Událost rozdílné lidskosti schopná znovu probudit zájem k víře

Nejblahoslavenější otče,
ctihodní otcové,
bratři a sestry:
Synoda o Nové evangelizaci a Rok víry mají původ v samotném konstatování: nemůžeme nadále „myslet na víru jako na zřejmý předpoklad společného žití“. Ve skutečnosti „tento předpoklad už takový není, ale často je dokonce popírán“ (Porta fidei, 2). Jestliže se víra nemůže nadále považovat za samozřejmost, první nutností je, jak znovu probudit v lidech naší doby zájem k ní a ke křesťanství. A privilegované místo, kde se toto může uskutečnit, je každodenní život, kde jako křesťané vstupujeme do vztahu s našimi bratry lidmi.
Když jsem četl Instrumentum laboris, který obsahuje spoustu cenných podnětů pro naši práci, byl jsem zasažen touto poznámkou: „Nouze prvního zvěstování v každodenním životě, které se odehrává v městské čtvrti, uvnitř světa práce, vzbuzuje obavu v mnoha odpovědích [v Lineamenta]“. Toto hodnocení, které vychází najevo ve spoustě odpovědí, se mi zdá jako vložit prst do rány a ukazovat jaká je výzva, které máme čelit.
Navzdory všem pokusům učiněným v posledních desetiletích ke zlepšení nástrojů předávání víry, je konstatování jednoduché: veškeré až doposud vynaložené úsilí, námaha stvořit takový nový život, který vzbudí u sousedů a kolegů zvědavost v tom, co pokřtění žijí v každodenním životě (městská čtvrť, pracoviště). To mluví hodně o obtíži, které dnes musíme jako církev čelit: jak překonat tuto frakturu mezi vírou a životem, který činí, že je víra obtížněji potkatelná rozumným způsobem a tudíž přitažlivá v každodenním životě. Jestliže nedokážeme s jasností čelit této záležitosti, budeme nadále vynakládat ohromné úsilí, aniž bychom dokázali dát adekvátní odpověď původu problému.
Zde spočívá, podle mého názoru, hluboká souvislost mezi Rokem víry a Novou evangelizací. Vskutku, bez toho aniž bychom „znovu objevili a znovu přijali cenný dar, kterým je víra“, která činí z každého pokřtěného „nové stvoření“ schopné ukázat krásu existence žité ve víře, nová evangelizace riskuje, že bude redukována na záležitost expertů a na diskuzi o nástrojích a že se nestane osobní a církevní zkušeností schopnou znovu probudit v lidech zájem k víře.
Abychom vzbudili tento zájem, máme jednoho spojence uvnitř člověka každé kultury a postavení. Víme, že srdce člověka je utvořené pro nekonečno. A tato touha, i když pohřbená pod tisíci roztržitostmi a chybami, je nesmazatelná. Zůstává v něm očekávání naplnění. Protože žádné „falešné nekonečno“, - abych použil výraz Benedikta XVI. – se kterým často ztotožňuje své naplnění, ho nedokáže uspokojit. „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Mt 16,26)
Na toto očekávání ale nemůže jednoduše odpovědět nějaká doktrína, soubor pravidel, nějaká organizace, ale spíše událost rozdílné lidskosti. Jak řekl Giussani během synody pro laiky v roce 1987, „to, co chybí, není ani tak verbální nebo kulturní opakování zvěstování. Dnešní člověk očekává snad nevědomě zkušenost setkání s lidmi, pro které je skutečnost Krista tak přítomnou realitou, že se jejich život změnil. Je to lidský dopad, který může vyburcovat dnešního člověka: událost, která by byla ozvěnou počáteční události, když Ježíš pozvedl oči a řekl: „Zachee pojď okamžitě dolů, půjdu k tobě domů.“ Tehdy, jako dnes, nové stvoření, svědek změněného života, může znovu probudit zvědavost ke křesťanství: vidět naplněnou onu plnost, které člověk touží dosáhnout, ale neví jak. Noví lidé, kteří tvoří místa, kam může být každý pozván, aby ověřil to, co zakusili první dva učedníci na břehu Jordánu: „Pojď a uvidíš“, protože „víra, která nemůže být dokázaná a nalezená v přítomné zkušenosti, od ní potvrzená, užitečná v odpovědi na své požadavky, nebude vírou schopnou vydržet ve světě, kde všechno říká opak.“ (L. Giussani, Riziko výchovy)