Výše popsané dosahování společného dobra je především výsledkem pravé sociální a kulturní činnosti podpořené příslušností ke křesťanskému společenství, tj. církvi.
Z tohoto důvodu musí být přítomnost katolíků v politice podpořena novým vzdělávacím impulsem, za který jsou zodpovědná všechna křesťanská společenství, a tedy i naše Hnutí. Pomoc, kterou můžeme poskytnout těm, kdo se v politice angažují a jsou takovou práci ochotni dělat, spočívá především ve vytváření přátelského prostředí, ve kterém se můžeme společně vydat na cestu člověka a víry.

BÝT SVĚDKY

Toto přátelské prostředí již existuje, nemusíme ho vymýšlet. Je třeba ho jen v každém pěstovat, počínaje těmi, kteří náš názor na člověka a společnost sdílejí. Ti, kdo se aktivně v politice angažují, musí dát příležitost těm, kdo je doprovázejí, aby je podpořili; je ale také důležité, aby se vzájemně podporovali v navrhování společného obsahu a, pokud to okolnosti dovolí, společně jej aktivně realizovali. Tomu, kdo pracuje jen sám pro sebe, je souzeno nevyjádřit žádný pravý názor.
Vždy jsme byli vychováváni k tomu, abychom přijali „křesťanský předpoklad“, že Ježíš Kristus jako konečný smysl reality, která nás obklopuje, souvisí se vším. Dokonce i s politikou. V této přetěžké době být svědkem Kristova života znamená také ukázat hlubokou vnitřní změnu, a že projevy křesťanského společenství přinášejí dobro všem a celé zemi.
Mějme oči a srdce otevřené, abychom rozpoznali ty, kdo jsou vážně ochotni jít cestou, kterou jsme vytyčili a na kterou jsme se vydali jako první. Období volební kampaně se tak může stát seriózní příležitostí konfrontace a setkání, a když vynecháme povrchnost hesel a kakofonii sociálních sítí, i potvrzením vlastní křesťanské zkušenosti.
Volby jsou sice pomíjivou záležitostí, ale projevuje se v nich to, co je nám nejdražší.

září 2022

SPOLEČENSTVÍ A OSVOBOZENÍ