Být protagonisty znamená říci „ano“ Tajemství

Nemoc a osamělost ji přivedly k beznaději, pak přišli Rose a dobrovolníci z Meeting Point v Ugandě a s nimi „setkání, které vzkřísilo můj život“, protože pokud se na mě ona může dívat takovým způsobem, jaká je potom tvář Boha?

Jsem šťastná, že jsem zde. Přináším vám lásku z Ugandy, od své rodiny a celé rodiny Meeting Point International. Chci s vámi sdílet svou životní cestu. Vyrůstala jsem ve vesnici ve východní Ugandě sama jen se svou matkou. Jednoho dne matka onemocněla rakovinou a protože byla jediným naším zdrojem příjmu, musela jsem opustit školu, abych jí pomohla přežít. V Kampale jsem našla práci účetní v nemocnici, kde jsem zůstala deset let. Pak jsem se vdala a měla dvě děti. V roce 1992 během svého třetího těhotenství jsem začala mít problémy se svým manželem. Chtěl, abych šla na potrat. Řekl, že jestli odmítnu, naše manželství skončí. Nedokázala jsem to pochopit a rozhodla jsem se dítě přesto mít. Musím říci, že můj manžel nelhal, opustil mě. V roce 1996 začalo dítě vykazovat příznaky tuberkulózy. Doktoři mi vysvětlili, že toto nastane při neschopnosti imunitního systému reagovat. Podle nich, jakmile by začalo mé dítě opět jíst, jeho imunitní systém by se zotavil. Život šel dál a jen pár měsíců potom se u mě objevil opar jako příznak jiného onemocnění. Nicméně v té době nebyl nikdo připravený sdělit mi pravdu.

Proč já?
V roce 1997 jsem se začala cítit velmi nemocná a musela jsem přestat pracovat. Ztratila jsem práci a život se stal těžším. Nemoc se zhoršovala až do dne, kdy jsem upadla na zem a probudila se v nemocnici. Tam se mě zeptali, zda jsem ochotná podstoupit test na HIV (přirozeně jsem souhlasila, co jiného jsem mohla dělat?) a výsledek byl pozitivní. Byla to pro mě velmi obtížná doba a já se ptala: „Proč já?“ Byla jsem oficiálně vdaná a stále věrná manželovi. Pak jsem pochopila, proč nechtěl mé těhotenství. Možná věděl, že bych mohla onemocnět nebo porodit nemocné dítě. O dva týdny později jsem byla propuštěna z nemocnice. Už to byl zázrak, protože jsem kolem sebe viděla mnoho umírajících. Netušila jsem, že to byl začátek další cesty. Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že můj syn je vážně nemocný. Požádala jsem ho, aby si nechal udělat test na HIV a ten se ukázal být pozitivní. Tehdy jsem trpěla nejvíce. Ptala jsem se sebe: „Proč on?“ Byl odsouzen k smrti už v děloze kvůli rekci jeho otce. Starala jsem se o něj od jeho narození, ale jeho určení ho nepřestávalo sledovat. Kdyby onemocněl můj manžel, asi bych byla šťastná, protože on byl příčinou všeho. Ale ten byl dokonale zdravý. Znovu se oženil a více se o nás nezajímal. Nedokázala jsem porozumět Bohu. Kdybych byla nemocná jen já, dovedla bych to unést. Ale nikoli můj syn. A zdálo se, že Bůh si zachová mlčení. Až do roku 2001 jsem žila jako na jiné planetě. Žádný z mých přátel mě nepřišel navštívit. Co jsem jim udělala špatného? Neměli jsme žádné peníze, nikdo se na nás neusmál, všichni nás nenáviděli, jako bychom tu nemoc my sami vyhledávali.
Jednoho dne přišli do mého domu nějací lidé. Byli to dobrovolníci z Meeting Point International, kteří se pravděpodobně doslechli, že ve vesnici je nějaký umírající. Přišli, aby mi řekli, co dělají, a pozvali mě, abych se k nim přidala. Pro mě to byl nesmysl! Nikdy před tím jsem je neviděla. Bylo nemožné, aby mi skutečně chtěli pomoci. Jen předstírali. Přišli několikrát a já je jednoduše odmítla poslouchat a uzavřela se do své kukly. Mezitím mé děti přestaly chodit do školy, dokonce i to třetí, protože učitel mu říkal „kostra“ a celá škola se mu vysmívala. Neměla jsem nikoho, s kým bych sdílela svou bolest. Když jsem požádala o rozhovor s tím učitelem, zabránili mi v jeho navštívení. Dobrovolníci mluvili o mé situaci s Rose a jednoho dne ji přivedli do mého domu. Rose přišla a sedla si vedle mě. Odtáhla jsem se, protože jsem nevydávala příjemnou vůni, kromě toho mi hnisal nos i ústa. Byla jsem naživu, ale mé tělo jakoby se rozkládalo. Stále jsem ustupovala, ale Rose se stále přibližovala, až jsem neměla kam uniknout. Rose ke mně promlouvala, nicméně i v té chvíli bylo mé srdce uzavřené. Jedna věc byla jistá: nečekala jsem od ní žádnou pomoc. Poté, co odešli, jsem si vzpomněla na něco, co řekla Rose a co se dotklo mého života: „Jestli nechceš přijít na Meeting Point, alespoň mi dej své dítě, aby mohlo žít.“ Tato slova stále zněla v mých uších a jednoho dne jsem se na Meeting Point rozhodla jít.

