Španělsko: uprostřed bitvy

S novým zákonem, který zavádí do středních škol nový předmět „Výchova k občanství“ a který prosadila vláda premiéra Zapatera, přijal stát úkol, ke kterému nemá žádné kompetence: formace svědomí. Rodiny a učitelé toto odmítají přijmout. Diskuze se zintenzivňuje ve třídách, na veřejných náměstích a také v tisku. Každý byl tímto zasažen.

Na jaře roku 2006 levicová vláda José Luise Zapatera schválila svůj návrh zákona týkající se vzdělávání - Jednotný vzdělávací zákon (LOE). Hlavní novinkou bylo zavedení nového povinného předmětu ve školách zvaného „Educación para la Ciudadanía“ (EpC, Výchova k občanství). Byl protlačen lidmi, kteří se nikdy nesnažili schovávat svůj úmysl vštípit školákům mravní hodnoty. Dříve byly náboženství a etika volitelnými předměty jak v soukromých, tak státních školách. Nový systém v praxi omezuje hodiny náboženské výchovy a činí nový předmět povinný ve všech základních a středních školách.
Obavy mnoha rodičů a učitelů se brzy naplnily vydáním královského výnosu, který stanovuje směrnice k učení toho předmětu. Stát si přisuzuje roli, na kterou nemá právo, když se povyšuje na vychovatele a školitele mravního přesvědčení. A dělá to skrze školní osnovy, které přinejmenším nejsou nestranné. Snaží se vnutit zjednodušující představu člověka, počínaje předpoklady kulturního relativismu, sekularismu a „gender“ ideologie.
Dne 12. listopadu roku 2005, tedy jen pár měsíců před schválením tohoto zákona, byly ulice Madridu zaplněny lidmi protestujícími proti vládní politice vzdělávání a tento předmět byl hlavním důvodem protestu. K všeobecnému překvapení ad hoc vytvořená platforma, reprezentující různá sdružení rodičů a různé učitelské organizace, dokázala přivést do ulic hlavního města miliony lidí, kteří žádali stažení návrhu zákona.
V této souvislosti převzali iniciativu někteří členové CL. Každý šel mezi lidi, které osobně znal, a podněcoval diskuzi v místě, kde se nacházel. Mnozí učitelé, nespokojení s některými ustanoveními návrhu zákona a vládními prohlášeními, začali zkoumat přímo text. Ptali se přátel a kolegů, vyměňovali si články a komentáře.
Počáteční neklid se brzy změnil v konkrétní starost. Nový školní předmět se z pouhé další přítěže v životě lidí stal příležitostí k osobnímu úsudku a sdílení společné práce. Např. škola Johna Henryho Newmana v Madridu organizovala setkání, která začínala čtením z knihy Riziko výchovy. Ředitel Juan Ramón De la Serna vysvětlil, že Giussaniho kniha odhaluje „perspektivu, která nám umožňuje náležitě se vypořádat se všemi záležitostmi týkajícími se výchovy. Jak osobními otázkami výchovy, tak politickými a sociálními výzvami jako je „Výchova k občanství.““

Veřejné protesty
Tato práce vyústila ve veřejné setkání organizované ve spolupráci s rodiči, farnostmi a dalšími místními vzdělávacími subjekty, které bylo reakcí na mnohé žádostí o jasné zhodnocení nově zaváděného předmětu.
Na počátku dění Ana Llano, profesorka práva na Universidad Complutense v Madridu, o tomto diskutovala s kolegyní Maite Padura, která vyučuje procesní právo. Ta ohledně nového předmětu vyjádřila znepokojení. Spolu se rozhodly jednat v této záležitosti a mluvit o ní se svými přáteli. Zorganizovaly dvě setkání na právnické škole, na která pozvaly významné osobnosti z oblasti politiky a práva.
Ve stejnou dobu Kulturní sdružení Charlese Péguyho připravovalo seminář na stejné téma s účastí některých významných osobností, které se v této věci velice angažují. Mezi řečníky byl i Ignacio Carbajosa, profesor na Teologické fakultě sv. Dámase, který hovořil o „antropologických a kulturních principech výchovy k občanství.“ Jeho postoj pro nás může být pouze inspirativní: začíná od konkrétního podnětu a usiluje prozkoumat pojetí člověka tak, jak je utvářeno společností. Španělská biskupská konference dokonce rozhodla, že rozšíří text přednášky Ignacia Carbajosa všem svým členům.

