Máme před sebou dlouhou cestu

Dopis Juliána Carróna deníku La Repubblica k dramatickým událostem a mediálním útokům, kterým Hnutí čelí v Itálii, 1.května 2012

Milý pane řediteli, když jsem četl v těchto dnech noviny, byl jsem zasažen nevýslovnou bolestí z toho, jak jsme naložili s milostí, kterou jsme dostali. Jestliže je hnutí Comunione e Liberazione neustále identifikováno se zalíbením v moci, penězích, stylech života, které nemají co dělat s tím, co jsme potkali, museli jsme k tomu dát nějakou záminku. A to i přesto, že CL se nepodílelo na žádné zpronevěře a nikdy nedalo vzniknout žádnému „systému“ moci. Nestačí ani ty nejlegitimnější úvahy o zarážejícím způsobu, jak jsou tyto zprávy rozšiřovány, prostřednictvím porušování, už akceptovaného všemi, procedur a záruk daných Ústavou.
Setkání s Donem Giussanim pro nás znamenalo možnost objevit křesťanství jako přitažlivou realitu, po které jsme toužili. Proto je velkým ponížením, když vidíme, že nám často nestačila počáteční fascinace, abychom byli svobodní vůči pokušení čistě lidského úspěchu. Náš předpoklad, že tato počáteční fascinace by mohla stačit sama o sobě, aniž bychom se museli angažovat v opravdovém následování Giussaniho, přinesla následky, které nás konsternují.
Fakt, že don Giussani nám svědčil až do smrti, co může být život, když je uchvácen Kristem, ukazuje, že jeho křesťanské nabídce nic nechybí. Všichni, kdo ho poznali, potvrzují to, co jsme my, jeho děti, mohly zakoušet ve více či méně těsném kontaktu s ním: že jeho osoba přetékala Kristem. Toto přesvědčení nás dovedlo až k žádosti o otevření procesu kanonizace, protože jsme si jistí dobrem, kterým byl a je don Giussani pro církev, v odpovědi na výzvy, které má dnes před sebou křesťanství. Žádáme odpuštění, jestli jsme poškodili památku dona Giussaniho naší povrchností a nedostatkem následování. Bude na soudcích rozhodnout, zda-li některé chyby některých by mohly být též trestnými činy. Na druhou stranu každý bude moct posoudit, zda-li jsme mezi všemi chybami dokázali přispět i ke společnému dobru.
Trpí-li jedna část, trpí s ní celé tělo, tak nás to učil sv. Pavel. My, údy tohoto těla, kterým je Comunione e Liberazione, trpíme s těmi, kteří jsou přetřásání médii, připomínkami naší slabosti, že jsme jim nebyli dostatečnými svědky; a to nás činí uvědomělejšími, že i my potřebujeme Kristovo milosrdenství. Stejně upřímně, jako uznáváme naše chyby, musíme připustit, že nemůžeme odtrhnout od nitek našeho bytí setkání, které se nám stalo, setkání, které nás navždy zformovalo. Veškeré zlo nás a našich přátel nemůže smazat vášeň pro Krista, kterou nám charisma dona Giussaniho vštípilo. Horečka života, kterou nám předal, je tak velká, že ji žádný limit nemůže umenšit, a dovoluje dívat se na všechno naše zlo, aniž bychom ho vymlouvali nebo ospravedlňovali.
Událost setkání s Kristem nás tak silně poznamenala, že nám umožňuje začínat znovu, po jakékoliv chybě, stále pokornější a vědomější naší slabosti. Jako izraelský národ můžeme být zbaveni všeho, odejít dokonce do exilu, ale Kristus, který nás uchvátil, zůstane navždycky. On není poražen našimi prohrami. Jako Izraelité se budeme muset naučit vědomí naší neschopnosti zachránit se sami, budeme se muset vrátit na začátek a znovu se naučit to, o čem jsme si mysleli, že už to známe, ale nikdo od nás nemůže odtrhnout jistotu, že milosrdenství Boží je věčné. Kolikrát nás dojalo, když don Giussani mluvil o Petrovu „ano“ po jeho zapření.
Proto nemůžeme tyto skutečnosti číst jinak, než jako nové mocné volání k očištění, k obrácení k Tomu, který nás okouzlil. Je to On, jeho přítomnost, jeho neúnavné bušení na bránu našeho zapomenutí, naší nepozornosti, která v nás znovu probouzí ještě větší touhu být jeho. Doufáme, že nám Pán dá milost odpovědět s jednoduchostí srdce na takové volání. Bude to nejlepší způsob jak svědčit, že milost daná donu Giussanimu je mnohem víc než jsme my, jeho děti, schopni ukázat.
Jedině tak budeme moct být ve světě odlišnou přítomností, jak o tom již svědčí mnozí z nás v práci, na univerzitě, ve společenském životě, v politice nebo mezi přáteli. Protože toužíme, aby víra nebyla redukována na soukromou věc. Ví to dobře ten, kdo nás potkává: zůstává natolik zasažen, že má chuť podílet se na tom, co nám bylo dáno. Proto musíme neustále uznávat, že „přítomnost“ není synonymem moci nebo prvenství, ale svědectví, tj. odlišného lidství, které se rodí z „moci“ Krista odpovědět na nevyčerpatelné požadavky lidského srdce. A budeme muset připustit, že to, co mění dějiny je to, co mění srdce člověka, jak každý z nás ví z vlastní zkušenosti. Tuto novost budeme moct žít a svědčit o ní, jedině když budeme následovat dona Giussaniho, a tak ověřovat víru ve zkušenosti. On byl přesvědčen, že jen v případě, je-li víra přítomnou zkušeností a potvrzuje v ní svou užitečnost pro život, bude moct vytrvat ve světě, v němž všechno, všechno říká opak.
Máme před sebou ještě dlouhou cestu a jsme šťastní, že po ní můžeme jít.