Ženy Rose

Agnes, Teddy, Ketty, Florence. Vyrostly ve slumech nebo byly uneseny rebely a opuštěny od rodin. Všechny HIV pozitivní. Odmítly žít. Aby se všechno změnilo, nestačila pomoc s obstaráním léků. Společně s Rose Busisngye, zodpovědnou za Meeting Point v Kampale, vyprávějí, jak se v nich znovu zrodil život a jeho hodnota.

„I tak rozhodující hodnota, jakou je hodnota života, může být zatemněna. Jenom v křesťanském setkání je znovu probuzena v celé své kráse.“ V poslední době don Julián Carrón už víckrát nabídl všem to, co se naučil od ugandské kamarádky Rose Busingye, Memor Domini a zdravotní sestry. Rose je zodpovědná za kampalský Meeting Point International, malou neziskovku, která vznikla před více než dvaceti lety, aby doprovázela nemocné, chudé a děti, mnohé z nich sirotky, kteří chodí do školy díky adopci na dálku. „Rose chtěla odpovědět na provokaci žen nemocných AIDS tím, že jim pomáhala obstarat léky,“ vypráví Carrón. Ale stejně se neléčily. „Až když jim zvěstovala Krista, znovu v nich probudila vědomí hodnoty života.“

Lamačky kamení. Teddy, Agnes, florence a Ketty jsou s Rose v její kanceláři. Překrásné. Teddy hned spustí: „Štěstí nás zkrášlilo a omladilo.“ Vyprsknou smíchy. Když vypráví o sobě, párkrát se dají do zpěvu: jedna začne a ostatní za ní. Darují se i takhle, písničkou přes Skype. Teď je třeba vědět, že „Roseiny ženy“ mají tvrdé životy a plné milosti. Vyrostly v chudobě slumů nebo byly uneseny rebely, od všech opuštěné, a nakonec všechny HIV pozitivní. Ale tenhle konec znamenal začátek. Proto neustále říkají „děkuji“, i za to, že mohou dolovat kladivem kámen z lomu mezi sesouvajícími se kopci Kireky. Tvrdě buší pod sluncem, dokud se z něj nestane kamení k prodeji pro stavitele. Hodiny sedí na kamení, bosé nohy, barevné šaty stejně jako šátky na hlavě. Kolem dokola chatrče a přístřešky.
Agnes je 46 let, má kulatý, usměvavý obličej, nikdy bys neřekl, že je nemocná. „Cítila jsem se jako nicka.“ Rebelové ji u sebe v lese drželi tři roky. Když se vrátila do vesnice, „nebyla jsem už nikdo, jenom killer.“ Vycházela z domu a lidé z ní měli strach, vyhýbali se jí. A tak se rozhodla utéct do města k tetě, která když zjistila, že je nemocná, poslala ji do chatrče mimo dům. Bez jídla i léků. Sousedé, kteří znali Metting Point, za ní poslali „tetu Rose“. Agnes byla upoutaná na lůžko. Rose jí přinesla, jako všem nemocným, léky. „Ale velmi často se stávalo,“ dodává Rose, „že když jsem se k nim vrátila, všechny pilulky tam ještě byly. Netknuté.“
Anges vypráví: „Pořád mi říkala, že mám hodnotu, ale já jsem nechápala, co říká. Pak mě pozvala, abych přišla sem a poznala ostatní. Našla jsem šťastné ženy, které se nezdály nemocné, tak jsem si myslela, že jsem si spletla místo, protože jsem nemohla patřit k těmhle lidem. Pořád jsem se cítila jako nicka. Dokud jsem nesehnala 20 000 šilinků, abych se vrátila umřít do vesnice.“ Nikdy neodjela, protože když to řekla Rose, ona plakala. Agnes, místo aby šla zemřít, zůstala tady s nimi. Léčila se, je jí lépe. Je ještě nemocná, ale uzdravila se ze svého zla. „Když jsem začala chodit na školu komunity, objevila jsem hodnotu, o které mi říkala Rose. Protože Giussani říká, že před Bohem není nikdo ničím. Zhřešila jsem, zabila jsem, ale pro Něj jsem někdo. To je moje hodnota. Život, který mi Bůh dal. Nejsem definovaná ničím jiným. Díky této lásce jsem začala mít energii, kterou mi léky nedodávaly. Teď, jak s tebou mluvím, jsem svobodná. Cítím to. Jsem svobodná, i když jsem nemocná.“
Rose je s nimi už po léta každý den, ale nic pro ni není automatické. Vždycky byla spokojená, že mohla dát život tímto způsobem. Ale viděla, že nemocní si dál stěžovali. Někteří se oběsili nebo se nechali zemřít. Chudým nikdy nic nestačilo. Děti nechtěly chodit do školy, i když byla zadarmo. „Vyšla jsem z toho, že problémem jsou léky a jídlo. Ale dávala jsem jim je a nic. Zhroutila jsem se, protože jsem chtěla vyřešit epidemii tímhle způsobem!“ Pokušení, které přichází: nahradit druhého tím, co pro něj musíme nebo dokážeme udělat. „Ale všechno v určité chvíli vyšlo z odhalení sebe sama.“ A zastaví se, povypráví to potom, nejprve jsou na řadě její ženy.