Na cestě ke společnému prohlášení
Španělští biskupové formulovali svůj odmítavý postoj k novému zákonu nejdříve v krátký komentář a následně v prohlášení. Tyto dva dokumenty zaujaly jasné stanovisko a nabídly rámec pro přímý dialog, vedený hledáním církevní jednoty. Komunity CL v různých částech Španělska přispěly organizováním setkání, na nichž byla vedena diskuse o zavedení EpC. I když se množství diskusí a iniciativ zvyšovalo, vzrůstal pocit, že je potřeba vykonat něco více. Mnohé příspěvky stále nedokázaly vyjádřit mínění veřejnosti. "Chtěli jsme vyjádřit veřejné mínění jasněji," vzpomíná Ana Llano, "tak, aby představovalo naše veřejné vyjádření k současné vážné situaci ve školství. Proto jsme na tomto začaly spolupracovat." Skupina profesorů, vysokoškolských učitelů a představitelů politického a společenského života vydala druhé prohlášení „Tiempo de educar“ (Čas vzdělávat), prezentované na počátku akademického roku pod provokativním názvem: "Nejlepším způsobem, jak bránit svobodu, je praktikovat ji." Mari Carmen Carrón a Soledad De las Hazas, dvě učitelky, strávily poslední dva roky prověřováním konkrétní aplikace nových osnov a zabývaly se problematikou nových učebnic. Soledad shrnuje: "Tato debata pro mne znamenala to, že jsem musela vyjít ze své vlastní zkušenosti a že jsem musela najít konsenzus s lidmi, kteří měli odlišné postoje od těch mých, kteří vycházeli z jiného kulturního prostředí, kteří ale sdíleli můj zájem o vzdělání. Prostudovala jsem nové předpisy, prohlášení zastánců i odpůrců tohoto nového předmětu a sledovala jsem postoje ve školách... Toto vše mne přimělo srovnat mé vlastní zkušenosti se zkušenostmi ostatních a přijmout zdravý realismus, který zohledňuje všechny faktory, vztahující se k tomuto tématu. To je jedna z výhod společného úsudku. "

Tvář, která přináší novost
Dlouho před Zapaterovým novým zákonem byla ve španělské společnosti jasně viditelná "vážná situace ve vzdělávání": relativismus, selhání výchovy u mnoha rodičů, ztráta motivace u studentů a všeobecná znuděnost byly již patrné každému. Ale skutečně nic nemůže bránit svobodě v jednání a osobně přijatému pocitu odpovědnosti, zvláště tam, kde je stále pravá a tedy nezničitelná zkušenost ve výchově. Z tohoto důvodu lidé v bitvě, někdy tvrdé, hledají tvář, která přináší novost, tvář ztělesněnou v místech, práci, vztazích a lidech, ochotných poskytout nezištnou pomoc. Manifest „Tiempo de educar“ má za úkol říci všem, že v každé situaci je možné vystavět a vytvořit díla, která "vychovávají občany" k jejich životní svobodě.

