„Hledal krásu a našel Krista“

Cesta člověka, který žil a představoval křesťanství jako setkání, událost a příběh lásky

Luigi Giovanni Giussani se narodil 15. října 1922 ve městě Desio, ve správní oblasti Brianza severně od Milána. Tatínek Beniamino byl povoláním kreslíř a řezbář a maminka Angelina Gelosa pracovala jako textilní dělnice. Socialistické přesvědčení otce a katolická víra matky položily základy lidské a náboženské výchovy mladého Giussaniho.

Přítel Leopardi
V jedenácti letech vstoupil do semináře a dne 26. května 1945 ho kardinál Ildefonso Schuster vysvětil na kněze. Během studia na gymnáziu se s nadšením pustil do studia literatury, zejména díla Giacoma Leopardiho, neboť „se mi zdálo, že problematika, kterou se zabýval on, zastiňuje všechny ostatní”. Dílo tohoto autora ho natolik oslovilo, že se všechny jeho básně naučil zpaměti a po dlouhé období studoval jen jeho, „... pak jsem v šestnácti letech objevil klíč k výkladu jeho básnického díla, a díky tomu se Leopardi stal mým nejdůležitějším společníkem na náboženské cestě“ (A. Savorana, Vita di don Giussani, str. 44). (Život Otce Giussaniho).

Jeho intuice se zrodila při jedné přednášce na téma úvod k Janovu evangeliu (později Giussani sám nazval tuto událost „krásným dnem“), při které slyšel učitele říkat: „Slovo Boží, ze kterého je vše stvořeno, se stalo tělem. Proto se krása stala tělem, dobrota se stala tělem, spravedlnost se stala tělem, láska, život i pravda se staly tělem: bytí se nenachází v nějaké platónské říši idejí, ale stalo se tělem, žije mezi námi.“ V té chvíli si Giussani vybavil hymnus tohoto básníka z Recanati nazvaný Alla sua donna (Své dámě): „V tom okamžiku mně napadlo, že Leopardi o 1800 let později vyjádřil naléhavou touhu po této události, ke které již došlo a jejíž příchod oznámil svatý Jan: „Slovo se stalo tělem“ (viz. L’avvenimento cristiano. Uomo Chiesa Mondo) (Křesťanská událost. Člověk Církev Svět).
Toto nadšení pro krásu a zaměření pozornosti na každodenní činnosti představovaly dva rysy jeho osobnosti, které nejvíce zapůsobily na ty, kteří měli možnost se s ním osobně setkat. On byl totiž přesvědčen, že „pokud krása vyzařuje pravdu, pak vkus, estetika a estetické vnímání jsou způsoby, pomocí nichž člověk vnímá pravdu." (viz. Certi di alcune grandi cose) (Být si jist některými velkými věcmi).


„Slovo Boží se stalo tělem. Proto se krása stala tělem, dobrota se stala tělem a pravda se stala tělem.“

Víra a život
Tento životní stimul, jak řekl kardinál Joseph Ratzinger, budoucí Benedikt XVI., byl plodem jeho osobního vztahu s Kristem: „Tento příběh lásky, který je plností jeho života, byl však dalek jakéhokoliv povrchního nadšení či vágního romantismu.“ Po kněžském svěcení představení rozhodli, že mladý Giussani zůstane v semináři, aby pokračoval ve studiu a posléze začal vyučovat. V roce 1954 získal doktorát z teologie. Doktorskou práci napsal na téma Il senso cristiano dell’uomo secondo Reinhold Niebuhr (Křesťanský smysl podle Reinholda Niebuhra) (viz. Teologia protestante americana) (Americká protestanská teologie). V těchto letech si však Giussani přesto začal uvědomovat, že ve zdánlivě zdravém životě italských katolíků (plné kostely a miliony voličů Křesťansko-demokratické strany), vzniká hluboká krize: odtržení víry od skutečného života, rozpor mezi tradicí a stávajícími způsoby myšlení, morálka omezená na pouhý moralismus. I když mládež znala nauku a dogma, byla velmi „neznalá“ Církve, od které se vzdalovala. Z tohoto důvodu také Otec Giussani od svých představených dostal povolení vyučovat náboženství na státním gymnáziu. V roce 1954 začal vyučovat na Berchetově klasickém gymnáziu v Miláně, kde působil až do roku 1967.



