Šlapanice: 10. výročí CL v ČR - Svědectví Jiřího Baroše

Jiří Baroš

25. listopadu 2006

Chtěl bych říci něco o tom, co pro mne znamenalo setkávání v rámci hnutí Comunione e liberazione, které již trvá více než 6 let, a co chci, aby tato setkávání pro mne znamenala do budoucna. Hnutí pro mne zpočátku představovalo především možnost kontaktu s "Italy", kteří ale měli za sebou něco, co jsem neměl - živé společenství, a proto nechci, aby tato setkání byla pro mne pouhou vzpomínkou, ale chci, aby i při našich českých setkáních mohl být Kristus přítomen mezi námi. Poprvé jsem se setkal s "Italy" na podzim roku 2000, když jednoho odpoledne dorazil italský středoškolský profesor Beppe Meroni s několika studenty na Biskupské gymnázium. Na začátku ledna 2001 jsem pak jel lyžovat do Itálie do Spiazzi. Při studiích na BIGY jsem jezdil, jak jsem jen mohl, do zahraničí, proto cesta do Itálie pro mě byla jen jedním z mnoha pobytů v cizině, tj. příležitostí, jak se "ulít ze školy" a poznat při tom něco nového. Přesto musím říci, že ze všech těch výměnných pobytů a cest, na které velice rád vzpomínám, přetrval jediný kontakt, a to právě s "Italy", protože, jak jsem později pochopil, v něm šlo o něco víc.

V počátcích našeho kontaktu s lidmi z Comunione e liberazione dlouho přetrvávalo nepochopení toho, o co vlastně jde. Nechápali jsme, že setkávání s "Italy" bychom neměli dělat pro "Italy", ale především pro sebe navzájem. Neporozuměli jsme výzvě, že by i Češi měli vytvořit společenství. Přesto myslím, že mezi těmi, kdo v setkávání s Italy vytrvali, vyrostlo postupně a pomalu (alespoň z mé strany) přátelství (chtěl bych zmínit z Čechů především Jiřinu a Kristinu a z Italů studenty Tommyho, Memeho a Bardeho a později i kněze Andreu a Stefana, když byli posláni jako misionáři do Prahy). Přesto jsem vždy cítil, že přes řadu společných setkání v ČR i přes krásu prázdnin nás od "Italů" dělí to, že netvoříme společenství. Naše setkání byla jaksi nahodilá, proto většinou při společných akcích neměli Češi co říct, protože jsme se společně nesetkávali a neprožívali ve společenství svou víru. A takhle to trvalo během skoro celého mého univerzitního studia.

Musím osobně říci, že jsem vstupoval na univerzitu celkem s nadšením. Již během svého studia na gymnáziu jsem se těšil na to, že opustím příliš (intelektuálně) svazující prostředí křesťanské střední školy. Právě kvůli "křesťanskosti" školy a také díky své možná trochu "hloubavější povaze" jsem se snažil pochopit mnohé myšlenkové proudy, které jsem chápal jako určitou alternativu křesťanství: zajímal jsem se tak o Nietzscheho, Kanta, či postmodernisty (Foucaulta atd.). A jako nadšený postmodernista jsem také vstupoval na univerzitu, která mě ovšem v mých očekáváních velice brzo zklamala. Přestože jsem konečně opustil "církevní" prostředí, tak se mně také velice dotýkaly předsudky vůči církvi, které na univerzitě u některých lidí přetrvávaly. A přestože jsem byl v té době takový hodně "liberální katolík", tak jsem nebyl schopen se svého "křesťanského dědictví" vzdát. Vždyť již od dětství mne ovlivnil hluboce především otec Stanislav Krátký, kterého si vybavuji jako starého pána s hůlkou, ale zároveň s obrovským elánem a neutuchajícím nadšením. A potkal jsem i spoustu dalších skvělých lidí, na které nálepka "nevzdělaný a zpátečnický" katolík neseděla.

