Krize víry

Rozdělení mezi rozumem a zkušeností, pokus ,,očistit rozum“, ani žádná z nesčíslných ideologií nemůže naplnit naše naděje. Dokážeme si představit život bez víry v Boha, ale ne bez naděje.

Téma víry a politiky bylo během volební kampaně určitě jedním z nejvíce diskutovaných a jistě bude velmi ožehavé i v blízké budoucnosti. Při účasti v těchto diskuzích se mi znovu a znovu potvrzovalo to, co pochopil Giussani, totiž že hlavní překážkou plodné diskuze o víře je rozdělení mezi rozumem a zkušeností. Když se diskuze zaměří na téma naděje, opakuje se ten samý problém. Jak píše papež Benedikt XVI. ve Spe Salvi, dnešní ,,krize víry“ může být chápána jako ,,krize naděje“. Výhodou definování problému spíše v pojmech naděje než víry je, že snáze ověříme selhání bláhových nadějí než nerozumné víry. V moderní době není víře umožněno přebývat v oblasti vědění, využít její potenciál k „očištění rozumu“ (slovy papeže Benedikta), a být tak základem pro pochopení skutečných potřeb člověka. Namísto toho byla víra vykázána do oblasti čisté subjektivity a její sféra byla omezena na záležitosti „onoho“ světa. V důsledku toho nemáme žádný způsob ověřování, jakým objektivním a nezastupitelným přínosem je víra pro život. Vezměme si na druhé straně zkušenost naděje. Čistě naděje onoho světa by způsobila, že náš přítomný život by se stal nesnesitelným. Učinila by jej „beznadějným“, a to by bylo nesnesitelné. Dokážeme si představit život bez víry v Boha, ale ne bez naděje. Je tak snazší vidět nutné spojení mezi nadějí a poznáním, než mezi vírou a poznáním. Ale co je zdrojem poznání, na němž je naděje založena? To může být ověřeno historicky, jak to činí papež Benedikt ve Spe Salvi. ,,Poznání“ udržující moderní naději přišlo ať už od jedné, či od druhé ideologie pokroku: politické či vědecké (včetně tzv. vědecky utvářené politiky, jež zkoumá skutečnou strukturu dějin a společnosti), filosofického systému atd. Avšak znovu a znovu tyto ideologie prokazují svou neschopnost naplnit naše naděje a naděje je stále více nahrazována stoickou rezignací, blížící se totální beznaději. Přesně toto byla situace kultury, s níž se setkali první křesťané, když opustili Palestinu a přišli do velkých měst Římské říše. My dnes musíme odpovídat tak jako oni. Aby se tak stalo, říká papež Benedikt, je nutné podstoupit ,,sebekritiku moderního křesťanství“ návratem k jeho ,,kořenům“. Přesně to je cesta, jíž jsme sledovali na naší Škole komunity, vedené svědectvím J. Carróna o charizmatem L. Giussaniho. Teď začínáme naše meditace o naději. Je nejvyšší čas!

Stopy 9/08