Při výuce se soustředil na témata, která ho pak provázela (a která celý život prohluboval) během jeho cesty jako člověka i jako pedagoga: náboženský smysl a racionálnost víry, předpoklad a skutečnost Zjevení, pedagogika, kterou Kristus používá při zjevení, podstata Církve jako neustálá přítomnost Krista v průběhu historie až do současnosti.
Jeho působení ve škole bylo novým impulsem pro skupinu Gioventù Studentesca (Studentská mládež) (název, pod kterým působila Katolická akce na středních školách) a vtisklo jí skutečné a opravdové rysy Hnutí.
A tak se začala psát historie hnutí Comunione e Liberazione.

„PerCorso“
P. Giussani začal ve školním roce 1964-65 vyučovat Úvod do teologie na Katolické univerzitě Nejsvětějšího Srdce v Miláně, kde v této pozici působil až do roku 1990. Celý soubor jeho přednášek byl pak publikován v letech 1986 až 1992 ve třech svazcích pod názvem „PerCorso“: Náboženský smysl (Il senso religioso), Původ křesťanského nároku (All’origine della pretesa cristiana) a Proč církev (Perché la Chiesa). Náboženský smysl se stalo dlouhodobě úspěšným dílem, které bylo přeloženo do 23 jazyků a představováno po celém světě.
V roce 1968 dolehly na Studentskou mládež dramatické změny doby a mnozí členové se připojili ke Studentskému hnutí a opouštěli křesťanský způsob života. V tomtéž roce položil P. Giussani základy (prostřednictvím řady setkání v Kulturním středisku Péguy v Miláně) obnově původní zkušenosti Hnutí. O rok později se ujal název Comunione e Liberazione.



Rozvoj Hnutí
Od počátku sedmdesátých let 20. století se P. Giussani přímo zapojil do činnosti skupiny studentů Katolické univerzity v Miláně. Bylo to velmi dynamické období, kdy se Hnutí šířilo ve všech oblastech života: na školách, univerzitách, ve farnostech, v továrnách či na pracovištích. Často se úspěšně prosazovalo i v kulturně a politicky nepřátelském prostředí.
Otec Giussani se netajil možnými riziky spojenými s tímto bouřlivým rozvojem a neúnavně se neustále odvolával na „pravou podstatu“ hnutí CL jako na zkušenost zrání ve víře, přičemž neúnavně ukazoval na „posuny“ v intelektuální, organizační i politické oblasti. Jednalo se o osvojování si otcovství, které se odráželo v každoročních setkáním „équipe“ s vysokoškolskými studenty (viz. Dall’utopia alla presenza (Od utopie k současnosti, a další knihy z řady o „équipe“). V roce 1977 publikoval knihu Riziko výchovy, ve které zúročil dvacet let svých pedagogických zkušeností. Tato kniha se posléze stala jedním z jeho nejčtenějších a nejčastěji překládaných děl. Zvolením Jana Pavla II. papežem v roce 1978 znamenalo prohloubení vztahu s Karolem Wojtylou, který započal v roce 1971 v Polsku. P. Giussani pak pravidelně navštěvoval papeže se skupinami mladých ve Vatikánu a v Castel Gandolfu.

„Říci, že víra oslavuje racionalitu, znamená, že víra odpovídá základním a původním potřebám srdce každého člověka.“

Svět jako obzor
V průběhu let se vyvíjely Giussaniho mladistvé názory na misie a ekumenismus. Někteří členové GS odjeli do Brazílie již na počátku šedesátých let 20. století. Mezitím, rovněž prostřednictvím přátelství s Otcem Romanem Scalfim a sdružení Russia Cristiana (Křesťanské Rusko) (založené ke zvýšení povědomí o bohatství tradice ruského pravoslaví) se upevňovaly vztahy s východní Evropou a pravoslavným světem. V těchto letech se Hnutí šířilo především v Evropě, Latinské Americe a ve Spojených státech, a to i díky laskavé pobídce Jana Pavla II. z roku 1984 „jděte do celého světa“.
Cesta do Japonska v roce 1987 připravila půdu pro navázání hlubokého přátelství mezi Otcem Giussanim a reverendem Shodo Habukawou, jednou z předních postav budhismu „Shingon“. Výjimečný byl i vztah se španělskou komunitou, kam Giussani pravidelně jezdil: v tomto vztahu hluboké náklonnosti a harmonie viděl budoucnost Hnutí.



