Bratři Karamazovi

Jiří Baroš

Knihou měsíce Hnutí bylo v létě roku 2010 mistrovské dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi. K lepšího pochopení této knihy doporučuje autor této prezentace i ukázky z filmu Petra Zelenky Karamazovi. V dalším textu je proto vždy zmíněna kapitola a časový rozsah těchto ukázek.

Ukázka z filmu Petra Zelenky Karamazovi, kap. 11, 1:23:50-1:24:20
(„Jakmile se opravdu odřekneš Boha, všechno bude jiné, stejně k tomu jednou dojdeš. Padne morálka jako zanikají geologická období a lidé budou hledat radost tady na světě. Člověk zvítězí svou vůlí a rozumem nad přírodou, pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno a jakmile bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno bude dovoleno.“)

Právě tato provokativní myšlenka Ivana Fjodoroviče Karamazova, jednoho z hlavních hrdinů Bratrů Karamazových, jednoho z těchto bratrů, je jednou z největších výzev pro téma, co sledujeme na našich prázdninách. Tímto tématem je svoboda.
„Jakmile se lidstvo zřekne Boha, budou lidé hledat radost na světě. Lidé budou hledat své naplnění, realizaci svých potřeb a aspirací, svou svobodu zde na světě. Zanikne morálka a všechno bude dovoleno, každý si bude moct dělat, co chce.“
Dosáhne ale člověk tímto způsobem totálního naplnění? Bude člověk takto opravdu svobodný? Dosáhne svého završení, dospěje k naplnění, nalezne svoje určení, bude šťastný?
A kde konkrétně hledají svoje štěstí jednotliví hrdinové knihy Bratři Karamazovi, která před námi otvírá osud amorálního cynika a nevěrce, statkáře Karamazova a jeho čtyř synů: emotivního Dmitrije, skeptika a bezvěrce Ivana, věřícího Aljoši a nevlastního potomka Smerďakova, který slouží v rodině nepoznán. Právě otázka hledání svobody v životě otce Fjodora a jeho tří vlastních synů Míťy, Ivana a Aljoši mě bude především zajímat.

Ukázka z filmu Petra Zelenky Karamazovi, kap. 2, 11:30-13:40.

Nejprve bych chtěl ale ještě krátce představit samotného mistra, velkého ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Ten se narodil roku 1821 v Moskvě, v rodině lékaře. Vystudoval vojenské technické učiliště, ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Petrašovského a se všemi členy této skupiny byl odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Těsně před popravou jim byl trest změněn na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let, první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Prošel si peklem, ale podzemí bylo pro něj i místem setkání s Kristem, o něhož se nikdy předtím nezajímal. Toto setkání bylo kardinální událostí jeho života.
Dostojevskij byl schopen – právě pro výjimečnost svého osudu - za tím, co je výjimečné a nenormální, zachytit zákony srdce člověka. Hrdinové Dostojevského si též najdou vždy čas na to, aby řešili odvěké otázky: Je Bůh, nebo není? Je nesmrtelnost, alespoň taková nějaká maličká, malilinká, nebo není?
Zatímco Dostojevskij přijímá Krista, ba dokonce víru v Boha nikdy neodděluje od víry v Krista, v moderní době je i jiný velký a vlivný prorok, který na Krista žárlí, ale je jím zároveň fascinován: německý filozof Friedrich Nietzsche. Ten Krista obdivuje, chce mít také své učedníky, proto ho vnímá jako svého rivala, kterého nenávidí. Nietzsche miloval život a stejně tak život milují Bratři Karamazovi:
„Člověk nitrem a útrobami touží milovat,“ říká Aljoša Ivanovi, „a jsem hrozně rád, že se ti tolik chce žít. Myslím, že každý má nade všecko jiné na světě milovat život. Milovat dřív, než přijde logika, rozhodně ještě před logikou, a pak pochopím i smysl. Půl práce máš za sebou, Ivane: miluješ život. Teď se musíš jen pustit do druhé poloviny, a jsi zachráněn…“
Nalezne ale Ivan naplnění?
V první části svého příspěvku bych se rád podíval na to, jak milují život, jak hledají jeho naplnění a určení otec Fjodor Pavlovič a syn Ivan Karamazov. Již teď je možno podotknout, že Ivan je někdo, kdo Krista, tj. otevřenost vůči nekonečnu, nejradikálnějším způsobem ze všech hrdinů Bratrů Karamazových odmítá. Proto mě bude zajímat, zda – a to bude předmětem druhé části mé prezentace – lze k Ivanovi, resp. k jeho myšlenkám, především pak k jeho představě Velkého inkvizitora, nalézt v knize nějakou alternativu. Tu se pokusím ukázat v životě nejmladšího syna Aljoši a také – na první pohled možná paradoxně – v životě smyslného a vášnivého Míti.