LETÁK „TIEMPO DE EDUCAR“

Nejlepším způsobem, jak bránit svobodu, je praktikovat ji

1. Nová výzva pro vzdělávání. Návrat do školy nebo do práce v člověku probouzí, i když třeba jen na okamžik, touhu žít bohatý smysluplný život pro sebe samotného a pro své děti. Všechny nové začátky mají tento efekt: touha, která se zdála ztracená, je znovu oživena. Tato touha je základním zdrojem v jakémkoli pokusu o vzdělávání, protože stimuluje naši zvědavost a nutí nás ptát se po smyslu všech věcí.
Cenzura této touhy, jakoby se jednalo o cosi triviálního, a jejich výchovných implikací stojí za krizí vzdělávání, které dnes čelí Španělsko. Podíl studentů, kteří nedokončí univerzitu, a celkový pokles v úrovni znalostí jsou znepokojující statistiky. Ale stejně znepokojující je skutečnost, že rodiny a školy, dokonce i ty, které jsou hodnoceny velice dobře, selhávají v tom, aby probudily v mladých lidech zájem o předměty, které studují, a, což je mnohem závažnější, o jejich vlastní osud. Výsledkem je, že děti jsou zmítány celou řadou faktorů a že se stávají obětí nudy. „Krize vzdělávání,“ napsal Charles Péguy, „není krizí vzdělávání, ale krizí života. Společnost, která nevzdělávává, je společností, která se nemá ráda a která se nerespektuje. A přesně to je problém moderní společnosti“ (Charles Péguy, Lui e qui [On je zde], Bur, 2003, p. 39).

2. Tváří tvář všem důkazům, že vzdělávání v našich školách nedosahuje svých cílů, se [španělská] vláda pokusila reagovat zavedením nového předmětu „Educación para la Ciudadanía“ (Výchova k občanství). Obhájci tohoto předmětu doufají, že bude formovat mladé lidi a že, v dlouhodobém výhledu, změní společnost.
Tisíce středoškolských studentů a žáků začaly studovat tento předmět, kterým si stát nárokuje právo jejich formace. Vládou a jejími ideologickými poradci proklamovaná neutralita tohoto předmětu se stává pouze prázdným pojmem, pokud je cílem tohoto předmětu zodpovědět otázky po smyslu života, co je dobro a co je zlo, jaká je cesta k osobnímu štěstí a co je to spravedlnost. Ti stejní lidé, kteří obhajují radikální oddělení veřejné sféry od té soukromé a kteří vylučují náboženství ze společnosti, nyní chtějí, aby stát formoval naše svědomí.

3. Z tohoto důvodu rodiče a samotní žáci brání podstatu své svobody všemi prostředky, které jim zákon dovoluje, a jednoznačně odmítají, aby se tento předmět stal povinným. Žádáme zodpovědné politiky, aby změnili nařízení, které upravuje osnovy tohoto předmětu, a aby politická reforma a, ještě mnohem naléhavěji, reforma vzdělávacího systému byly založeny na větším konsenzu ve společnosti. Zároveň jsme se připojili ke společenskému hnutí, které odmítá předmět „Educación para la Ciudadanía“ a které využije všech zákonem daných prostředků, aby zabránilo jeho zavádění do škol.
Ze zákona musí vláda chránit právo rodičů vychovávat své děti, jak oni uznají za vhodné, tzn. že rodičům musí být umožněno předat svým dětem morální a náboženské přesvědčení, které je v souladu s jejich, a to jak na státních, tak i na soukromých školách. Zavedením předmětu „Educación para la Ciudadanía“ stát porušuje tento zákon, a proto musí být tento předmět odmítnut.

4. Žádné státní zásahy nemohou zabránit autentické vzdělávací zkušenosti. Zatímco čekáme na výsledek politických a právních bitev, které se vedou ohledně nového předmětu (který, jak doufáme, bude zrušen nebo podstatně změněn), jeho zavedení se stalo výzvou pro mladé lidi a dospělé. Musí posuzovat jeho obsah na základě požadavku pravdy, která je podstatnou a objektivní složkou lidské přirozenosti. Uplatňování schopnosti posuzovat věci je nutnou podmínkou jak pro vzdělávání, tak pro pravdivý dialog.

Nejlepším způsobem, jak bránit svobodu, je praktikovat ji. Starost o vzdělávací zkušenost obohacuje naši demokracii. Sekularismus státu je měřen respektem, který má vůči iniciativám jednotlivců nebo společenských skupin a, především, který má vůči svobodě ve vzdělávání.