Plodné období
Začátkem devadesátých let 20. století se začaly projevovat první příznaky nemoci, která ho stále více po více než deset let (až do jeho smrti) sužovala. Mnozí lidé poukazovali na paralelu mezi životem P. Giussaniho a životem Jana Pavla II., kterou dokládá nezapomenutelná fotografie těchto dvou mužů na náměstí svatého Petra dne 30. května 1998 .
V této době také Otec Giussani představil Hnutí řadu svých meditativních textů: Riconoscere Cristo (Poznat Krtista), Il tempo e il tempio (Čas a chrám), É, se opera (Je, pokud pracuje) to vše jsou projevy výjimečně tvůrčího období zaměřeného na témata křesťanské události a Božské tajemství (viz Il tempo e il tempio (Čas a chrám).
Upevňovalo se přátelství a názorová shoda s kardinálem Ratzingerem, prefektem pro nauku víry, jak sám kardinál neopomenul zdůraznit.
Navzdory pokračující nemoci to bylo velmi plodné období. Otec Giussani publikoval dva základní texty: Si può vivere così? (Lze takto žít?) a Generare tracce nella storia del mondo (Vytvářet stopy v historii světa), které objasňují jeho pojetí křesťanství. Také začal psát řadu knih nazvanou „I libri dello spirito cristiano“ (Knihy křesťanského ducha“) a sérii o vážné hudbě Spirto Gentil, v Madridu vedl rozhovory s Jeanem Guittonem a ve městě Bassano del Grappa převzal Mezinárodní ocenění za činnost v katolické kultuře. Stále méně se však účastnil duchovních cvičení, shromáždění a jiných setkání Hnutí, a stále častěji oslovoval účastníky prostřednictvím videa.

„Nejenže jsem nikdy neměl v úmyslu nic „zakládat“, ale jsem přesvědčen, že duch hnutí, jehož zrození jsem byl svědkem, spočívá v pociťování naléhavé potřeby hlásat návrat k základům křesťanství, tedy v nadšení pro křesťanskou skutečnost jako takovou v jejím původním významu, a v ničem jiném.“

Poslední poselství
Na jaře 2004 obdržel od madridského kardinála Antonia Rouco Varely (na kterého se obrátil s žádostí) zprávu, že se P. Julián Carrón stěhuje do Milána, aby spolu s ním
vedl hnutí Comunione e Liberazione. V novém tisíciletí, mezi lety 2002 a 2004, došlo k mimořádné výměně dopisů s papežem Wojtyłou, která byla ukončena dopisem, v němž P. Giussani napsal: „Nejenže jsem nikdy neměl v úmyslu nic „zakládat“, ale jsem přesvědčen, že duch hnutí, jehož zrození jsem byl svědkem, spočívá v pociťování naléhavé potřeby hlásat návrat k základům křesťanství, tedy v nadšení pro křesťanskou skutečnost jako takovou v jejím původním významu, a v ničem jiném.“

Poslední poselství určené Hnutí je ze dne 16. října 2004, kdy se konala pouť do Loreta u příležitosti padesátého výročí vzniku hnutí CL. Poselství začíná slovy: „Ó Maria, ty dáváš jistotu naší naději! Toto je nejdůležitější věta v celé historii Církve; v ní je obsaženo celé křesťanství“. Dne 22. února 2005 Otec Giussani zemřel ve svém domě v Miláně.

Pohřeb se konal v milánském Duomu a celebroval ho tehdejší kardinál a prefekt Kongregace pro nauku víry Joseph Ratzinger, jako osobní vyslanec Jana Pavla II. Otec Giussani je pohřben na milánském hřbitově Il cimitero monumentale di Milano. Místo jeho posledního odpočinku je neustále cílem různých poutí z Itálie a jiných míst světa.



Na konci mše svaté sloužené v milánské katedrále u příležitosti sedmého výročí úmrtí Otce Giussaniho dne 22. února 2012 P. Carrón oznámil, že podal žádost o zahájení procesu blahořečení a svatořečení tohoto kněze z Desia. Žádost přijal milánský arcibiskup kardinál Angelo Scola.