Ratzingerův kříž

Vážený pane šéfredaktore,

Váš úvodník o sdělení Benedikta XVI. popisuje situaci, v níž jsme se všichni ocitli v pondělí ráno. „Je to univerzální zpráva, která krouží světem, a svět žasne. (...) Běda, kdo by dělal jakoby nic.“
Na okamžik se zastavil svět. Všichni, ať jsme byli kdekoliv, jsme se zastavili v tichu a úžas našich tváří se zrcadlil ve tvářích těch, kteří nám byli nablízku. V tom okamžiku ticha bylo všechno. Žádná komunikační strategie by nemohla vyprovokovat podobný rozpor. Ocitli jsme se tváří v tvář faktu stejně tak neuvěřitelnému jako reálnému, který se před nás postavil tak evidentně, že nás všechny vtáhl do děje a donutil nás pozvednout zrak od obvyklých věcí.
Co bylo schopné naplnit náhle celý svět tichem?
Ta minuta ohromení najednou spálila všechny představy, které si obvykle děláme o křesťanství: událost v minulosti, světová organizace, svazek pravidel, morálka - co dělat či nedělat. Ne, tohle všechno nedokáže dát adekvátní důvod tomu, co se stalo 11. února. Vysvětlení je třeba hledat jinde.
Proto jsem si tváří v tvář gestu papeže řekl: někdo se bude ptát, kdo je tedy Kristus pro Josepha Ratzingera, jestliže ho spojení s Ním dovedlo k dovršení tak překvapivého aktu svobody, že ho všichni, věřící i nevěřící, uznali jako výjimečný a hluboce lidský? Vyhnout se této otázce by nechalo tuto událost bez vysvětlení, a co je horší, ztratili bychom to nejcennější, co nám dosvědčuje. Ona skutečně křičí, jak moc je reálná v životě papeže osoba Krista, jak moc musí být současná a tak mocně přítomná, že zapříčiní gesto svobody vůči všemu a všem, neslýchanou novinu, tak nemožnou člověku. Plný úžasu jsem byl donucen obrátit zrak k tomu, co ho umožnilo: kdo jsi Ty, který uchvacuješ člověka až do bodu, že ho činíš svobodným tak, že probudí i v nás touhu po stejné svobodě? „Kristus mě celého pohlcuje, tolik je krásný,“ zvolal jiný zanícený pro Krista, Jacopone da Todi: nenašel jsem jiné vysvětlení.
Svým krokem vydal papež takové svědectví Kristu, že vyšla mocně najevo všechna Jeho atraktivita až do té míry, že nás určitým způsobem uchvátila všechny: stáli jsme před tajemstvím, které upoutalo naši pozornost. Musíme připustit, že jen málokdy najdeme takové svědectví, které donutí svět, alespoň na okamžik, mlčet.
Ačkoliv nás hned potom roztržitost táhla jinam – sklouznout (viděli jsme to v mnoha reakcích) do pekel interpretací a kalkulů „církevní politiky“, znemožnit nám vidět, co nás na této události skutečně upoutalo – nikdo už nebude moct vymazat z každičké nitky svého bytí ten okamžik ticha bez hranic.
Nejen svoboda, ale i papežova schopnost číst přítomnost, uchopit znamení času křičí Kristovu přítomnost. Když sv. Augustin mluví o Zacheovi, celníkovi, který vylezl na fíkovník, aby viděl procházejícího Krista, říká: „A Pán pohlédl právě na Zachea. Zacheus byl viděn, a proto viděl. Kdyby nebyl viděn, neviděl by.“ Papež nám ukázal, že jen přítomná zkušenost Krista dovoluje „vidět“, to znamená používat rozum s jasností, která vede až k úsudku zcela příhodnému historickému momentu a možnosti představit si gesto, jako je to, které naplnil papež: „Učinil jsem to v plné svobodě, pro dobro církve, poté co jsem se dlouho modlil a zpytoval svědomí před Bohem, dobře si vědom vážnosti takového aktu, ale stejně tak i své neschopnosti nadále vykonávat Petrův úřad se silami, které vyžaduje.“ Neslýchaný realismus! Ale odkud pramení? „Podpírá a osvětluje mě jistota, že církev je Kristova a On ji nikdy nenechá bez vedení a své péče.“ (Středeční generální audience, 13. února 2013)
Poslední akt tohoto pontifikátu se mi jeví jako extrémní gesto otce, který ukazuje všem, uvnitř i vně církve, kde najít jistotu, která nás činí skutečně svobodnými vůči strachům, které nás svírají. A koná to symbolickým gestem, jako dávní proroci Izraele, kteří, aby sdělili lidu jistotu návratu z exilu, použili zdánlivě ten nejabsurdnější způsob: koupili pole. I on si je tak jistý, že Kristus neopomene Své vedení a Svou starost o církev, že aby to vykřičel všem, činí gesto, které se mnohým zdálo absurdní: ustoupit do ústraní, aby uvolnil místo Kristu, aby On mohl obstarat církvi nové vedení se silami nezbytnými pro splnění úkolu.
Ale toto neredukuje hodnotu gesta vůči samotné církvi. Skrze starost o církev, dle svého tajemného plánu, Kristus dává světu znamení, díky němuž můžou všichni vidět, že nejsou sami se svou bezmocností. Tak „v dnešním světě, místě rychlých změn, zmítaného závažnými otázkami“, které často provokují zmatek a ztracenost, papež nabízí každému člověku skálu, na které ukotvit naději, která se nebojí každodenních vichřic a dovoluje dívat se na budoucnost s důvěrou.

Autor je president Fraternity Comunione e Liberazione