Bono, žalmista naší doby (část II.)

Bono se narodil jako Paul David Hewson roku 1960 v irském Dublinu v nábožensky smíšené rodině (jeho otec byl katolík a matka anglikánka). Později velmi těžce prožíval rozdělení křesťanů a dokonce nenávist ve jménu křesťanství mezi lidmi hlásícími se ke katolicismu a k protestantismu a právě tyto skutečnosti zřejmě zapříčinily, že on sám se nikdy nemohl plně identifikovat ani s katolickou, ani s protestantskou církví. To mimo jiné znamená, že postrádá zakotvení v konkrétním církevním společenství. Na druhou stranu ale Bono celý život hledá pravou transcendenci – pravého Boha, který nás nekonečně přesahuje a který nekonečně přesahuje i jakékoliv církevní nebo náboženské hranice.

Jako středoškolák navštěvoval Mount Temple, ekumenicky zaměřenou progresivní školu v Dublinu. Na této škole se seznámil s Davem Evansem (později známým jako The Edge), Larrym Mullenem a Adamem Claytonem a položil s nimi základy U2. Sám přitom přijal umělecké jméno Bono Vox, znamenající v překladu „dobrý hlas“.

V době, kdy studovali na Mount Temple, se tři členové U2 (Bono, The Edge a Larry) stali členy křesťanského společenství Shalom a prožili konverzi ke Kristu. Zkušeností obrácení v té době procházela řada lidí – jak na škole Mount Temple, tak i ve světě populární hudby. Bono o tom později řekl:

„Bylo to v roce 1976 a nebyl jsem ve škole jediný, kdo se zabýval náboženskými prožitky. Zdálo se, jako by tomu propadla celá škola. Byl to začátek období, kterému se později začalo říkat ,charismatické hnutí’. Katolíci a protestanti v Irsku společně uctívali Boha na shromážděních, která tak trochu připomínala mejdany, až na to, že tam nehrála divoká muzika. Ve škole se scházelo hezkých pár studentů ke společnému studiu Bible a pro některé to byly nesmírně opravdové zážitky, které jim změnily život. Na Jihu tomu říkají Obrození. Lidi, kteří se zabývají náboženstvím, by vám řekli, že tyhle věci přicházejí ve vlnách. V dějepise jsme se učili o obrození Johna Wesleyho, které přineslo metodismus. Jako by někde něco propuklo a během několika let se to přežene celou zemí jako požár a lidi prožívají hluboké náboženské zážitky. Potom to na padesát nebo šedesát let zmizí. Myslím, že se to dělo v roce 1976, protože to potkalo tolik lidí najednou. Na jednom konci spektra byl Bob Dylan v Los Angeles a na druhém konci jedna malá škola ve čtvrti Clontarf v Dublinu.“ (1)

Bono, The Edge a Larry jsou ve světě populární hudby jedineční tím, že konvertovali už na prahu své hudební kariéry. Křesťanský hudební publicista Steve Turner v knize „Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy“ konstatuje:

„Tradiční obrácení rockové hvězdy přichází tehdy, když už visí na konci lana, zklamaná bohy slávy, sexu a peněz. V případě U2 to bylo jiné. Jejich obrácení k Bohu vyplynulo z hledání smyslu existence v letech dospívání, což je hledání, které do rockové hudby přináší ty nejtrvalejší okamžiky. To je také důvod, proč pro ně nebylo těžké spojit jejich víru s hudbou.“ (2)

Roku 1980 Bono a kytarista The Edge mluvili na setkání skupiny křesťanských hudebníků „o své vizi pro rockovou hudbu. Jejich vystoupení bylo opravdu neobyčejné. Bono přečetl text z Izajáše 40,3 ,Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!’ Oba cítili, že ten verš vyjadřuje, k čemu byli povoláni.“ (3)

V následujícím roce U2 vydali důležité album „October“ (4), které představovalo průlom evangelia do světa rockové hudby. Symbolický obraz tohoto průlomu na uvedeném albu představuje píseň „With a Shout“ (S křikem), jejíž název by se dal chápat jako odkaz k šesté kapitole knihy Jozue, podle níž Izraelité pod vedením Jozueho s archou úmluvy obsahující Boží slovo obcházeli hradby Jericha s troubením na polnice a mohutným křikem, dokud se jerišské hradby nezhroutily. Členové U2 jako by je ve „With a Shout“ napodobili a křikem, který se opakovaně objevuje v refrénu, za doprovodu trumpet zbořili hradby světa rock’n’rollu, do té doby chápaného jako nekřesťanské či protikřesťanské území. Bono v této písni zpívá i o Kristově krvi, která za nás byla prolita na Golgotě, abychom mohli být naplněni láskou:

