Moderní člověk při hledání světla

Vážený pane šéfredaktore,
prostřednictvím neobvyklého gesta, dopisu zaslaném Vašemu deníku la Repubblica, papež František odpověděl na otázky, které vznesl Eugenio Scalfari v minulých měsících ohledně encykliky Lumen fidei.
Co k tomu papeže vedlo? Touha «projít určitý úsek cesty společně» a ukázat tím, do jaké míry zamýšlí jako první praktikovat «kulturu setkání». A co mu umožňuje projít tento úsek s tím, kdo o věcech smýšlí odlišně, v tomto specifickém případě se zakladatelem listu la Repubblica? Potřeba světla, kterou mají oba jakožto lidé, toho světla, jež dovoluje žít člověku co nejlépe. «I já bych chtěl, aby světlo dokázalo proniknout temnotou a rozpustit ji», odpověděl Scalfari na nabídku papeže Františka.
Právě tato touha po světle zabraňujícímu sejít s cesty utváří kritérium dialogu mezi lidmi. Každá životní zkušenost je v posledku posuzována z hlediska tohoto přání, které v sobě máme a které utváří nejhlubší podstatu nás samotných. Věrnost tomuto přání pobízí lidi k opravdovému dialogu, neboť jim záleží na vlastním životě.
Moderní člověk se snažil na toto přání odpovědět “světlem” racionality. Mohou moderní člověk, tak hrdý na svou nezávislost, na svůj rozum, a nástupce svatého Petra vstoupit do opravdového nepředstíraného dialogu? Papež František a Eugenio Scalfari nám dokázali, že ano. Ale ukázali nám také, jaké je pole autentického dialogu: ne dialektická konfrontace, ale setkání dvou lidských zkušeností. Dialog je možný, ale pouze tehdy, jestliže je každý z partnerů ochoten dát do hry vlastní životní zkušenost.
Právě na tomto poli František přijal výzvu k zápasu, aniž by se zaštiťoval jinou „autoritou” než svou osobní zkušeností člověka hledajícího světlo: «Pro mne se víra zrodila ze setkání s Ježíšem. Setkání osobního, které se dotklo mého srdce a dalo mému životu nový smysl a nový cíl.» Zároveň ale bylo setkání možné díky společenství víry, ve kterém jsem žil. «Věřte mi, že bez církve», vyznává se Scalfarimu, «bych nemohl potkat Ježíše, jakkoli jsem si vědom, že ten nezměrný dar víry je uchováván v hliněných nádobách našeho lidství».
Papež František popisuje s evangeliem v ruce, jak byla již od počátku křesťanství možná víra jako rozumné přilnutí. Toto přilnutí cele spočívá na uznání té Ježíšovy „autority”, «která zevnitř vyzařuje a sama ze sebe se prosazuje», která mu byla dána od Boha, «aby ji využil ve prospěch lidí». «Stěžejním bodem originality křesťanské víry je vtělení Božího Syna», které «není zjeveno, aby vyznačilo nepřekonatelnou propast mezi Ježíšem a všemi ostatními». Naopak, pokračuje papež, «Ježíšova jedinečnost slouží k sdělování ne k vylučování».
To znamená, že je možné uchopit pravdu víry (světlo, které rozpouští temnotu) jen v rámci určitého vztahu. Jak výstižně poznamenal Salvatore Veca, «papež ukazuje myšlenku pravdy založené na vztahu. Není to jistě pravda proměnná, ale není možné ji izolovat, ochránit před vnějšími vlivy, či vytesat do kamene, protože žije pouze ve vztahu a je tedy ze své povahy otevřená» (Corriere della Sera, 12. září 2013).
Může vůbec někdy světlo víry zajímat člověka, který se nechce vzdát ničeho ze svého rozumu a ze své svobody? Nebude je vnímat jako stálé umrtvování svého lidství? Jak říká Dostojevskij, «může vzdělaný člověk, Evropan dnešní doby, věřit, opravdu věřit, v božství Božího Syna, Ježíše Krista?».
Nietzsche obviňoval křesťanskou víru, píše papež v encyklice Lumen fidei, že «zmenšila dosah lidské existence tím, že život zbavila novosti a dobrodružnosti. Víra je tedy jako jakási iluze světla, která brání naší cestě svobodných lidí vstříc zítřku» (č.2). Encyklika se této výzvě nevyhýbá, naopak ji přebíjí: «Když chybí světlo, všechno je zmatené, není možné rozeznat dobro od zla, cestu, které vede k cíli, od té, která nás nutí točit se v bludném kruhu, bez jasného směru» (č.3).
Světlo víry naopak bude zajímat jen toho, kdo neredukuje své lidství, své touhy. V tomto smyslu bylo pro mne dojemné vidět dva lidi, jako jsou František a Scalfari, jak se konfrontují jako lidé, každý na své vlastní životní cestě. V tom spočívá hodnota dialogu, který papež ustavil: ukázat církvi, jaká je cesta, kterou je třeba projít k pravé, autentické konfrontaci. Není snad toto úkolem křesťanů a církve? Svědčit o tom, jaké světlo vnáší víra do života, abychom všichni mohli čelit okolnostem, v nichž žijeme. Ti, kdo je potkají, by měli ověřit, zda toto světlo skutečně může být užitečné k tomu, aby osvětlilo jejich život. To je riziko, které podstoupil Bůh, když se stal jedním z lidí.
Dialog mezi papežem a novinářem, tak vzdálený obvyklým schématům a přece tak fascinující, je velkou pomocí na cestě, kterou musíme projít všichni: každý totiž musí porovnat vlastní zkušenost života s touhou po světle (po pravdě, po kráse, po spravedlnosti, po štěstí, řekl by don Giussani), které nás utváří. Můžeme ve své zkušenosti odhalit znamení odpovědi na touhu tak nevykořenitelnou, že vydrží a znovu vykvete i pod hromadou trosek?
Jean Guitton řekl, že termín «rozumný označuje toho, kdo podřizuje vlastní rozum zkušenosti». Svým dopisem deníku la Repubblica římský biskup nabídl všem svědectví tohoto podřízení, které vrhá na věci světlo. Tam, kde je lidstvo ochotné urazit kus cesty společně, co si přát víc, než střetnutí se společníky na takovéto cestě?


Julián Carrón je předseda Fraternity Comunione e Liberazione