Být misionářem v Evropě. Setkání s vysokoškoláky v Brně

Setkání s vysokoškoláky v Brně, 10. května 2010

Téma, o kterém bych Vám chtěl vyprávět, je misie. Ale abych mohl mluvit o misii, musím mluvit o svém životě, protože já sám bych nedokázal pochopit, co to je misie, kdybych sám tuto dimenzi nežil. Misie je vskutku základní dimenzí křesťanské existence.

Není možné být křesťany, aniž bychom byli misionáři, protože křesťan je člověk, který potkal velkou lásku, největší lásku, kterou je možné potkat: lásku Boží nám sdělovanou skrze svého syna Ježíše Krista, a když člověk potká lásku, když je opravdu “zamilovaný”, touží to okamžitě říct všem, vykřičet to všem.

Misie je přesně toto: Radost, kterou já žiji v mém vztahu s Kristem, a tato radost se šíří, přenáší ke všem lidem, které potkávám.
Radost je jako voda a my jsme nádoba, která ji uchovává. Když voda naplní nádobu, začne vytékat a smáčet všechno, co je okolo nádoby. Toto je misie.

Rozumíte tedy, že původem misie není především znát věci nebo mít zvláštní kapacity, původem misie je naopak jistota: (že) Jsem chtěný a milovaný Tím, kdo spasí můj život, Tím, kdo je smyslem mého života.

Chtěl bych Vám vyprávět mojí zkušenost misionáře tady v České republice.

Když mi můj představený otec Massimo řekl, že mě chtěl poslat na misii do Prahy, tak jsem mu odpověděl s nadšením, že půjdu moc rád.
Ve skutečnosti jsem nevěděl vůbec nic o Praze ani o České republice a až po letech se učím poznávat a milovat tuto zem.
Říkám milovat, protože se jedná přímo o toto: je nemyslitelné být někde na misii, aniž bych miloval místní lidi, ale také aniž bych miloval zem, historii, tradici, ve které jsou tito lidé zakořeněni.
Ale na začátku to nebylo tak jednoduché. Začít milovat tuto zem pro mě bylo možné pouze proto, že mám jistotu, že toto je místo, kde mě Bůh chce.
Nemůžeme si myslet, že budeme šťastní, když neodpovíme na to, co po nás Bůh chce.
To jsem pochopil i díky námaze, kterou jsem činil a kterou činím při studiu češtiny.
Budu vám vyprávět jeden příklad toho, co znamená a co pro mě znamenalo naučit se váš jazyk:
Na začátku mé misie v Praze jsem byl jmenován kaplanem na universitě v Suchdole. Začal jsem se účastnit setkání skupinky mladých křesťanů, kteří spolu často diskutovali o různých tématech.

Během jednoho z těchto setkání byla zvláště živá diskuze na téma jak žít vlastní víru na universitě. Já a můj spolubratr otec Andrea, který byl se mnou, jsme nedokázali říct nic, ještě jsem se nemohl vyjádřit v češtině a ani jsem dobře nepochopil, o čem se mluvilo.

Na konci večera nás mladí zdravili, děkovali nám a já jsem nechápal proč.
Byl jsem z toho moc zklamaný: byl jsem kaplanem a neuměl jsem ani mluvit.
Ale ten večer jsem se naučil jednu velice důležitou věc, kterou mi řekl můj spolubratr otec Andrea:

„Naučil jsem se, že hodnota mé misie nezávisela na mojí jazykové zdatnosti, nezávisela na mé schopnosti, ale především závisela a závisí na mé ochotě činit Boží vůli a v tom okamžiku činit vůli Boží bylo právě říct mé ANO Tomu, kdo mě poslal sem k vám.“
Moje svobodná a pokorná ochota k tomu, co Bůh ode mě chce, i když se uskutečňuje v okolnostech ne moc jednoduchých, akceptovat zahanbení (pokoření) nedokázat mluvit není jednoduché.
Toto je to, co mi dovolí čelit obtížím v klidu a s radostí a co mi časem dovolí odhalit moje schopnosti, aby přinášely plody, a také studovat češtinu, což je pro mě velká námaha!
A to bylo to, za co nám děkovali tito mladí.

Další z věcí, kterou začínám chápat během těchto misionářských let, je právě ta: že milovat lidi, kterým jsme byli posláni, znamená vstoupit do jejich utrpení a také do jejich radostí.