Oh, and where do we go
Where do we go from here
Where to go
To the side of a hill
Blood was spilt
We were still looking
At each other

Oh, we're goin' back there
Jerusalem Jerusalem

Shout, shout
With a shout, shout it out
Shout…shout it out…

I wanna go
To the foot of the Messiah
To the foot of He who made me see
To the side of a hill
Where we were still
We were filled
With our love

We're gonna be there again
Jerusalem Jerusalem
Jerusalem
Jerusalem Jerusalem
Jerusalem Jerusalem

Shout, shout
With a shout
Shout…
With a shout

Alternativním názvem se píseň „With a Shout“ jmenuje „Jerusalem“. Bono v ní opakovaně odkazuje k žalmům, které zpívali poutníci putující do Jeruzaléma. Když zpívá o tom, jak touží být už zase v Jeruzalémě, ztotožnuje se například se začátkem stodvaadvacátého žalmu: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdeme do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.“

Bono s knihou Žalmů mimořádně silně souzní a toto souznění prostupuje celou jeho tvorbou. Bono a král David, kterému jsou starozákonní žalmy připisovány, dokonce přes propast několika tisíciletí „spolu napsali“ jednu píseň – píseň „40“ z alba „The War“ (5), další desky U2 po albu „October“. Jedná se o zhudebněný začátek čtyřicátého žalmu, jehož slovy Bono zpívá o tom, jak trpělivě čekal na Pána, který se pak k němu sklonil, vytáhl jej z jámy a postavil jeho nohy na skálu:

I waited patiently for the Lord.
He inclined and heard my cry.
He brought me up out of the pit
Out of the miry clay.

I will sing, sing a new song.
I will sing, sing a new song.
How long to sing this song?
How long to sing this song?
How long, how long, how long
How long to sing this song?

You set my feet upon a rock
And made my footsteps firm.
Many will see, many will see and fear.

I will sing, sing a new song.
I will sing, sing a new song.
I will sing, sing a new song.
I will sing, sing a new song.
How long to sing this song?
How long to sing this song?
How long to sing this song?
How long to sing this song?

V refrénu zaznívající otázku „Jak dlouho (budu zpívat tuto píseň)?“ Bono – jak sám uvádí ve své předmluvě ke knize Žalmů – převzal ze šestého žalmu (6), ve kterém se slovy „Jak dlouho ještě?!“ k Hospodinu obrací žalmista, vyčerpaný nářkem a vyděšený ničemnostmi svévolníků. Tuto otázku lze chápat i jako zoufalé volání člověka, který vidí, jak je svět zaplaven zlem typu bídy nebo násilí a dožaduje se Božího slitování pro lidi, kteří tímto zlem trpí.

V písni „Where the Streets Have No Name“, kterou začíná nejslavnější deska U2 z osmdesátých let, album „The Joshua Tree“ (7), Bono jako by sestupoval do pekla na zemi, mezi trpící lidi, kterým je takřka nemožné pomoci, přičemž se mezi ně vydává se svým Pánem, s modlitbou, v níž je poroučí Božímu slitování. Na začátku této písně Bono zpívá, že by chtěl utéct, že by se chtěl schovat (míněno před lidskou bídou, kterou vidí), ale potom v refrénu pokračuje modlitbou „Půjdu tam s Tebou. A to je jediné, co mohu udělat…“:

I want to run
I want to hide
I want to tear down the walls
That hold me inside
I want to reach out
And touch the flame
Where the streets have no name

I want to feel sunlight on my face
I see the dust cloud disappear without a trace
I want to take shelter from the poison rain
Where the streets have no name

Where the streets have no name
Where the streets have no name
We're still building
Then burning down love, burning down love
And when I go there
I go there with you
It's all I can do

The city's a flood
And our love turns to rust
We're beaten and blown by the wind
Trampled in dust
I'll show you a place
High on a desert plain
Where the streets have no name

Where the streets have no name
Where the streets have no name
We're still building
Then burning down love, burning down love
And when I go there
I go there with you
It's all I can do

