Nostalgie po nekonečnu

V těchto měsících, kdy mluvím o křesťanství před nejrůznějšími lidmi jak v Itálii, tak v zahraničí, mě provází jedna fráze od Dostojevského: „Může vzdělaný člověk, Evropan dneška, opravdově uvěřit v božství Ježíše Krista, syna Božího?” Tato otázka je výzvou pro nás všechny. Podle toho, jak na ni odpovíme, se odvíjí úspěch víry v této době. V jednom projevu z roku 1996 na ni tehdejší kardinál Ratzinger odpověděl, že víra bude přítomna i v dnešní době: „Ano… protože odpovídá přirozenosti člověka. V člověku je neuhasitelná nostalgická touha po nekonečnu.“ Kromě toho poukázal na nutnou podmínku: k tomu, aby křesťanství mohlo ukázat v plné síle svou výzvu, potřebuje najít lidství, které se ukrývá v každém člověku.
Nicméně kolikrát jsme v pokušení dívat se na naše konkrétní lidství, např. nespokojenost, smutek, nudu nebo neklid jako na překážku, komplikaci a přítěž v realizaci toho, po čem toužíme? Proto jsme nazlobení na sebe a na realitu a břemeno okolností nás zmáhá, zatímco se snažíme jít kupředu a ponecháváme stranou určité „aspekty“ našeho já. Ale nespokojenost, nuda, smutek a neklid nejsou symptomy nějaké nemoci, kterou můžeme vyléčit za pomoci léků, jak vidíme stále více ve společnosti, která si plete neklid srdce s panikou nebo úzkostí. Naopak tyto symptomy jsou známkami toho, jaká je naše přirozenost. Naše touha je větší než celý vesmír. Vnímání prázdnoty, o kterém mluví Leopardi, v nás a v tom, co nás obklopuje (nedostatek a prázdnota), a nuda, o které mluví Heidegger, dokazují nevyhnutelnou povahu lidského srdce, nezměřitelnou velikost naší touhy. Nic ho neuspokojí a neuklidní. Můžeme ho zradit, podvádět, zapomenout, ale nemůžeme ho umlčet.
Proto to, co opravdu brání v cestě, není naše konkrétní lidství, nýbrž jeho opomíjení. Celá naše bytost volá po něčem, co může naplnit tuto prázdnotu. To vytušil dokonce i Nietzsche, který se nemohl ubránit obracení se k „neznámému bohu“, který tvoří všechny věci: „Jsem sám, pozvedám své ruce (…) K „neznámému bohu“. (…) Poznat tě chci, tebe Neznámý, Který pronikáš mou duší až do krajnosti, Jako bouře třeseš mým životem, Nedosažitelný a přece mně podobný!“ (1864)
Vánoce jsou oznámením, že se neznámé Tajemství proměnilo v důvěrnou přítomnost, bez které by se nikdo nemohl udržet na výšinách svého lidství, protože by podlehl zmatku, když by viděl, jak se „rozpadá“ jeho já. „Ve skutečnosti pouze to božské může `zachránit´ člověka, jinými slovy, opravdové a nezbytné dimenze lidské osobnosti a jejího určení“ (don Giussani).
Nejpřesvědčivějším znamením, že Kristus je Bůh, jeho největším zázrakem, který ohromoval všechny více než uzdravené nemoci nebo vyléčená slepota, byl jeho nesrovnatelný lidský pohled. Znamením, že Kristus není teorií nebo souborem pravidel, je tento pohled, kterým jsou naplněna Evangelia: jeho způsob jednání s každým člověkem, navazování vztahů se všemi, se kterými se setkal. Pomysleme na Zachea nebo Marii Magdalenu – nežádal je, aby byli jiní, ale objal je takové, jací byli, s jejich poraněnou, krvácející a vše potřebující lidskostí. A jejich životy, když se viděly objaté, znovu získaly svou originální velikost.
Kdo by si nepřál být viděn tímto způsobem? „Nemůžeme setrvat v lásce k sobě samým, nebude-li Kristus přítomen tak, jako je matka přítomna pro své dítě. Není-li Kristus přítomen teď – teď! – nemohu milovat sebe teď a nemohu milovat tebe teď“ (don Giussani). Toto je jediný způsob, jak kriticky a racionálně, tj. jako lidé dnešní doby, odpovědět na otázku Dostojevského.
Ale jak víme, že Kristus je živý i teď? Protože jeho pohled není nějakou minulou událostí, ale přetrvává ve světě stále ve stejné podobě. Ode dne jeho vzkříšení Církev existuje pouze pro to, aby člověk mohl prožívat Boží něhu, skrze osoby, které spoluvytváří jeho tajemné tělo, svědky toho pohledu, který je schopen obejmout všechno lidské.