Žít vysokoškolský život naplno

Profesor Paolo Carozza, mezinárodně uznávaný vědec práva, učí na jedné z nejprestižnějších amerických katolických univerzit. Z podnětu prožívat ideál života ve své práci, vzniklo hnutí studentů a kolegů, které představuje zdroj novosti pro celou univerzitu.

Paolo Carozza je profesor práva na univerzitě Notre Dame v Indianě. Badatelská činnost tohoto absolventa cum laude Harvardu sahá od mezinárodního práva po komparativní právo, od lidských práv po právní systémy Evropy a Latinské Ameriky. Na milánské Katolické univerzitě také vyučuje ve studijním programu ekonomika a mezinárodní vztahy a v roce 2004 působil jako starší lektor v rámci Fulbrightovy nadace na Milánské univerzitě. V roce 2005 byl generálním shromážděním Organizace amerických národů zvolen členem Meziramerické komise pro lidská práva a tento rok působí jako její viceprezident.

Paolo, co znamená vyučovat na jedné z nejdůležitějších katolických univerzit Ameriky?

Já a mnoho dalších zde na fakultě mělo možnost učit jinde, na některých z nejlepších univerzit světa. Přišli jsme na Notre Dame a zůstali tady, nejen protože je katolická, ale kvůli ideálu být nejlepší možnou vědeckovýzkumnou univerzitou, a jistotě, že silně katolický charakter univerzity není oddělen od tohoto ideálu, ale je ve skutečnosti v jejím srdci. Pracovat zde znamená mít svobodu žít intenzivněji celý život: ptát se ve svém bádání na otázky, které nejsou uměle omezovány konvencemi zcela sekularizované vědeckovzdělávací instituce; uvádět do souvislostí a diskutovat o nich se studenty ve třídě i mimo ni způsobem, uchopujícím celou životní zkušenost; být součástí komunity, v níž modlitba a touha naší bohoslužby a modlitba a touha našeho studia jsou sjednoceny.

Odlišuje se z kulturního hlediska Notre Dame od amerického univerzitního systému obecně?

Mnohé způsoby, jimiž je univerzita organizována a řízena, vyučuje se ve třídách a je prováděn výzkum, jsou stejné jako na vědeckovýzkumných univerzitách té nejvyšší úrovně ve Spojených státech. Ale přinejmenším ve dvou směrech jsou odlišné od jiných univerzit. Zaprvé, je to místo, jež nikdy nepřijalo tezi, že modernizace je neoddělitelná od sekularizace. Tak ve světě vyššího vzdělávání, které většinou opustilo otázku náboženství jako pouhého společenského fenoménu (při nejlepším) a je hluché k náboženskému smyslu, bez rozpaků prohlašujeme ve třídách, na konferencích a v laboratořích, že náboženský rozměr člověka je neoddělitelnou součástí toho, co znamená pátrat po podstatě celé skutečnosti. Zadruhé, tento projekt je úzce integrován do života studentů; nejen, že žijí v budovách kampusu na vyšší úrovni než na jakékoliv jiné americké univerzitě, ale jejich společenský život zahrnuje vše – jejich studium, víru i přátelství. Jedním z nejdůležitějších znamení těchto rozdílů je intenzita hlubokého smyslu sounáležitosti, jenž je vytvářen a udržuje tuto komunitu – každý to může pozorovat na někdejších studentech, kteří se sem vracejí se svými dětmi a vnoučaty a podporují ji finančně, na sportovních událostech, jež umožňují setkání studentů s lidmi z celé země, a ve věrnosti našeho sboru vyučujících. Každý může vidět rozdíl v jednoduchém gestu dívky, která si po studiu v knihovně se svými přáteli do tří hodin ráno nebo po kondičním běhu kolem jezer u kampusu udělá čas zastavit se v ,,Grottě“ (replika Grotty v Lurdech) zapálit svíčku. .

Jakým přínosem pro Vaší práci bylo setkání s Communione e Liberazione?

Velmi jednoduše, mé setkání a vzdělávání v Hnutí mi umožnily žít ideál univerzity i mého života pravdivěji a intenzivněji. Nepřidalo mi to nic navíc k mému výzkumu, výuce či rodinnému životu. Ovšem ukázalo mi to cestu, jak žít s větší vděčností a údivem nad krásou toho, co je nám dáno a zvýšilo to mou touhu vstupovat do stvoření celou mou bytostí, nabídnout ji Otci.

Co je v Hnutí pro americkou mentalitu originální? Které prvky této mentality hnutí zhodnocuje a jak se jeho styl myšlení liší?