Our love turns to rust
We're beaten and blown by the wind
Blown by the wind
Oh, and I see love
See our love turn to rust
We're beaten and blown by the wind
Blown by the wind
Oh, when I go there
I go there with you
It's all I can do

V této písni se odráží Bonovo soucítění s chudými a trpícími ve třetím světě, v jejichž prospěch se v osmdesátých letech začal (mj. ve spolupráci s papežem Janem Pavlem II.) neúnavně angažovat. Konkrétní podnět k jejímu napsání představovala Bonova zkušenost z Etiopie, kterou sám popsal takto:

„Jednou mi zavolal Steven Reynolds ze sdružení World Vision. Zeptal se mě: ,Nechtěl bys na vlastní oči vidět, co se děje v Etiopii?’ Myslel jsem si, že jde o nějakou propagační akci, ale on řekl: ,Ne, jestli chceš jet, zařídím to, to je všechno.’ Nechtěl nic na oplátku. To na mě udělalo dojem, chtěl jsem do toho jít doopravdy, pracovat jako obyčejný dobrovolník. /…/ Měli jsme pomáhat v jednom sirotčinci v severní Etiopii, v zásobovací stanici v Adžibaru. /…/ Je to opravdu hrozný pohled, když se ráno probudíte a uvidíte cáry ranní mlhy a kromě toho tisíce a tisíce lidí v hadrech, kteří šli celou noc, aby dorazili k zásobovací stanici. Jenže zůstanou stát venku, nikdo je nepustí dovnitř. /…/ Vzpomínám si, jak mi položili do rukou miminko bílé jako sníh. Podvýživa u novorozeňat způsobuje zbělání kůže. Držel jsem je v dlaních, modlil jsem se a v duchu si říkal: ,No, co se dá dělat.’ Myslel jsem, že není žádná naděje, ale ošetřovatelka říkala: ,Kdepak, tahle holčička může přežít.’ O několik let později jsem se dozvěděl, že to dokázala, což je nádherné. Na něco podobného byste měli myslet, když se díváte na televizi a někdo vás žádá o peníze…“ (8)

Skupina U2 vždy apelovala na své fanoušky, aby se neomezovali jenom na poslouchání písniček, ale aby se také zapojovali do aktivit ve prospěch lidských práv, charity a sociální spravedlnosti. Součástí těchto jejích snah by se měl stát i koncert ve prospěch vybraných projektů ostravsko-opavské diecézní charity v roce 2013. V posledních letech se také v některých křesťanských sborech a farnostech v různých částech světa konají bohoslužby nazvané „U2charistie“, při kterých farní sbory zpívají písně U2 a výnosy sbírek jdou na charitativní účely. (9)

Křesťanské soucítění s potřebnými však představuje jen jeden z motivů, objevujících se v písni „Where the Streets Have No Name“. Její „text začíná zážitkem z etiopských uprchlických táborů, ale nakonec vypráví o tuláctví a nebi.“ (10) V celé písni Bono zpívá o městě, ve kterém „ulice nemají jména“; za tímto městem se však střídavě skrývá „město“ chudých v Etiopii, Bonův nesouhlas s poměry v Belfastu, kde je člověk už podle ulice, ve které bydlí, identifikován jako katolík nebo protestant, a Boží město z dvaadvacáté kapitoly knihy Zjevení, ve kterém už nebude existovat žádné rozdělení mezi lidmi…

Poznámky:
1) Neil McCormick, U2 o U2: Bono, The Edge, Adam Clayton, Larry Mullen Jr., Praha: Portál, 2007, s. 20.
2) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 148.
3) Steve Turner, Imagine: Vize o křesťanství a umění, Praha: Návrat domů, 2009, s. 89.
4) U2, October, Island Records 1981.
5) U2, War, Island Records 1983.
6) Viz Angela Pancella, „Bible References in U2 Lyrics“ [online], cit. 24. 8. 2009, dostupné z URL: http://www.atu2.com/lyrics/biblerefs.html
7) U2, The Joshua Tree, Island Records 1987.
8) Neil McCormick, U2 o U2, s. 167.
9) Viz „Worship with U2“ [online], 10. 5. 2008, dostupné z URL: http://www.courierpress.com/news/2008/may/10/worship-withu2/.
10) Steve Turner, Imagine, s. 105.