Dopis Jiřího Baroše Juliánovi Carrónovi

Jiří Baroš

Drahý Carróne,

radost i bolest událostí posledních týdnů, kdy jsem byl "nešťastně šťasten", mě vedly k tomu, že jsem si opět uvědomil, kdo je mým největším přítelem, na kterého se vyplatí vsadit vše, že je jím Kristus, který mne na mých cestách doprovází a že Boží ruka opravdu v mém životě působí, i když mnohdy jiným způsobem, než bych si předtím přál a představoval. Proto bych chtěl potvrdit gestem vstupu do Fraternity Comunione e liberazione to, co je v mém životě již realitou, kterou jsem ovšem doposud nevzal úplně vážně, alespoň ne vyjádřením tohoto gesta, totiž to, že moje cesty, již po mnoho let, jsou cesty, na kterých mě Kristus proměňuje a objímá právě prostřednictvím Hnutí, že škola komunity, za kterou jsem již před více než čtyřmi léty přijal zodpovědnost, je pro mě místem, kde se cítím svobodný a mohu mluvit o tom podstatném, co se v mém životě odehrává. U toho, že jsme se v Brně začali před více než čtyřmi léty setkávat pravidelně na škole komunity a že postupem času mezi námi vyrostlo opravdové přátelství a živé křesťanské společenství, byla touha vzít vážně požadavky svého srdce a z mé strany také přání, aby můj život nebyl složen z období plných zážitků a z období nesnesitelné prázdnoty, abych přestal žít dualisticky, protože jsem se v mnoha chvílích života choval tak, jakoby Bůh nebyl. Již po několika měsících zkušenosti v Hnutí jsem si uvědomil, jak moje víra roste tím, že se sděluje, a jak jsem se díky tomu, že je Kristus přítomný v našem společenství, které je částí jeho těla, stal daleko jistějším a šťastnějším v celém svém životě. Naše cesta ovšem nebyla bez obtíží, které byly dány nejen naší nezkušeností, ale také rychle zrozenou pýchou, která se brzy začala projevovat v přílišném aktivismu, doprovázeném rychlým vyčerpáním, a také strachem z toho, že ztratíme až příliš ze svého soukromí, které si člověk chce držet i před Bohem a nechce se mu plně odevzdat. Na cestě ke Kristu mi ovšem pomáhali kráčet a po některých pádech i znovuzačínat moji přátelé, jejichž přítomnost mi připomínala nepopiratelnou krásu, kterou vždy zažívám na setkáních Hnutí. Byly to ovšem také mnohé bolesti způsobené tím, že se neuskutečnilo vše, jak jsem si to přál, které mi jasně svědčily o tom, že jedinou nadějí člověka je Kristus, který skrze proměnu lidského utrpení a skrze neodolatelnou přitažlivost své krásy povolává člověka k velkému cíli a svěřuje mu jedinečné poslání. A nejintenzivněji přítomnost Krista a přijetí sebe samého zakouším právě v Hnutí, které mi umožnilo zhodnotit i ta setkání, která mě již od dětství formovala a která jakoby připravovala cestu k tomu, abych se mohl dávat Kristu k dispozici zcela "konkrétně a fyzicky" v Hnutí. Právě pro intenzitu tohoto setkání s Kristem, pro jedinečnost této šťastné události mého života, Tě done Juliáne žádám o možnost vstoupit do Fraternity CL.

Jiří Baroš, Brno, Česká republika, 26. 12. 2010