I. Zkušenost démonického

Kdo byl Fjodor Pavlovič Karamazov? Nahlédneme-li do stránek Bratrů Karamazových, zjistíme, že byl typ špatného člověka a prostopášníka. Před ostatními rád zahrál různé šaškovské výstupy. Protože si už respekt zjednat nemohl, alespoň se snažil, aby byla pořádná ostuda, aby způsobil něco nehorázného a skandálního. Byl to šašek, který svůj život postavil na své chlípnosti. Do Gruščenky se zamiloval jako starý kocour. Ztratil kvůli ní úplně svůj rozum, protože jeho sokem v lásce byl nejstarší syn Míťa. Ten byl ostatně stejně jako jeho otec velmi smyslný člověk. Svou smyslnost zdědil po otci. Oba svůj problém viděli ve stejné věci: buď já, anebo on, buď dostane Gruščenku Míťa, nebo Fjodor Pavlovič.
Právě ve vášních, v hříchu spatřoval Fjodor Pavlovič naplnění svého života:
„Hřích je příjemný. Všichni na něj nadávají, ale všichni v něm žijí, jenže potají, kdežto já otevřeně. Právě pro tu mou upřímnost se na mne všichni hříšníci sesypali. A do tvého ráje nechci, Alexeji Fjodoroviči, abys to věděl. Pro slušného člověka je ten tvůj ráj dokonce nevhodný, jestli vůbec nějaký je. Podle mne člověk usne a nevzbudí se a nic víc není.“
Takto Fjodor Pavlovič odmítá Krista a rozhoduje se pro hřích. Vlastně, podle svých slov, za svou nevíru ani nemůže, je tak pohlcen svými vášněmi, že na ni ani nemá čas:
„Nevěřící jsme tady všichni jenom z nedbalosti, protože nemáme kdy. Za prvé nás přemáhají starosti a za druhé nám Bůh nadělil málo času, dal na den jenom čtyřiadvacet hodin, takže člověk nemá ani čas se vyspat, neřkuli kát se.“
Víře se Fjodor Pavlovič dokonce vysmívá:

Ukázka z filmu Petra Zelenky Karamazovi, kap. 4, 32:42-34:30.
(„Bože, když si pomyslím, co víry, co všelijakých sil marně plýtval člověk za ten sen už za tolik tisíciletí? Vzít takhle celou tu mystiku a v celém Rusku ji rázem zrušit. Přivedlo by to všechny pitomce nadobro k rozumu. A co by se dostalo do mincovny stříbra a zlata.“)

Aljoša, nejmladší syn, který vyrůstal v klášteře, se přesto dokázal dotknout srdce svého otce. A to proto, že když s ním bydlel a všechno, co dělal otec, viděl, vůbec ho neodsoudil. Nedával mu najevo ani trochu nějaké pohrdání. Naopak druhý syn Ivan se mu zdál povýšený.
Fjodora Pavloviče ovšem nikdy nenapadne hledat odpověď na touhy svého srdce v Kristu. Nejradši by s Aljošovým kláštýrkem udělal konec. Nemůže se nechat Kristem opravdu zasáhnout, protože jsou mu příjemné jeho vášně.
Na Fjodorův amoralismus a šaškovství reaguje velký Aljošův učitel stařec Zosima s úsměvem. Není totiž hlavní příčinou zla, je spíš jeho nešťastným vyústěním. Pravého ďábla musíme vidět jinde, Fjodor je jen případem každodenního ateisty, není velkým duchem, který by mohl ostatní svést k tomu, aby popřeli Krista. Fjodor se má napravit tím, že má přestat lhát sám sobě:
„Hlavně nelžete, to je nejdůležitější. Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak sobě.“

