Bono, žalmista naší doby (část III.)

Přelomové období v historii skupiny U2 představoval začátek devadesátých let. V této době psal Bono písně, které mohou být chápány jako umělecká kritika soudobé západní společnosti, zachvácené krizí duchovních a mravních hodnot, nebo také jako prosté zobrazení spirituálních či osobních problémů členů kapely.

Písně z významého alba „Achtung Baby“ (1) jsou inspirovány manželstvími dvou členů U2. Smutnou inspiraci jim poskytl kytarista The Edge, jehož manželství s Aislinn O’Sullivanovou skončilo rozvodem. Mnohem radostnější inspirací se pak stal příběh manželství a rodiny Bona, který se v roce 1982 oženil se svou dávnou láskou ze školy Mount Temple, Alison („Ali“) Stewartovou, má s ní čtyři děti a jejich manželství šťastně přetrvalo dodnes, což je v dějinách rock’n’rollu takřka zázrak. Bono „nikdy nepochyboval o tom, že bez účasti Boha láska vydrží jen těžko“, a ve svých textech opakovaně „vyjadřuje přesvědčení, že je s Ali slepen ,Božím lepidlem’“. (2)

Manželství s Ali má pro Bona i nemalý duchovní význam. Aspoň částečně mu nahrazuje komunitární aspekt víry (spojení s církví a křesťanským společenstvím), který jinak v jeho duchovním životě dost chybí, a představuje pro něj inspiraci v nikdy nekončícím hledání nekonečně velikého Boha, přesahujícího všechny lidské kategorie. Přestože Bůh není ani mužem, ani ženou, Bona k němu přivádí mimo jiné manželka Ali. V písni „Mysterious Ways“ z alba „Achtung Baby“ žena „splývá s Duchem, pohybuje se po nevyzpytatelných cestách, pozvedá dny a prosvětluje noci“ (3):

Johnny take a walk with your sister the moon
Let her pale light in to fill up your room
You've been living underground
Eating from a can
You've been running away
From what you don't understand…
Love

She's slippy
You're sliding down
She'll be there when you hit the ground
It's alright, it's alright, it's alright
She moves in mysterious ways
It's alright, it's alright, it's alright
She moves in mysterious ways

Johnny take a dive with your sister in the rain
Let her talk about the things you can't explain
To touch is to heal
To hurt is to steal
If you want to kiss the sky
Better learn how to kneel…
(on your knees boy!)

She's the wave
She turns the tide
She sees the man inside the child
It's alright, it's alright, it's alright
She moves in mysterious ways
It's alright, it's alright, it's alright
Lift my days, light up my nights

One day you will look…back
And you'll see…where
You were held…how
By this love…while
You could stand…there
You could move on this moment
Follow this feeling
It's alright, it's alright, it's alright
She moves in mysterious ways
It's alright, it's alright, it's alright
She moves in mysterious ways
It's alright, it's alright, it's alright

We move through miracle days
Spirit moves in mysterious ways
She moves with it
She moves with it
Lift my days, light up my nights

Název písně „Mysterious Ways“ znamená „Tajemné cesty“ nebo „Nevyzpytatelné cesty“. Slova „její cesty jsou nevyzpytatelné“ v ní odkazují k tomu, že cesty Ducha Svatého jsou nevyzpytatelné. Pro Bona, jehož poesie se velmi často inspiruje knihou Žalmů a vůbec Starým zákonem, je typické používání slova „Duch“ (v hebrejštině femininum Ruah) v ženském rodě.

„Nevyzypytatelné cesty“ představují jednu z mnoha písní U2, které se obracejí zároveň k ženě a k Bohu. „Skladba ,Mysterious Ways’ se dala na jedné rovině chápat jako milostná píseň a zároveň odkazovala na působení Ducha svatého, jak je v osmnáctém století popsal britský básník William Cowper, když napsal: ,Bůh jedná tajemným způsobem / činí své zázraky.’“ (4) Zároveň obsahuje i mnoho dalších narážek souvisejících s dějinami umění a spirituality, spojených například s postavou Johnnyho, která „od dob Chucka Berryho představuje v rokenrolu obyčejného, prostého človíčka“, a jeho „sestrou lunou“, připomínající „modlitbu sv. Františka z Assisi k ,bratru slunci a sestře luně’“. (5)

„Johnnymu“ se v písni dostává i ponaučení „jestli chceš políbit nebe, nauč se raději klečet“, jež představuje silnou reakci na rozšířenost drog v populární hudbě a na scestnou představu, že pomocí drog je možné dosáhnout náboženské zkušenosti, která řadu hvězd pop music stála život. „V ,Purple Haze’ Jimmi Hendrix zpíval ,omluvte mě, teď líbám nebe’, což se vykládá jako záblesk nespoutané psychedelické fantazie. Možná měl Bono na mysli, že pro skutečnou transcendentní zkušenost je třeba pokleknout k pokání a modlitbě.“ (6)

Skutečnost, že se Bono do jisté míry vymyká neblahým věcem typu sexuální promiskuity a experimentování s drogami, jež jsou ve světě showbusinessu velmi rozšířené, ovšem neznamená, že by skupina U2 v tomto ohledu představovala nějaký křesťanský ideál. Začátkem devadesátých let naopak její členové mnoho svých křesťanských příznivců bolestně zklamali, když začali vystupovat způsobem velmi neduchovním, publikovat své obscénní fotografie apod. V této době „U2 byli při rozhovorech často více než lehkomyslní, často byli opilí, používali obscenit s větší chutí než Rolling Stones v jejich nejdekadentnějším období, a při turné /k vydání alba/ ,Zooropa‘ rozdávali na koncertech kondomy.“ (7) Tehdy se také Bono při koncertech „proměnil v McPhista, v kombinaci Satana s neupřímným egem rockové hvězdy“. (8)