Utrpení, které potkávám nejvíce, je zapříčiněné ztrátou sebe samých, když už člověk neví, kým opravdu je.
Někdy má ztráta sebe sama původ ve vlastní rodině a všichni víme, že toto je velký problém především našeho evropského kontinentu, kde skoro všichni myslíme, že rodina už není důležitá.
Stále vzpomínám na kluka, kterého jsem potkal v Praze před několika lety. Několikrát jsme se viděli na kurzu italštiny, který vedu v univerzitní farnosti. Naše konverzace se točily kolem historie umění, pro kterou byl nadšený. Pak na šest měsíců zmizel a vůbec jsem o něm neslyšel.
Jednoho dne mi zavolal a žádal mě, jestli se můžeme sejít.
Vzpomínám si, že mi vyprávěl celý svůj život, ale to, co mě zasáhlo nejvíc, bylo, když mi řekl:
„Nikdy jsem nepochopil proč, když mi bylo 10 let, mě moje maminka opustila a můj tatínek si myslel, že potřebuji jenom jeho peníze. Ještě teď se ptám, proč se to stalo. Já mám teď strach,“ sotva opustil skupinu drogově závislých, „mám strach čelit životu, světu, mám strach z názoru lidí, kteří se mě budou ptát, kdo jsem…“
Tato věta ve mně zůstala, protože říká přesně to, jaké může být utrpení mladého člověka, který neví, kdo je a komu patří.
Lidé potřebují být milovaní, to znamená, že potřebují někoho, kdo jim říká, kdo jsou, přesně tak, jak to dělal Ježíš pokaždé, když někoho potkal. Vzpomeňme si na evangelium o Samaritánce: Ona potom, co ho uviděla, potvrdila, “Řekl mi celou pravdu o mém životě!”, a tak se cítila být milována, jako od nikoho jiného předtím.

Mezi prvními, koho jsme potkali, je jedna dívka, kterou jsme poznali na univerzitě. Tato dívka byla katolička a již navštěvovala univerzitní farnost v Praze.
Když jsme se seznámili, okamžitě byla zasažená naším přátelstvím a začala se účastnit všeho, co jsme nabízeli. Aspekt, který na nás okamžitě zapůsobil, je, že pokaždé pozvala nějakého kamaráda nebo spolužáka.
Po státnicích nám říkala, že si myslela, že by se odstěhovala z Prahy, aby následovala svého přítele a bydlela na celkem vzdálené vesnici. Vzpomínám si, že jsme byli u nás doma a ona přišla, aby nám s velkým klidem oznámila toto rozhodnutí, vlastně byla již rozhodnutá.
Byl jsem tam já i otec Andrea a řekli jsme jí odvážně, že podle nás by to měla dobře zvážit a vzít v potaz všechny faktory vlastního života, mezi těmito byl jeden důležitý faktor, tedy naše přátelství. Ona potkala Krista v přátelství s námi a prohloubení tohoto přátelství bylo možné, pouze kdyby ještě zůstala spolu s námi alespoň jeden nebo dva roky, aby později, pokud by po tom ještě toužila, mohla přinést stejnou zkušenost jinam.
Mimo jiné jsme jí také řekli, že prohloubení jejího vztahu s Kristem by dovolilo ověřit také její vztah s vlastním přítelem, kterého znala jen chvíli.

Pro tuto dívku byla ta slova neočekávaná a pramenem utrpení, protože šla proti tomu, co měla v plánu. Ale dobře věděla, že to, co jsme jí řekli, odpovídalo jejímu srdci.
Následující dny již o této věci nemluvila a my jsme respektovali její mlčení.
Asi měsíc poté byly prázdniny na horách a před jedním setkáním jsme jí požádali, aby vyprávěla o své zkušenosti. Ještě jsme nevěděli, jaké bylo její definitivní rozhodnutí po rozhovoru s námi.
Během její promluvy přede všemi nevyprávěla nic, řekla pouze, že se rozhodla, že bude hledat práci a domov v Praze, protože toužila zůstat s námi. Řekla to svému příteli a on to akceptoval.
Byli jsme dojati jejími slovy. Pochopila, že setkání s Kristem bylo definitivní a tato úplnost Kristovy společnosti jí dávala pokoj i v ostatních životních okolnostech, ve vztahu s přítelem a s rodinou, v práci.

Vezměme v potaz, že ona tehdy musela najít práci i byt a že její rodina i její přítel žili daleko v jiných městech, než je Praha. Toto všechno pro ni nebyl problémem.