***

Někým, kdo otevřenost k nekonečnu nejradikálnějším způsobem popírá, je druhý nejstarší bratr, vzdělanec Ivan, resp. spíše myšlenky, které je jeho rozum schopen vyplodit. To démonické se nachází v idejích, ve skvělé logice, v naprosté přesvědčivosti. Ivan je zhmotněním všech popření Krista, které se v 19. století objevily. Popírač je přitom mocný duch, který je schopen pochopit to, kde člověk nachází své štěstí. A přesto je nepřijmout.
Pro Ivana není typická nějaká silná vášeň jako pro otce a nejstaršího syna Míťu. Je studený. Je to intelektuál. Chlubivec. Pohrdá ostatními. Je povýšený. Má rád peníze, má rád vážnost, nadmíru má rád ženskou krásu a nejvíc ze všeho život v klidném blahobytu. A také ho neustále zajímají věčné otázky. Nehledá peníze a klid, jeho duše je bouřlivá. Jeho mysl je v zajetí. Pronásleduje ho velká nerozhodnutá pochybnost.
Jak ale říká don Giussani, není nic chorobnějšího a neproduktivnějšího než systematické pochybování. Výchova ke svobodě je výchovou k pozitivnímu přístupu vůči realitě, ke schopnosti mít jistotu. A právě o této jistotě Ivan neúnavně přemýšlí a nakonec ji odmítá. Odmítá akceptovat smysl života.
Ivan jasně odpovídá na otázku svého otce, zda je Bůh, nebo není. Bůh není. Kdyby Bůh nebyl, musel by se vymyslet. A člověk skutečně vymyslel Boha. A není divné, nebylo by zázračné to, že Bůh skutečně je, nýbrž to, že taková myšlenka, myšlenka o nutnosti Boha, mohla proniknout do hlavy takovému divokému a zlému zvířeti, jakým je člověk.
Posléze ale uznává Boha, když říká:
„Věřím v uspořádání, ve smysl života, věřím ve věčnou harmonii, ve které prý my všichni splyneme, věřím ve slovo, k němuž svět spěje a které samo bylo od Boha a které samo bylo Bůh. No, a představ si, že koneckonců tento boží svět odmítám, a ačkoliv tím, že existuje, vůbec ho neuznávám. Ne že bych odmítal Boha, pochop to, ale odmítám a neuznávám akceptovat svět, který stvořil, boží svět.“
Proč Ivan odmítá akceptovat tento svět? Kvůli utrpení, především pak kvůli utrpení dětí:

Ukázka z filmu Petra Zelenky Karamazovi, kap. 5, 40:30-41:50.
(„Mají-li všichni trpět, aby utrpením vykoupili věčnou harmonii, co s tím mají společného děti? Je naprosto nepochopitelné, proč mají trpět také děti a vykupovat harmonii utrpením. Proč mají být také děti materiálem a hnojit někomu půdu pro budoucí harmonii? Chápu přece, jak to otřese vesmírem, až se všechno na nebi i na zemi spojí v jeden chvalozpěv a všechno živé i to, co bývalo živé, zvolá: Spravedlivý jsi, Bože, neb tvé cesty se zjevily? To já právě nemohu uznat. A proto se této nejvyšší harmonie naprosto zříkám. Ta nestojí za jedinou slzu třeba jen toho zmučeného dítěte. Raději přestanu na svém nepomstěném utrpení a neukojeném hněvu. Proto spěchám, abych svou vstupenku vrátil, a jsem-li slušný člověk, musím ji vrátit co možná nejdřív. To také dělám. Ne že bych neuznával Boha. Jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.“)