Jiná otázka. Teddy vidí, že se změnila, z faktu, že už nemá strach z ničeho, ani z toho, že zemře. „Protože Bůh zná všechno, co jsem.“ Odhalila to vírou, na cestě školy komunity. Jako malá ztratila rodiče a myslela si, že až se vdá, všechno bude v pořádku. „Ale největší problémy začaly tam. Nemělo pro mě už smysl být na světě: neviděla jsem v životě nic krásného.“ Rose k tomu říká: „Nešťastnost přichází, když ses rozhodl, že už není možné být šťastný.“ A Teddy byla nešťastná. Na Meeting Pointu našla práci sociální asistentky, ale podléhala problémům. „Škola komunity přede mě postavila jinou otázku: kdo jsem já?“ Už od první chvíle to, co četli, mluvilo o ní. Cítila se být Samaritánkou u studny, která potkává jednoho neznámého, který jí zná víc než její manžel. S ním je to dramatické. Je to alkoholik a když pije, je surový: jsou noci, kdy ji ani nenechá spát v domě. „Neustále chodíš na to místo, vymývají ti mozek, měla bys myslet na peníze...“ Ona mu odpovídá, že to, že jsou ještě spolu, je jen díky tomu. „Když je střízlivý, uvědomuje si to, říká mi: Don Giussani je inteligentní člověk,“ směje se Teddy. Proč jsi ho nikdy neopustila? „Nikdy bych nemohla. Jestliže mám já nekonečnou hodnotu, má ji i on.“
Ketty to chápe. Pamatuje si, že smrděla, když přišla na Meeting Point, ale nikomu se nehnusila. Vdala se ve třinácti letech, tehdy byla muslimka. Rok a půl byla s rebely, kteří jí odnesli pryč měsíčního syna, nechali ji jíst lidské maso a znásilnili ji. Když otěhotněla, už nikomu nesloužila. „Tak mě vyřadili.“ Bylo jí sedmnáct a křičela, neví co, jako zblázněná. 25 kilová kostra, a lidé se jí přesto báli. Pak jí opustila její rodina, když jí diagnostikovali AIDS. Co ti dalo touhu žít? „Rose se na mě dívala jako na něco, co jsem nevěděla, že jsem. A škola komunity mě osvobodila, objevila jsem, že i v lese jsem měla stejnou hodnotu jako teď.“ Požádala o křest.
Florence se představuje takto: „Je mi čtyřicet, pocházím z východní Ugandy a jsem HIV pozitivní.“ Když prošla vyšetřením, její příbuzní se báli, že je nakazí, a počítali dny do její smrti. „A tak jsem i já myslela jenom na smrt.“ Přestěhovala se do Kampaly, aby se léčila, „ale stejně jsem odmítla žít.“ I když jí říkali o Metting Pointu, nešla tam. „Když mě všichni moji příbuzní odmítli, kdo by o mě stál?“ Ale jednoho dne, když se podívala na své děti, které s ní byly neustále zavřené doma, pochopila, že pro ně to musí udělat. „Přišla jsem sem a našla jsem ženy, které se učily číst a psát. Ihned jsem začala s léčbou.“ Když přišel problém s nájmem, utekla. Ale Teddy se ji vydala hledat. „Znovu mě vzaly s sebou.“ Dnes ji její příbuzní vidí šťastnou, vidí její děti, že chodí do školy, a ptají se jí, jak je to možné: „Kdo s tebou dokázal být?“ „Já říkám: nejsem to už já, kdo žiji, ale Kristus, který žije ve mně.“
„Bůh mě tvoří z ničeho.“ Rose je po mnoho let každodenně ponořená v realitě utrpení a je v ní jako dítě, které se odevzdává tatínkovi. „Ať už léky nebo slovy, nic se v nich neměnilo. Bez prožívání faktu, že jsem milovaná, nemůžu pomáhat druhým.“ Musela si být vědoma způsobu, jímž se na ni Ježíš dívá. „Mohla jsem jim »říct« o jejich hodnotě, jen když jsem znala tu svoji. Byla to tedy společná cesta, objevovala jsem ji já i ony.“ Hodnota, která se pro ni nedala oddělit od způsobu, jakým s ní jednal Giussani: „Díval se na mě jako na něco zvláštního, většího než všechno, i moje limity. Vždycky jsem si myslela: nepochopil, kdo jsem! Snažila jsem se mu to vysvětlit, neposlouchal mě: »Podívej se, Rose,« řekl mi, »nevíš, že kdybys byla jediná osoba na zemském povrchu, Bůh by přišel a zemřel by za tebe.« Pak se opravil: »Přišel a zemřel za tebe.«“

„Nezastavil se.“ To, co dělala a dělá Rose, je že nechává místo tomuto pohledu, který potkala. „Dneska následuji Carróna a dívám se, co ho činí tím, čím je.“ Tak jde dopředu, nachází „problémy, rozpory nebo svoji neschopnost. Ale i limit se stává skluzavkou pro nekonečno.“ Sedí mezi svými ženami a vypráví, jak si toho všímá: „Co jsem dneska udělala, v čem jsem potvrdila Boha? Nic. Ani na mši nebo v modlitbě jsem nepotvrdila Boha. Ale on se nezastavil, neustále tu pro mě byl, počítal moje buňky. Já jsem si na Něj nevzpomněla, ale On i dneska udělal něco, co nemusel: vyšel ze Sebe, aby mě odtrhl od nicoty. My si to přestáváme uvědomovat a ztrácíme se v malých věcech, v nářcích. Ale kdybychom věděli, jaká velikost jsme, jaká velikost je druhý! Plakali bychom.“ A tak znovu nachází sama sebe, protože „děkuji“ se stává dojetím a vědomím, říká: „Kdo je Rose, že se o ni staráš?“