Kromě povinné literatury jsem se v prvních letech univerzitního studia snažil načítat mnoho dalších autorů, z nichž mě nejvíce ovlivnila četba politického filosofa Erica Voegelina. Šťastnou náhodou jsem Voegelinovy práce četl zrovna v době, kdy jsem se zúčastnil pro mě velice důležitého víkendu s Comunione e liberazione v Želivě. Právě tehdy jsem skrze Voegelina začal chápat význam pojmu (náboženská) zkušenost, a také význam modlitby. V té době se začal měnit i můj pohled na náboženství obecně a křesťanství konkrétně (tento pohled na náboženství se vytvořil v posledních letech mého studia na BIGY a během začátku studia na univerzitě). Po vstupu na univerzitu jsem si myslel, že základní povinností křesťanů by mělo být změnit svět. Náboženství tak mělo být pouhým (byť inspirujícím) nástrojem k politické akci. Pod vlivem Voegelina a víkendu v Želivě se moje vidění změnilo. Od tehdejšího mého "Boha filosofů" ke "křesťanskému Bohu" bylo ale ještě daleko, především mně chybělo k rozvoji víry křesťanské společenství, kde bych mohl naslouchat svědectví i otázkám ostatních.

Blíže jsem pak poznal hnutí Comunione e liberazione v jarním semestru roku 2006 v Paříži, kde jsem se pravidelně zúčastňoval Škol komunity. Musím říci, že jsem dlouho nechápal a nerozuměl, dokonce ještě více než přednáškám a různým konferencím na Sciences Po. Nebyl jsem vůbec schopen mluvit o sobě a své zkušenosti, prostě jsem nebyl schopen celý půlrok říct ani slovo. Jen jsem naslouchal. Ihned po návratu z Paříže jsem se zúčastnil prázdnin v Dolomitech, během nichž jsem byl ze všeho zmatený a nevěděl jsem po svém návratu, jak vše bude pokračovat dál. Rozhodující skutečností pro to, že se dnes pokoušíme dělat pravidelné Školy komunity v Brně, bylo to, že jsem se mohl zúčastnit L´Equipe v La Thuile, na kterém byl přítomen i Čert, můj spolužák z gymnázia, kterého jsem znal již asi 13 let, ale který se dostal k hnutí až ve Španělsku (já jsem se s ním nikdy o hnutí nebavil a na žádné setkání jsem ho nepozval). Čert byl daleko více rozhodnut, že je třeba pokračovat i po našem návratu do Brna, a tak jsme na začátku října začali dělat pravidelné Školy komunity v Brně.

Škola komunity pro nás představuje místo, kde se snažíme porozumět naší víře, protože víra je permanentní výzvou našemu rozumu. Víra je něco, co oslovuje náš rozum, protože vypovídá pravdu - a právě rozum se snaží pravdu uchopit. A jen pravda je to, na čem může lidský život pevně stát, něco, co dává smysl. A já jsem zakusil, že je to Kristus, kdo dává smysl mému životu, a že se s Kristem můžu setkávat i v křesťanském společenství, a proto nechci, aby moje zkušenosti, z Paříže i z dalších setkání, se staly jen vzdálenou vzpomínkou. Nechci, aby byl můj život složen z období plných zážitků a z období prázdných míst. Chci, aby křesťanství pro mě bylo i způsobem života, abych neodděloval kostel a "to ostatní". Nechci v určitých chvílích svého života žít tak, jakoby Bůh nebyl. A chci pokračovat, protože beru vážně své já: jde o moje srdce, můj život, chci pokračovat, protože touha po Kristu je nejhlubší touhou mého srdce.

A na závěr bych chtěl zmínit věty, které si často připomínám: jde o citát z Izaiáše, který v rozhovoru Miloše Doležala zmiňuje kněz, kterému vděčím za velice mnoho: "Táže se člověk toho, kdo stojí na stráži: strážce, jak vypadá situace? On odpovídá: už se blíží světlo, ale je ještě noc. Chopte se práce. Už se blíží světlo, den přichází, vychází jitřenka... Zde prorok navazuje na žalmistu: citero, vstaň, já chci vzbudit jitřenku. Je noc, ale již je zde přítomno světlo. A ten, který vidí kamsi dopředu, odpovídá těm, kdo jsou v nejistotě. Bude světlo ne nebude? Bude!"