A znovu se začíná

Charitativa u nezaměstnaných v Itálii mění životy

Je pozdě odpoledne, Matteo čeká venku před zemědělskou fakultou na Lucu. Hned jak kamarád přijde, ptá se: „Tady jsi! Chceš svézt?“ „Jsi skvělej!“ Sotva vyrazili, když Luca zvolá: „Matteo, co dělá ten člověk v tvém autě?“ „Krade mi ho!“ Dají se do běhu a křičí. Muž uteče, dva chlapci ho za několik vteřin doběhnou. „Co ode mě chcete? Nic jsem neudělal!“ Matteo se na něj dívá a za okamžik vztek ztrácí sílu. Ani on neví důvod, ale něco ze srdce ho nutká se zeptat: „Proč to ale děláš? Jak se jmenuješ?“ Muž je beze slov. Nedokáže si vymyslet výmluvy pro to, co udělal. Proč tyto otázky? Bylo by normálnější rozčílit se, zavolat policii, možná ho také zbít.
Ale těmto dvou chlapcům, kteří by mohli být jeho synové, vypráví o sobě. „Jmenuji se Giovanni. Vždycky jsem pracoval. Ale teď jsem nezaměstnaný.“ Mluví, mluví a nakonec mu Matteo navrhne: „Dobře, my ti pomůžeme najít práci, ale ty zaplatíš škody na autě. Uvidíme se tady zítra ve tři. Vyhovuje ti to?“ „Vyhovuje.“
Nasedli do auta, Luca se ptá kamaráda: „A teď, jak mu pomůžeme?“ „Já mám jeden nápad. Zeptáme se Uga, toho, který letos přijel na naše prázdniny do Pontresiny. Pamatuješ si, jak mluvil o charitativě, kde pomáhají hledat lidem práci?“ „Perfektní. Ale přijde tenhle Giovanni?“
Den poté na něj čekají před fakultou. A Giovanni přijde. Ze začátku trošku v rozpacích, ale pak se uvolní. „Myslíme na tvojí práci. Slyšeli jsem se s jedním naším kamarádem, který se tím zabývá. Chceme, abys ho poznal. Vyhovuje ti to zítra ráno?“ Giovanni pokyvuje. Nerozumí, ale myslí si, že těmto chlapcům může důvěřovat. Proč to dělají? Určitě se nezdají být naivní, neopatrní. Znovu si vzpomene na otázky z onoho dne.
Následujícího rána Giovanni snídá s Ugem a s Matteem a mluví o práci. A nejen o tom. „Odeslat dvacet životopisů denně, 140 týdně,“ vysvětluje Ugo. Giovanni pokyvuje, ale má dezorientovaný pohled: „Je tady ale jeden problém: nemám elektronickou poštu a CV také ne…“ „OK, v úterý ho uděláme,“ odpoví Matteo. A v úterý v 9 je znovu tam, přesně. „Jdeme do jedné studijní auly,“ říká mu Matteo, „mám tady svůj notebook.“
Zůstanou víc jak hodinu u počítače. V určitém okamžiku zvoní jeden mobil. Je to ten Giovanniho, který rychle odpoví: „Teď nemůžu mluvit. Pracuji tady s tím kamarádem, o kterém jsem ti říkal.“ Kamarád! Ještě před pár dny se neznali. Matteo mu nic neslíbil. Ale je tam s ním. Něco z jiného světa. Ale na tomto světě.
„Giovanni, teď musím jít. Uvidíme se v pondělí. Stejné místo, stejná doba. Pokračujeme.“ „Jistě, Matteo.“ Pokračuje se. A znovu se začíná.