Ivan odmítá uznat to, že Kristus je odpovědí na utrpení. Kristus nepřišel, aby vysvětlil utrpení, aby vyřešil problém zla, ale vzal zlo na svá ramena, a tím nás ho zbavil. Krista ale Ivan nepřijímá, nepřijímá, že by se v něm mohla naplnit lidská svoboda a že by skrze něj dostalo smysl i utrpení. Místo toho píše svůj příběh o Velkém inkvizitorovi, který vyčítá Kristu, že dal lidem velký dar svobody, že chtěl lidi učinit svobodnými. Copak Kristus nepomyslel, že člověk je od přirozenosti buřič, že Krista nepřijme, chce-li od něj, aby ho miloval svobodně. Tam, kde Kristus selhal, úřaduje Velký inkvizitor: podařilo se mu s touto svobodou zatočit. Lidé mu ji přinesli a pokorně složili k nohám. Za odměnu jim dává štěstí:
„Přemohli jsme svobodu, abychom dali lidem štěstí. Teprve teď začalo být poprvé možné myslet na štěstí lidí. Zavrhl jsi jediný způsob, jak jsi mohl lidi učinit šťastnými…," vyčítá inkvizitor Kristu.
Místo starodávného zákona měl člověk nadále vlastním svobodným srdcem rozhodovat, co je dobro a co zlo, maje před očima jako vodítko jen Kristovu podobu.
„Ale což jsi vskutku nepomyslel na to, že bude-li člověk utlačován tak strašlivým břemenem, jako je svobodná volba, nakonec zavrhne, ba popře i Tvou podobu i Tvou pravdu? Zvolají nakonec, že v Tobě není pravda, protože nebylo ani možné opustit je v horším zmatku a trýzni, než v jakém jsi je opustil Ty, když jsi jim zanechal tolik soužení a nesplnitelných úkolů.“
Proto je třeba vytvořit velké mraveniště, ve kterém budou jedinci zbaveni velkého břemena svobody. A právě od břemena svobody se Velký inkvizitor rozhodl lidi osvobodit a slibuje jim, že u něj budou všichni šťastni a nebudou se už bouřit ani se hubit jako za Kristovy svobody:
„Ó, my je přesvědčíme, že teprve tenkrát budou svobodni, až se své svobody odřeknou pro nás a podrobí se nám. Což jsme lidstvo nemilovali, když jsme tak pokorně uznali jeho slabost, když jsme s láskou ulehčili jeho břemeno a dovolili jeho slabé přirozenosti i hřích, ale s naším schválením? Proč jsi nás tedy teď přišel rušit? Nechci Tvou lásku, protože Tě sám nemám rád.“
Kristus se však k němu přiblíží a tiše ho políbí na bezkrevné devadesátileté rty. To je celá jeho odpověď. Stařec sebou trhne: „Jdi a už se nevracej… vůbec se nevracej… nikdy, nikdy…“

***

Ivan končí v šílenství. Končí v halucinacích, jak skončil Nietzsche. V nich Ivan končí se svou představou, že lidé se spojí, aby hledali štěstí a radost pouze na tomto světě:
„Člověk se povznese duchem božské, titánské pýchy a objeví se člověk bůh. Svou vůlí a vědou bude člověk neustále poznávat a vítězit nad přírodou, nahradí všechny dřívější naděje ve vzkříšení, a přijme smrt klidně a hrdě jako bůh. Z hrdosti pochopí, že nemá smysl reptat proti tomu, že život je pouhý okamžik, a bude milovat bližního už beze vší odměny. Láska bude uspokojovat jen pro okamžik života, ale už samo vědomí, že je chvilková, vystupňuje její žár tím spíš, že se dřív rozplývala v nadějích v záhrobní a neskutečnou lásku…“
Ale důsledkem nemusí být přece jen tento žár, stejně tak může být logickým vyústěním nenávist a systematická krutost vedoucí k velkému ponížení člověka. Je-li však vše dovoleno, pak i toto, nebo ne? Stejně jako z této teze zešílel jeho bratr Smerďakov, zešílel i Ivan a stejně tak zešílí člověk-Bůh, jemuž je všechno dovoleno. Nemůže se totiž vysvobodit z toho, co je v životě ďábelské: není pak žádný únik z pokoření sebe sama a ze sebe-nenávisti. Stejně jako Západ popřel Krista a umírá, tak Ivan Krista přijmout nestačil a končí v šílenství.
Podívejme se ale na osudy těch, kteří se s Kristem setkali. Právě u nich možná najdeme odpovědi na otázky, které Ivan nastolil.

