Povídání Jiřího Baroše o brněnské Škole komunity

Jiří Baroš

Když mě Andrea požádal, abych zde v rotundě sv. Martina na Vyšehradě promluvil o Brněnské Škole komunity, tak jsem to přijal s radostí. Mám totiž mluvit o něčem, za co jsem přijal zodpovědnost, co přirostlo k mému srdci a patří ke středu, centrálnímu bodu mého týdne. Je to místo, kde mluvíme o podstatném, o Bohu a o našem setkání s ním. Škola komunity, to jsou konkrétní lidé, kteří svědčí o konkrétních zkušenostech, o konkrétních projevech Božího působení v jejich životě. A musím říci, že tato svědectví mě stále více obohacují a naznačují mi něco důležitého: moje oběť, že jsem "musel" jít jako první "s kůží na trh", oběť všech, kteří "se musí" před ostatními otevřít, nebyla marná. A myslím, že začíná nést své ovoce. Poslední dobou mi proto dělají Školy komunity velkou radost. A to nejen tím, že roste počet lidí. Minulý týden byla např. Škola komunity nejvíce otevřená, což je velice důležité, protože naše víra roste tehdy, když se komunikuje.

Rád bych zmínil krátce některá zajímavá svědectví, co zazněla na Školách komunity a která mě zvláště oslovila:

- dříve jsem byl pouze formálním křesťanem. Osobní zkušenost nastala až později, pro její rozvíjení ale potřebuji sdílení víry, potřebuji ostatní, co žijí svou víru.

- žiji v prostředí ateistů, kteří se smějí mé víře a urážejí mě za ni. Nemůžu mezi nimi vyjádřit to, co cítím. Potřebuji kolem sebe lidi, kteří by mě ve víře táhli, kteří mě povedou dál, ne kteří by mě táhli do "sraček".

- je pro mě velice těžké přijmout to, co na mě Bůh vymyslel. Často totiž promítám do Ježíše svoje představy, chci, aby plnil moje plány, aby mě dovedl k úspěchům, po kterých toužím. Proto mi hrozí, že nebudu chtít přijmout od Boha jeho plán, že nechám zavřené své srdce, nepřijmu ho. Přesto si myslím, že lidé, kteří přijali Krista, jsou Bohu vděční a ví, že nebudou šťastní, pokud neudělají to, co od nich Bůh chce.

Jsem velice rád, že mnohým z nás naše setkání napomáhají nacházet odpovědi na některé jejich otázky. A také jsem strašně rád, že jsem mohl předat ostatním kousek toho, co mi bylo dáno. A že od nich mohu stále více přijímat, protože mi Bůh poslední dobou posílá do cesty samé skvělé lidi, takové "anděly". Mohu proto říct, že jsem nyní stále více šťastným, protože mi Bůh stále něco dává, a uvědomuji si zodpovědnost, kterou mám: že bych také měl být takovým "andělem" pro druhé. Minulý týden jsem náhodou narazil na jeden výrok z Písma, na který jsem tak často zapomínal: "Jak chceš milovat Boha, kterého nevidíš, když nemiluješ člověka, kterého vidíš?"