Právě s tímto příkladem, který hodně naučil i mě, je srozumitelné, co znamená, že nemáme mít nikdy strach z toho, co přinášíme. Lidé potřebují Někoho, kdo bude opravdovým společníkem, který bude pomáhat odhalovat pravdu o sobě samém.

Ale jak my misionáři můžeme být opravdovou společností pro lidi, které potkáváme?

Pro nás, jako pro kohokoliv, by bylo moc jednoduché upadnout do omylu, že bude přitahovat lidi k sobě a ne ke Kristu.
Věřím, že to, co nám dovolí opravdu potkat druhé, je společenství žité u nás doma.

Náš pražský dům je především místem modlitby a společného života.
Již od začátku jsme vždy považovali náš dům za místo, kde je možná modlitba, ticho, studium a odpočinek. Z toho se rodí dialog mezi námi a z toho se rodí naše misie.
Toto ví lidé, které potkáváme, proto mají velký respekt vůči našemu domu a našemu životu a vždy k nám rádi chodí.
Jednou řekla jedna dívka, že k nám domů chodí vždycky ráda, protože je to její domov.
Přátelství a jednota, kterou žijeme já, otec Marco a otec Andrea, je opravdová přitažlivost, myslím si, že to, co opravdu vzbuzuje dojem, je právě tato jednota, která není jednotou charakteru nebo povahová, myslím, že je těžké najít tři osoby tak odlišné. Ale je to naopak jednota, kterou netvoříme my, jednoduše se jedná o uznání jednoty, která je již mezi námi díky našemu křtu.

My jsme již sjednoceni Kristem, od té doby, co nás učinil bratry.
Tato jistota v jeden nebo druhý způsob se přenáší také na naše přátele tak, že toto společenství, které žijeme mezi námi, žijeme také s nimi.
Co se týče plnosti života, kterou člověk potká tím, že potká Krista, bych Vám chtěl vyprávět jeden příklad: jde o příběh, který se stal před několika lety na Silvestra a pak se opakoval každý rok.

Strávil jsem večer s několika mladými lidmi z naší komunity a o půlnoci jsme šli slavit k hradbám Vyšehradu v Praze.
Sotva jsme přišli, tak jsme si všimli, že mnozí lidé byli opilí a že tam byl velký zmatek. Já jsem tedy položil mladým jednu otázku: Proč jsme zde, abychom slavili tento večer?
Jsme zde, abychom zapomněli na uplynulý rok a abychom oslavili změnu data?
My slavíme, protože děkujeme za naše přátelství, děkujeme za to, co se stalo tento rok, za to, co nechal Bůh, aby se letos přihodilo našemu přátelství.

Po půlnoci jsme ještě udělali pár kroků a zastavili jsme se u kostela svatého Petra a Pavla. V tom okamžiku mě mladí požádali, jestli si můžeme zazpívat “Non nobis”, což je latinská píseň, jejíž slova říkají: NEOSLAVUJ NÁS, PANE, ALE TVÉ JMÉNO, a chtěli zpívat tuto píseň, aby učinili jasným poděkování, o kterém jsme mluvili. Postavili jsme se do kruhu a zpívali jsme mezi lidmi, kteří buď lhostejně procházeli anebo kteří se zastavovali, aby naslouchali.
Ono malé gesto, které bylo pro většinu lidí nepovšimnuté, bylo bodem, který znovu potvrdil smysl onoho večera, mezi roztržitostí prázdných oslav nebo kvůli zapomnění, ono gesto bylo uvědomělým gestem toho, kdo chce potvrdit smysl reality. Nechtěl jsem to já, ani mě to nenapadlo, byl to Pán, kdo skrze úžas těchto mladých, kterým je něco málo přes 20 let, chtěl být přítomný v onom okamžiku.

Toto je něco o moji misii v Praze a chtěl bych podtrhnout pouze některé věci, které si myslím, že jste pochopili, z toho, co jsem vyprávěl.

- Opravdový původ misie je vztah, který mám se vzkříšeným Kristem.
To znamená, že misionář je každý křesťan, protože být misionářem není nic jiného než přinášet druhým radost, kterou žiji ve víře.

- Vztah s Kristem je vztah s živou osobou, to je možné pouze v církvi, kde On sám chtěl zůstat až do konce světa.

- Být misionářem v Evropě není vůbec zvláštní, protože právě náš kontinent v dnešní době potřebuje mít lidi, kteří připomínají ostatním, že smysl našeho života je pouze Kristus.