Žít pro druhé

Svědectví Innocente Figiniho a Rose Busingye o jejich pomoci lidem na okraji společnosti v Comu (severní Itálie) a nemocným AIDS v Kampale pomohly poslouchajícím získat nový pohled na každodenní život.

Jak Carrón včera zdůraznil, práce je vyjádředním „já“ a je odpovědí člověka na potřeby, které vidí kolem sebe. Ale jsou různé způsoby, jak lze odpovědět. Zvláště se můžeme zastavit u jednoho způsobu: můžeme pomoci jeden druhému na cestě k Tomu, který odpovídá na všechny skutečné potřeby člověka, ke Kristu. „Rozumíte, že horizont je naprosto odlišný?“ Těmito slovy Vittadini uvedl úterní svědectví Innocente Figiniho z La Comety v Comu, Itálii, a Rose Busingye z Meeting Pointu v Kampale. Dvě díla, jedno nabízející zázemí lidem na okraji společnosti, druhé nabízející pomoc lidem nemocným AIDS. „Dva příklady, které nám mohou pomoci získat nový pohled na realitu kolem nás a které mohou pomoci v hledání odpovědi na okolnosti, které nás každý den obklopují.“

Innocente Figini
Mají čtrnáct vlastních dětí, 24 adopotovaných dětí, technickou školu a sportovní asociaci, ale „my jsme nechtěli nic založit. To se pouze zhmotnilo v našich rukách,“ začíná Innocente, oční specialista, který společně se svými sourozenci, Erasmem a Marií Grazií stál u zrodu charitativní organizace La Cometa. „Jsme povolání k službě, kterou nám On ukazuje skrze požadavky realiy.“ První volání přišlo v podobě slov jejich otce krátce před jeho smrtí: „Předávám vám svou víru. A chci vám dát jednu radu: žijte ve společenství.“ Tehdy nikdo nerozuměl, co tím myslel. Potom byl Erasmo požádán, aby se postaral o jedno HIV pozitivní dítě. Požádal tedy o pomoc svého bratra lékaře a díky tomu se začali sbližovat. Poté se setkali s donem Giussanim, který jim řekl: „ Pracujte ve společenství.“ „Celý náš příběh se začal setkáním s tím mužem, jenž nám chtěl pomoci. Během tohoto setkání jsem zažil shodu mezi tím, co hýbe srdcem, a tím, co dokáže pohnout rozumem. Pro mě se pravda stala skutečností, člověkem a následováním toho člověka. Pochopil jsem, že cestou k pravdě je zkušenost, ne definice. Až do té doby jsem užíval rozum, abych manipuloval realitou. Hledal jsem kolem sebe své představy a myšlenky. Nenechal jsem se vyprovokovat skutečností. Giussani oživil skomírající touhu, kterou jsem měl v sobě.“ Toto setkání pokračovalo ve Škole komunity, protože „touha po smyslu musí být v člověku vychovávána, jinak totiž člověk podstupuje riziko, že se nechá chytit do pasti běžné mentality, která se snaží všemi možnými prostředky vykořenit ze srdce člověka touhu po kráse a spravedlnosti. To je ještě více pravda v případě našich dětí.“ Postupně realita odkryla mnoho potřeb, na které bylo potřeba odpovědět, a to vedlo k sérii setkání a ke zrodu mnoha iniciativ, jako např. prezentace jejich práce na výstavě na Meetingu Rimini, kterou připravili velice pěkně a s entusiasmem, přestože byli zpočátku překvapeni, když je o to požádali. „Nikdy jsme si nic dopředu nenaplánovali. Nikdy jsme se nestarali o možný výsledek, vždy jsme bez zábran požádali o pomoc jiné, protože vše pracuje společně k Jeho slávě. Nikdy jsme nechtěli porozumět teoreticky významu slova společenství, protože jsme ho zažívali v práci pro druhé. Společenství je pravda. Rodí se z jednoty srdcí, ne podobných temperamentů.“

Rose Busingye
V Kampale, s pomocí dvou doktorů, dvou sester a padesáti dobrovolníků Rose pomáhá 2.000 obětem AIDS a 2.050 sirotkům skrze program adopcí na dálku, který organizuje AVSI. „Opravdově jsem začala pracovat, když mi někdo řekl: ´Jsi má´. Tehdy jsem objevila, komu patřím, a ne pouze, kdo jsem. Vždy jsem pracovala pro Krista, ale občas přišly okamžiky, kdy jsem šla za něčím, co jsem nemohla dosáhnout. Dokud šli věci dobře, tak jsem mohla říct: ´Jak úžasné, Ježíši!´ Ale pak přišly problémy: nemocní lidé, kteří si stále stěžovali, přátelé, kteří nebyli… Chtěla jsem odejít. Znovu jsem začala pracovat, až když jsem si odpověděla na otázku: ´Komu patřím?´ Odpověď se nacházela v konkrétních tvářích, které měly jméno a přijmení. Už to nebyl nějaký imaginární Kristus. Odpověděla jsem na své povolání.“ Kreativita znovu začala kvést, a to ve formě Mezinárodního místa setkávání (International Meeting Point). U jeho zrodu stálo důkladné vnímání reality a potřeb ostatních. „Jednou mě moji italští přátelé vzali na pozorování krásného západu slunce. Pak jsem si řekla: ´Toto je také důležité pro mé ženy z Meeting Pointu.‘ A od té doby chodíme společně pozorovat západ slunce! Později jsme začali také organizovat fotbalové zápasy pro naše ženy.“ Když se změní způsob, jakým děláme naši práci, lidé si toho všimnou. „Nejdříve mě měli za člověka, který ´musí´dělat věci, teď mě mají za člověka, který je všímavý k tomu, co dělá. A když tam nejsem, tak dělají to stejné.“ Např. když hurikán Katrina zasáhl Lousianu, USA, před dvěma lety, Rose požádala ženu, jejíž prací bylo rozbíjet velké kameny a následný prodej malých kamenů stavebním firmám, aby se modlila za ty, co zůstali bez domova a odtrženi od rodin. Žena za ní přišla a řekla ji: „Když jsi mě potkala, jen si nemodlila. Chci zemřít jako člověk, který někdy někoho miloval. Nechci, aby v budoucnu lidé potkávali moje děti a aby se akorát modlili!“ Rose pokračuje: „Vrátila jsem se za čtyři týdny a oni za tu dobu vysbírali 1.200 amerických dolarů. Jeden americký novinář, který se o tom dozvěděl, se nad tím pohoršoval a řekl nám: ´Ti, co dávají na charitu, to dělají ze svého přebytku. Vy jste dali vše, co máte. To není správné. Amerika by měla posílat peníze vám.´ Jedna z mojich žen mu odpověděla: ´Lidské srdce je mezinárodní; je hnáno k soucitu.´ On odešel, šokován.“