„Jsi cenná“
Když jsem přijela, hrála tam hudba a tancovalo se! Nedokázala jsem pochopit, jak mohou nemocní tancovat a být šťastní. Řekla jsem si: „To není možné!“ a šla jsem domů. Dobrovolníci pokračovali v péči o mého syna a nakonec byli schopni mě skrze něj „lapit“. Když ho připravovali na léčbu, pochopila jsem, že jim asi mohu důvěřovat a začala jsem tam chodit.
Jednoho dne mě Rose pozvala do své kanceláře. Podívala se mi do očí a řekla: „Vicky! Ty jsi cenná a tato tvá hodnota je větší než tvá nemoc! Můžeš to zvládnout, jen potřebuješ znovu najít naději.“ Tiše jsem stála, zatímco se na mě dívala. To byla její jediná slova. Její oči ale řekly mnohem víc než její ústa a vyzvaly mě, abych jí věřila. Jakoby říkala: „Existuje něco, co tě převyšuje, do čeho musíš vložit svou naději.“ Podívala se na mě očima plnýma lásky a to byl pro mě záblesk naděje. Mezitím svými rty opakovala tato slova: „Uvidíš, že léčba umožní tvému synovi přežít. Musíš opět najít naději, musíš žít, abys viděla svého syna vyrůstat.“ Ale já jsem si pomyslela: „I kdyby se mé dítě zachránilo, kde najdu peníze, abych ho nakrmila? Jak mohu přežít? Jaký zázrak se musí stát?“ Jednou doma se mi začalo něco jako film odvíjet před očima. Od začátku svého onemocnění jsem byla uzavřena sama v sobě, každým odmítána. Slova Rose byla první, která ke mně promlouvala od doby, kdy jsem onemocněla. Cítila jsem ve svém nitru něco, co nemohu vyjádřit. Tak jsem se začala dívat na tyto oči, které ke mně promlouvaly. Toho dne jsem se setkala s Rose. Potkala jsem ji už mnohokrát, ale nikdy to nebylo setkání. Dokonce i nyní, když vám to vyprávím, vidím to znovu jako ve filmu.

Na Kristových ramenech
Tak jsem začala nabývat naděje a navštěvovat Meeting Point. Rose už mi tato slova nikdy nezopakovala, ale její oči ke mně mluví vždy, když se na mě podívá. Když jsem viděla, že s léčbou můj syn znovu nabývá života, byl to pro mě počátek radosti v mém životě. Začala jsem chápat, že mohu také žít nehledě na okolnosti. Pokaždé, když jsem měla před sebou obraz tváře Rose, jsem si pomyslela: když se na mě ona může dívat takovým způsobem, jak vypadá tvář Boha? Nějakým způsobem se na mě Bůh dívá skrze tvář Rose. Nabídla mi své rameno – je to Kristus, kdo mi dal to rameno, abych se o něj opřela. Když tu nebyl nikdo jiný, přišel ke mně Kristus a dal mi naději, skutečnou naději. Všechno začalo setkáním, které mě vzkřísilo. Dokonce i mé tělo začalo sílit a dnes jsem důkazem této skutečnosti. Nedokážu vysvětlit, jak se to všechno stalo, ale mám společníka, mám Přítele. Rose tu vždy byla pro mě a přiměla mě pochopit, že Kristus je stále vedle mě, v tomto bolestném dění, které ani nemohu popsat.
O rok později jsem se začala léčit a stále v tom pokračuji spolu se svým dítětem. Zažili jsme setkání, na kterém závisíme dodnes a které nám vrátilo zpátky důstojnost. Vše začalo s Rose, jež na volání odpověděla „ano“. Myslím na příklad deseti malomocných: Rose pomohla mnoha lidem, já jsem jeden z těch deseti, který se k ní vrátil. Ale kde je těch dalších devět?