II. Hledání a nacházení štěstí

Jaký byl nejmladší syn Aljoša? Byl vyrovnaný a vlídný, ale jeho typickou vlastností byla též nezkrotná, zběsilá stydlivost a cudnost. Chtěl vstoupit do kláštera a stát se novicem. Byl to mladík bytostně poctivý, který chce pravdu, hledá ji, věří v ni, a když uvěří, žádá si okamžitě se na ní podílet z celé své duše, žádá brzký rozhodný čin a touží třeba všechno, ba i život pro ten čin obětovat. Jeho vzorem byl starec Zosima, starý mnich z kláštera. O něm si myslel, že je svatý, že jeho srdce má sílu, která konečně nastolí na zemi pravdu, a všichni budou svatí, budou se navzájem milovat, budou dítky boží a přijde pravé království Kristovo.
Starec ale umírá, což představuje pro Aljošu hroznou ránu. Starcova smrt zkřížila Aljošovi plány. Navíc mu starec těsně před svou smrtí říká, že má z kláštera odejít:
„Tvé místo zatím není zde. Žehnám ti k velké službě ve světě. Mnoho se ještě naputuješ. Také se oženíš, musíš. Všechno budeš muset podstoupit, než se vrátíš. A práce bude mnoho. Ale nepochybuji o tobě, proto tě posílám. Kristus je s tebou. Neopouštěj ho, a on nepustí tebe. Spatříš velký žal a v tom žalu budeš šťasten. Pracuj, neúnavně pracuj.“
To bylo pro Aljošu něco nepředstavitelného: jít pryč a zůstat bez něho. Ale jak? Jak žít a nevídat ho, neslýchat ho? A kam jít?
Setkání se starcem pro něj znamenalo vyzvání na cestu, nezbytnost zapojit svobodu v dramatu života. Zpočátku byl Aljoša ve světě velmi nešikovný a mnoha věcem vůbec nerozuměl. Zdálo se mu, že kvůli své neobratnosti působí ve světě jen další a další neštěstí. A přitom ho starec poslal smiřovat a spojovat. A jemu to na začátku vůbec nešlo… Přesto zůstává svému starci věrný a uchovává ve svém srdci jeho ponaučení. Kolikrát starec zdůrazňoval, že člověk byl stvořen k naplnění své svobody.
Jak říká don Giussani, svoboda je otevřenost vůči nekonečnu, ochota přijmout Krista, který chce člověka učinit šťastným. Lidé jsou stvořeni ke štěstí. Podle starce je úplně šťasten ten, kdo je o sobě hoden říct: Splnil jsem na tomto světě boží zákon. Všichni blahoslavení, všichni světci, všichni svatí mučedníci byli šťastní.
Svoboda tak podle Zosimy nestojí v opozici vůči štěstí, jak hlásá Velký inkvizitor, ale naopak svoboda je podmínkou dosažení tohoto štěstí, ke štěstí nelze dojít jinak než prostřednictvím svobody. Člověku se může mnohdy zdát, že se přes veškerou svou snahu štěstí vzdaluje:
„I jestli se nedočkáte štěstí, pamatujte vždycky, že jste na správné cestě, a neopouštějte ji. Hlavně se chraňte lži, každé lži, zejména lži sobě samé. Dozírejte na svou lež a v každé minutě ji bedlivě pozorujte. Nikdy se nelekejte své vnitřní slabosti v usilování o lásku a nelekejte se příliš ani svých zlých skutků. Účinná láska je ve srovnání s blouznivou kruté a děsivé předsevzetí. Blouznivá láska si žádá brzkého činu, rychle provedeného před očima všech. Lidé skutečně někdy dají i život, jen když oběť netrvá dlouho a je rychle dokonána jako na jevišti, aby se všichni dívali a tleskali.“
Tuto vytrvalost se snaží Aljoša naplňovat… A na této cestě neztrácí jistotu, starcova síla jej provází, a proto neztrácí naději, i když je konfrontován se smrtí malého chlapce a ostatní chlapci se ho ptají: „Karamazove, což je skutečně pravda, co učí náboženství, že všichni vstaneme z mrtvých a obživneme a uvidíme zas jeden druhého a všechny?“ A Aljoša na to odpovídá: „Jistěže vstaneme, jistě se uvidíme a vesele a radostně si povíme všechno, co se dělo.“