Zde ovšem nešlo o nějakou samoúčelnou pózu, ale o způsob, jakým se U2 bránili proti modlářskému šílenství, spojenému se světem populární hudby, a především proti své vlastní roli idolů poblázněných mas. „V té době /Bono/ často prohlašoval, že rocková hudba je absurdní – jeho oblíbený obrat byl ,čtyři kreténi v limuzíně‘. Kapela ochotně poukazovala na šílenství, jehož byla středem. Proč by se měla čtyřem klukům s kytarami, bubny a pár písničkami přikládat taková důležitost, proč by měli mít tolik moci, peněz a být sexuálními idoly? Cílem celého podniku bylo svléknout moderní kulturu a ukázat, jak je povrchní a nesmyslná.“ (9)

Dalo by se říci, že moderní kultura je povrchní a nesmyslná, protože život bez Boha je povrchní a nesmyslný. Bono Vox na to poukazuje mimo jiné v písni „The Wanderer“ z alba „Zooropa“ (10). Jejího nazpívání se ujal tehdy jednašedesátilý Johnny Cash, muž, který už v minulosti prošel vším, co může dnešní kultura nabídnout, dostal se do závislosti na drogách a na pokraj sebezničení – a nyní mohl se vší autentičností přednést píseň, ve které dnešní následovník biblického Kazatele konstatuje marnost a pomíjivost života bez Boha. (11)

„Píseň ,The Wanderer’ (Poutník) nazpívaná Johnnym Cashem (velmi výstižně, protože sám byl takovým světem unaveným poutníkem)…představuje Bonovu pětiminutovou verzi Kazatele, původně také nazvanou ,Kazatel’“ (12):

I went out walking through streets paved with gold
Lifted some stone, saw the skin and bones
Of a city without a soul

I went out walking under an atomic sky
Where the ground won't turn and the rain it burns
Like the tears when I said goodby

Yeah, I went with nothing
Nothing but the thought of you
I went wandering

I went drifting through the capitals of tin
Where men can't walk or freely talk
And sons turn their fathers in

I stopped outside a church house where the citizens like to sit
They say they want the kingdom
But they don't want God in it

I went our riding, down that ol' eight lane
I passed by a thousand signs
Looking for my own name

I went with nothing
But the thought you'd be there too
Looking for you

I went out there in search of experience
To taste and to touch and to feel as much
As a man can before he repents

I went out searching, looking for one good man
A spirit who would not bend or break
Who would sit at his father's right hand

I went out walking with the Bible and the gun
The word of God lay heavy on my heart
I was sure, I was the one

Now Jesus, don't you wait up, Jesus, I'll be home soon
Yeah, I went out for the papers
Told her I'd be back by noon

Yeah, I left with nothing
But the thought you'd be there too
Looking for you

Yeah, I left with nothing
Nothing but the thought of you
I went wandering

I když se v úvodu této písně objevuje zmínka o putování „pod atomovým nebem“, což z ní zdánlivě činí popis zamořeného světa po jaderné válce, ve skutečnosti v ní jde o putování světem mravně rozvráceným a duchovně vyprázdněným, jehož obyvatelé „říkají, že chtějí království, ale nechtějí v něm Boha“. „The Wanderer“ a mnohé další písně U2 z devadesátých let představují dramatické volání po obnovení smyslu lidských životů, ke kterému může dojít jen prostřednictvím „vertikálního spojení s božským“ – spojení, které „mění vše, co se děje v horizontální rovině“. (13)

Jinak řečeno, „The Wanderer“ obsahuje výzvu k hledání Krista. Poutník, který už prožil všechno, co může člověk okusit „dřív, než dospěje k pokání“, je zde nakonec zasažen Božím slovem a „hledá jednoho dobrého člověka“, muže, „který usedne po pravici svého otce“. (14)

Do zdánlivě zcela neutěšeného popisu života dnešní západní společnosti v písni zaznívá poselství o naději, o tom, že Bůh neodepisuje ani člověka, který prožil svůj život hrozně, spadl v něm do strašných pokušení a už mu ani nezbývá čas k nápravě. V jejím závěru se vypravěč ptá: „Ježíši, cožpak na mě nebudeš čekat? Už budu brzy doma…“

Poznámky:
1) U2, Achtung Baby, Island Records 1991.
2) Steve Stockman, U2 Dál a dál: Duchovní cesta, Praha: Volvox globator, 2006, s. 71–72.
3) Tamtéž, s. 92.
4) Steve Turner, Touha po nebi: Rock’n’roll a hledání spásy, Praha: Návrat domů, 1997, s. 153.
5) Steve Turner, Imagine: Vize o křesťanství a umění, Praha: Návrat domů, 2009, s. 92.
6) Tamtéž, s. 92.
7) Steve Turner, Touha po nebi, s. 151.
8) Steve Stockman, U2 Dál a Dál, s. 98.
9) Tamtéž, s. 97–98.
10) U2, Zooropa, Island Records 1993.
11) Srov. Kazatel 1:2.
12) Steve Turner, Imagine, s. 93.
13) Steve Stockman, U2 Dál a dál, s. 112.
14) Odkaz k Ježíšovým slovům z Matoušova evangelia 26:64.