Žízeň po nekonečnu

Homílie Stefana Pasquera z 10.11.2009

„Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“

Kolikrát jsme slyšeli tato slova? Kolikrát, když s vámi mluvím, si uvědomím, kolik tužeb je ve vašem srdci. Touha po spravedlnosti, kterou člověk cítí v okamžiku, když vidí druhého trpět v nemoci, touha po štěstí, touha být užitečný, moci udělat nebo říci něco, co učiní můj život nebo život těch, které miluji, opravdovějším, ale pak naopak vidím, že to, co děláme, nestačí, aby odpovědělo na otázku po smyslu našeho života. Kolikrát vidím, že přátelství a láska mezi vámi se zdají, že vám nestačí, a sami se snažíte být ještě více přáteli a mít se ještě více rádi, ale pak riskujete to, že se stanete otrokem jeden druhého, skoro jako byste byli vydíráni za vyřčené nebo nevyřčené slovo, za úsměv přijatý nebo nepřijatý.

Toto všechno ve vás vidím, vidím ve vás toto opuštění lidskosti a rozumím jedné jediné věci: kolik žízně po nekonečnu je mezi námi! Zároveň vidím, jak se každý z vás změnil, jak je každý z vás přetvořený, jak každý roste. Ale ptejme se tedy: jak jdou tyto dvě věci dohromady? Jak je možné, abych dokázal udržet v jednotě tento svůj neustálý pocit nespokojenosti, s faktem, že vidím, že se v mém životě neustále dějí zázraky? Není to ten stejný rozpor, který s sebou přináší porážku Kristova kříže a vítězství jeho vzkříšení? A přece je v Kristově kříži již veškerá jeho spása. Jako by nemohla být spása bez kříže. V naší otázce, v naší žízni je již veškerý příslib štěstí! Co bychom byli my bez otázky?

Co by byl člověk bez vibrace vlastního srdce? Byl by studeným bytím,vypočítavým, lhostejným a cynickým. Ale je to přesně vibrace našeho srdce, otázka, kterou máme a která nám dovolí poznat, když ji potkáme, onu výjimečnou přítomnost, která nám změní život: Ježíše Krista živého mezi námi. Musíme se naučit děkovat Bohu za žízeň, kterou nám dává, protože skrze žízeň jsme neustále probouzeni ze strnulosti, ve které žijeme, když se zdá, že je vše v pořádku. Jaká nuda! Naše štěstí, naplnění našeho života začíná přímo tam, když v žízni, kterou zakoušíme, začneme vidět toho, kdo nás miluje : Krista. Možná to není tak jisté, možná ne vždy tak přítomné v mém povědomí, ale je zde, je ve tváři mých přátel, ve slově mého partnera, v pohledu milované osoby. Až když si uvědomím, že jsi, opět slyším svůj hlas jako ozvěnu a znovu se rodím! Takže rozumíme, že v tom je již všechno, na co čekám. To, co očekávám, je On, Kristus, který se stal člověkem, aby mi dělal společnost, a vše, co je po mně žádáno, spočívá v uvědomění si, že on je zde. To ze mě činí hlavního protagonistu, to ze mě činí partnera ostatních, to má moc změnit mě i celý svět.

Moje realizace nespočívá v realizování toho, co mám v hlavě já, i když je to něco dobrého a hezkého. Moje realizace spočívá v tom, že řeknu ANO Tomu, kdo nenadále a neočekávaným způsobem vstoupil do mého života. „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“