***

A naději nakonec nachází i nejstarší syn Míťa, který byl podobný svému otci. Byl také ovládán svými vášněmi a vedl neklidný a hýřivý život. I když byl Mítěnka poctivý člověk, byl velmi smyslný. Měl rád neřest i hanbu neřesti. Miloval Gruščenku. V žáru své vášně došel k přesvědčení, že jakmile mu Gruščenka, o jejíž přízeň s otcem soutěžili, řekne, že ho má ráda a že si ho vezme, okamžitě se objeví docela nová Gruščenka a zároveň i docela nový Míťa bez jakýchkoliv nectností a jen se samými ctnostmi. Začnou úplně nový život.
Míťa věřil v naplnění své velké touhy, věřil, že dojít štěstí je možné. Byl ovšem uvězněn a obviněn z otcovraždy. Ve vězení se má připravit na závěrečný soud. Právě toto očekávání ortelu je časem, kdy se Míťa setkává s Kristem a prosí ho, aby mohl milovat svou vyvolenou i zde na zemi:
„Sám jsem bídný, ale miluju tě, a pošleš-li mě do pekla, i tam tě budu milovat a budu i odtamtud volat, že tě miluju navěky věků…Ale dovol i mně domilovat… teď zde domilovat, už jenom pět hodin do tvého horoucího paprsku… Protože miluju královnu své duše. Miluju a nemohu nemilovat. Ty sám mě vidíš celého.“
Setkání s Kristem, po kterém se Míťovi rozhořela vášnivá láska k Němu, znamenalo objevení se zcela nového lidství v něm. Jen skrze toto nové lidství se člověk může přiblížit Kristu. Jakoby Míťa objevil celou novou dimenzi reality, která do té doby zůstala skryta. Jakoby začal vstupovat do reality, která je novým začátkem. To vše si chce zachovat, i když bude odsouzen za vraždu svého otce a poslán na Sibiř:
„Bratře, v těch posledních dvou měsících jsem v sobě pocítil nového člověka, vzkřísil se ve mně nový člověk. Byl ve mně uvězněn, ale nikdy by se neobjevil, nebýt toho, že uhodil ten hrom. Bojím se, aby mě neopustil ten vzkříšený člověk. I tam v rudných dolech, pod zemí, mohu nalézt po svém boku v zrovna takovém trestanci a vrahovi lidské srdce a sblížit se s ním, protože i tam se dá žít a milovat a trpět. Budeme v řetězech a volnost nebude, ale tehdy ve svém velkém žalu zas povstaneme k radosti, bez níž člověk nemůže žít ani Bůh existovat…“
A tato zkušenost mu dává také schopnost odhalit Ivanův omyl:
„Jestli Bůh není, je člověk pánem země a vesmíru. Skvělé! Jenže jakpak má být bez Boha dobrý? Protože koho potom má člověk milovat? Komu má být vděčný, komu zapěje hymnus?“

Jak bez Boha člověk dosáhne naplnění své svobody? Koho bude milovat?



Použité zdroje:
Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 2009. Bratři Karamazovi. Voznice/Praha: Leda/Rozmluvy.
Giussani, Luigi 2001. Náboženský smysl. Praha: Nové Město.
Lubac, Henri de 1998. The Drama of Atheist Humanism. San Francisco: Ignatius Press.
Williams, Rowan 2008. Dostoevsky. Language, Faith and Fiction. Waco: Baylor University Press.
Zelenka, Petr 2008. Film Karamazovi, DVD, ČR.