Je toho velmi mnoho, co by mohlo být řečeno, ale zmíním zde jen tři věci. Za prvé, ačkoli je pravda, že v Americe je náboženství v životech lidí přítomné a proniká jím, většinou je zde další vrstva, která jej překrývá či je s ním paralelní. A tak velmi významnou zkušeností mých studentů a kolegů je boj s fragmentací a rozdělováním životů mezi uznávaným ideálem a jejich každodenní zkušeností z práce, studia, her, přátelství, atd. Charisma otce Giussaniho nás učí brát vážně Slovo, které se stalo tělem až do té míry, že tato rozdělování mizí. Za druhé, v Americe se příliš neučíme být vnímaví ke kráse a probouzet ji v sobě otevřeností realitě - masová komercializace zábavy slouží k umrtvování našeho vnímání. Ale naproti tomu jedna z nejčastějších věcí, již slyším od studentů, kteří přišli mezi nás na universitě, je, že byli nejdříve přitahováni naší zjevnou touhou po kráse, především v umění a hudbě. Za třetí, ačkoli jsou Američné velmi uvyklí na to, co můžeme nazvat "občanské sdružení" - vytvářejí nesčetné kluby a organizace a jsou činní v mnoha z nich - není obvykle u Američanů zvykem považovat společenský rozměr života nejen za aktivitu, ale i za způsob jak vstoupit do života v jeho úplnosti nebo za půdu, v níž setba našich posuzování, vnímání, rozhodování a činů roste a přináší ovoce.

Co pro Vás znamená vztah s Vašimi studenty?

Zde to možná nejlépe vyjádří jeden příběh z mého života. Před několika lety jsme má žena a já velmi trpěli, neboť jsme si přáli mít více dětí, ale pokaždé, když má žena otěhotněla, přišel potrat. Žádný doktor nedokázal říci proč k tomu dochází. Proto jsem se optal jednoho dobrého přítele: "Proč? Co to znamená? Co se po nás žádá, když tak velmi toužíme, ale naplnění je nám vždy znova a znova odepíráno?" Odpověděl: "Možná jsi povolán k tomu, být otcem jiným, větším způsobem." To bylo proroctví o tom, jak si mám vážit nejen svých dětí, ale také mých studentů - jako otec, který miluje jejich poslání a přeje si víc než cokoliv jiného pomoci jim kráčet k němu ve svobodě a jistotě. Takže ať společně u mne doma zpíváme písně nebo v učebně zkoumáme soudní rozhodnutí, jsem s nimi s přáním uvědomit si jejich i své povolání.

Můžete nám říci o Vaší spolupráci mezi kolegy?

Když jsme nedávno s kolegou čelili těžkým a sporným momentům v životě univerzity – šlo o velkou debatu o budoucím směřování univerzitní společnosti – došli jsme k závěru, že nemá smysl přistupovat k problému jen jako k abstraktnímu projektu. Odpověď musela vyplynout ze skutečných vztahů mezi členy fakulty. Pozvali jsme tedy několik dalších členů fakulty, o kterých jsme věděli, že se pravidelně scházejí, přičemž jsme neměli předem vytčený cíl kromě úmyslu sdílet s nimi přátelství. Společně jíme a pijeme, čteme a diskutujeme na témata, která nám připadají provokativní, debatujeme o podstatných problémech, kterým čelí naše univerzita a společnost, vzájemně se podílíme na naší školní práci, atd. Nyní jsme dospěli k tomu, že jsme se stali skupinou kolegů z oblasti práv, psychologie, teologie, techniky, historie, architektury a politických věd. Toto je univerzita, konkrétní a lidská.

Kdyby jste měl popsat hnutí na Notre Dame jen pár větami, co by jste řekl?

Je to živoucí opora realizace příslibu, který ideál univerzity představuje. Stále říkáme novým studentům, že naše společnost je nemá vytrhnout z univerzitního společenství, ale především jim má pomáhat žít ho plněji, aby v něm zpřítomňovali to, co mu dává život a uschopňuje ho stát se skutečným znamením toho, že očekávání našich srdcí jsou naplněny zde a nyní.

Ráno přednášíte ranní chvály společně s malou skupinou CL studentů a odpoledne letíte do Washingtonu na setkání Meziamerické komise pro lidská práva. Co spojuje podle Vás tak rozdílné aktivity?

Obojí není ničím jiným, než snahou o celistvost a plnost. Tím, že si uvědomuji svá omezení a také díky poznání Toho, kdo zachraňuje mou lidskost od nicoty, ranní modlitba s mými studenty je každý den obnovou toho, co je skutečně lidské, lidské důstojnosti, toho "Já", po kterém touží každá oběť porušování lidských práv. Nemohu jim nabídnout žádnou pomoc či odpověď v jejich utrpení, která by nebyla lží, kdybych se se svými studenty nemodlil ranní chvály každý den.