Já jsem zázrak
Nedokázala jsem pochopit, proč se Rose takto chovala. Je to jediný důvod, proč jsem se vrátila. Viděla jsem, že Hnutí je živé, že to není jen sdružení, ale osoba. Hnutí má život a plodí život. Můžeme klidně zapomenout na Lazara, který byl uzdraven před mnoha lety. Pokud jste nikdy neviděli zázrak, podívejte se na mě – já jsem zázrak! Byla jsem mrtvá a mám svůj život zpátky. Proto jsem „otrokem“ tohoto Hnutí, které mi pomohlo porozumět mému určení a najít znovu naději doprovázejíc mě na této cestě. Víc než co jiného teď vím, že mám rodinu, rodinu v Hnutí. Nemám matku, otce ani manžela, ale mám rameno, o které se mohu opřít. Jsem „otrokem“ Hnutí pro tu pokoru, již jsem v něm znovuobjevila. Viděla jsem výstavu nazvanou „On hledá svobodu, která je tak drahá. Vykoupit se sledováním“. Když jsem zjistila, že tam byli trestanci, řekla jsem: „Já jsem také vězeň. Také jsem byla odsouzena (ten virus je smrtelný), ale já mám svou svobodu.“ Každý může být volný. Je jen jediná věc, kterou musíte udělat: musíte říct „ano“, když přijde volání. Odmítnutí znamená zůstat vězněm.
Když jsem dostala výsledky svého testu, slíbila jsem, že nikdy nikomu neudělám tak hroznou věc, jakou udělal můj manžel mně. Držím tento slib dodnes a nikdy ho neporuším. Naučila jsem se, že Bůh je můj manžel a otec mých dětí. Viděla jsem Jej skrze Rose a otce Carróna, v Hnutí – viděla jsem Boha při práci v mém domově. Někdo se může zeptat, co se stalo s mým manželem. Nejsem soudce, odpustila jsem mu. Od té chvíle je moje svoboda úplná. Naučili jsme se říkat „ano“ na volání, na hořký kalich, který musíme pít. Naučili jsme se říkat „ano“ kříži, který musíme nést a Rose souhlasila, že nám pomůže ho nést. Hnutí je s námi a my v tomto úkolu neselžeme. Děkuji vám.

Otče Carróne,
jaká radost, že jsem se s Vámi musela setkat! Co změnilo můj život, bylo Roseino oko plné lásky a naděje. Bylo tak přitažlivé. Ale pak přišel jiný moment, jiné oko, oko života a vzkříšení. Nemohu vysvětlit okamžitý pocit, který jsem měla, když jsem Vás viděla: cítila jsem sílu vzkříšení, která mě najednou zasáhla, proto jsem propukla v pláč. Bylo to tak náhlé a silné, až mi zeslábla kolena a nedokázala jsem ovládnout své slzy, ačkoli jsme byli na veřejnosti. Vaše oko vzkříšení postaví mnoho lidí, které Bůh vždy povede k Vám. Jsem jen jedna z mnoha. Toto znovu oživilo mou oddanost k Hnutí. Tato realita je tak živá, že jsem se stala jejím otrokem, stala se pro mě začátkem mého určení. Přijmi mou lásku. Tvá dcera Vickey (z dopisu napsaného po Meetingu)

STŘÍPKY Z MEETINGU
aharon APPELFELD – spisovatel přeživší Holokaust
„Minulost, dokonce i ta nejstrašlivější minulost, nemůže být od tebe jednoduše oddělena… Osoba bez minulosti, tak hrozné a hanebné jak může minulost být, je postižena. Bez spojení, bez spojení s rodiči a prarodiči, bez hodnot předávaných předky je člověk živým tělem bez duše.“

jean-louis TAURAN – předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog
„Nevěříme v předurčenou historie, v osud. Ne. Věříme, že člověk není v zásadě zlý. Důvěřujeme člověku, protože víme, že Bůh ho obdařil rozumem a srdcem a s Jeho pomocí je člověk schopen být protagonistou lepšího světa. Proto cítím, že bychom měli být jednotní, abychom řekli všem, že přes všechno je lidstvo rodina, kterou Bůh miluje stejnou měrou.“

javier PRADES – profesor teologie, Teologická fakulta San Damaso, Madrid
„Musíme se znovu naučit, co zažili křesťané první generace. Uvnitř nás musí být stále přítomen důvod pro naši naději. Musíme být lidé, kteří žijí svou víru a v duchu to ví. Takto je víra racionální. Naše zodpovědnost, dána naším prozkoumáváním života, má nést svědectví. Neexistuje žádné vnější omezení, které by mohlo přemoci tuto sílu.“

salih OSMAN – súdánský právník, držitel ceny Sacharova za rok 2007
„Strávil jsem zde v Rimini týden. Viděl jsem tisíce z vás každý den. A viděl jsem, jak lidé pachtili po tom, dostat se dovnitř a naslouchat řečníkům. Teď vím, že hodnoty, za které jsem bojoval (lidská práva, zákonné normy, spravedlnost, lidská důstojnost) jsou také ve vašem náboženském přesvědčení. Pracujme společně. Budu vám vždy k dispozici. Strašně rád bych přijel do Rimini znovu a znovu.“