Svědectví Jiřího Baroše na duchovních cvičeních v Sonntagbergu

Jiří Baroš

Sonntagberg 9. 2. 2008

Není vůbec snadné se bavit o své víře veřejně před mnoha lidmi, nejste-li odborníky, tak máte možná problém se dobře vyjádřit. Naštěstí mohu mluvit o své zkušenosti, o níž vám nikdo nemůže říct, že je nesprávná. Jedním ze zajímavých rozhovorů, který jsem poslední dobou měl, byl rozhovor s Čertem. Naše rozhovory mají vždy podobnou strukturu: v první části se bavíme o blbostech, o holkách, děláme si srandu z Tomáše, Vojty a Andrey, zatímco v druhé části se bavíme většinou o něčem důležitějším. V posledním rozhovoru mi Čert řekl, že přestal chodit do katolického společenství na univerzitě v USA, na které studuje. Ne že by ztratil víru, ale v tomto společenství bylo možná až příliš takových "svatých" lidí, jejichž svědectví se mu zdálo nevěrohodné. Není totiž příliš přirozené, jestliže s někým chodíte do "spolča", a pak Vás tito lidé, když se s nimi setkáte někde mimo, naprosto ignorují a jste pro ně vzduch; takové přátele člověk nepotřebuje. Čert mluvil také o tom, že v poslední době potkal celkem dost lidí, jež od víry odradili oni dobří katolíci; často ti lidé, se kterými se setkáváte ve "spolču", ale na které se ve svém životě nemůžete absolutně spolehnout, protože mají důležitější duchovní věci na práci. Nechci dále toto téma rozvádět, protože to není zkušenost moje, ale Čertova, jen se tak pro sebe ptám, zda tito lidé dobře ve svých hlubokých meditacích přemýšlejí nad větou z Písma, kterou tak rád poslední dobou opakuji: "Jak chceš milovat Boha, kterého nevidíš, když nemiluješ člověka, kterého vidíš?" Nevšímavost a nezájem o druhé lze asi velice těžko sloučit s křesťanským pojetím života...

Omlouvám se předem, ale dnes budu dále pokračovat s říkáním nepříjemných věcí, s kritikou do vlastních řad. Jedním z nedostatků, který je mezi dnešními křesťany velice běžný, je podceňování systematického vzdělávání ve víře. Nelze než souhlasit s vynikajícím americkým právníkem Josephem Weilerem, který na Meetingu v Rimini mluvil o tom, že samotní křesťané internalizovali laickou pozici k náboženství, podle které je na jedné straně rozum a na druhé straně (náboženský) cit. Hlásit se pak k víře veřejně je těžko možné, protože je z hlediska tohoto pojetí považována za pouhý nerozumný cit. Jedním z charismat našeho hnutí je právě schopnost zareagovat na tuto hlubokou nezdůvodněnost víry mnoha křesťanů snahou, aby myšlenkový obsah víry byl pochopen rozumem. Nejde ostatně o nic nelidského, vezmeme-li do úvahy, že celá naše filosofie definuje člověka jako rozumného živočicha. K uvědomění si této výzvy, abychom na sobě více pracovali, mne přivedla především moje zkušenost s tím, že se na našich školách komunity objevují často lidé nevěřící, kteří hledají své cesty k víře. To na nás klade velké nároky, abychom byli schopni vydat počet z naší víry, abychom si alespoň trochu ujasnili to, v co věříme. Bohužel musím říct, že snahu porozumět tajemství víry mnohdy podceňujeme, a to navzdory tomu, že naše zpovědní zrcadla, která tak rádi používáme (a nejen ony), mluví zcela jasně (srov. Kancionál, Zrcadlo svědomí II, strana 77): "Mám snahu lépe Boha poznávat, vzdělávat se ve víře? Kdy jsem naposled četl Bibli, náboženskou knihu? Kdy jsem se naposled zamyslel nad svou vírou?" A pro nás, kteří jsme již v hnutí delší dobu a přijali jsme v něm určitou zodpovědnost, zase platí povinnost mít načtené to, co ostatním představujeme. Pro křesťany obecně platí prostě to, že nemohou nabízet ostatním něco, co ani sami neznají. A uchvátila-li nás vnitřní hloubka a krása křesťanství, pak jistě budeme radostně pokračovat v cestě objevování tajemství víry dál.

Na tomto místě je ale nutno připomenout důležitou větu svatého Augustina, která vysvětluje to, proč křesťanství není žádným ideologickým systémem, ale je pochopitelné jen tehdy, když ve svém životě jsme ochotni následovat Krista a ztotožnit se s jeho životní strategií: "Non intratur in veritatem nisi per caritatem." Jen skrze lásku dosáhneme pravdy, jen skrze angažovanost v realitě pochopíme tuto realitu samotnou, jinak jsou nám pravdy křesťanství jen teoretickými řečmi. O co jde? Pokud chceme jít dál, tak je naprosto nutné, aby se Kristovo slovo stalo vědomou inspirací pro náš každodenní život. Jak říká don Giussani v Riziku výchovy: "Chtít se angažovat, až když člověk pochopí, znamená neangažovat se nikdy." Bez dimenze obětující se lásky, bez dimenze zodpovědného bytí pro druhé nikdy nemohu jít dál ve své víře. A myslím, že jedním z prostorů (a dovoluji si říct, jedním z těch nejdůležitějších), kde realizujeme svůj potenciál lásky, jsou i naše malá společenství, která patří mezi roztroušené zbytky křesťanského lidu, nejkrásnější lidské reality, která kdy vykvetla na této zemi. A s tímto vědomím a s vědomím toho, že to pro nás představuje obrovský závazek a zodpovědnost, budeme doufám pokračovat na naší společné dobrodružné cestě dál!