Charitativa – večeře

V hnutí nazvýváme naši zkušenost sdílení "charitativou", je to prostředek k tomu jak se učit nezištnosti, tedy milosrdenství a životu podle Krista, při které je možno dojít k ověření některých základních hodnot křesťanské zkušenosti.

17. února 2012
(Marco Annoni, Marco Basile, Lenka Bechyňová, Míla Cambelová, Anička Kolářová, Bořek Konečný, Lenka Líčeníková, Peťa Novotná, Stefano Pasquero, Jana Špitálská, Lucka Vostálová, Barbora Dudáková)

Jana
Jsme tu proto, že je dobré si po určité době sdělit, co na charitativě žijeme a jaký vidíme odraz charitativy „za hranicemi nemocnice“. Pro nově příchozí je to příležitostí lépe pochopit, o co jde, proniknout do charitativy.

Peťa
Když jsem byla naposledy na charitativě, tak jsem se věnovala paní, která vypadala velice sympaticky, a těšila jsem se, že si s někým na charitativě konečně taky povykládám. Během vyprávění mnohokrát zopakovala tytéž informace. Chtěla jsem odejít, protože mi to připadalo neefektivní. Pak mi došlo, že nejde o to, abych se něco dozvěděla, ale že jde o tu paní. A dokázala jsem se odpoutat od vlastních přání a tužeb. Ivan říkal, že buď to tam člověk „přetrpí“, nebo se na to podívá jinak. A právě tohle mi tam došlo. Snažím se teď na druhé dívat jako na osoby, ne se jen soustředit na to, co povídají.

Bořek
Poslední dobou mám pocit, že žiju moc povrchně a automaticky, a tak jsem prožíval i charitativu. Už jsem si nekladl otázky, proč tam chodím a proč to dělám. Moc mi pomáhá hodnocení, provokace přátel, se kterými tam jsem. Ivan povídal, že když tam vidí lidi, jak jsou nemocní, jak zapáchají, tak je to pro něj obrovská provokace – Kristus musí být smyslem i této bolesti. Marco říkal, že těla těch lidí jsou svatá, jejich rány jsou rány Krista. Pět minut hodnocení na závěr je vlastně to nejdůležitější, co se tam stane. Jinak to „zapadne“.

Jana
Během těchto mrazů jsme byli požádáni, abychom pomohli v táboře rozdávat polévku pro bezdomovce. Cítila jsem, že mám strach jet mezi ty lidi, do těch nuzných podmínek. Ale čeho jsem se lekla? Trošku mě to i mrzí. Když jsme tam přijeli, tak jsme také rozlévali polévku. Jeden pán nám tam děkoval, byl velice vděčný za to málo, co skrze náš příjezd dostal. Jiný nás pozval do stanu, kde byla docela zima a velmi nuzné podmínky. Já když jsem poznala lidi z Hnutí, tak jsem se styděla za naši komunistickou kuchyni, několik let jsem je tam proto nezvala, a přitom to byl můj domov, a tento pán nás pozval do ještě nuznějších podmínek, někam, kde vlastně ani nebydlí. On s námi ale chtěl sdílet svůj život! Více jsem tam viděla křehkost života.

Míla
Spousta lidí tam byla opečovávaná. (To když u nás doma neteče voda, tak se zastaví chod domácnosti.) Ti lidé tam o sebe dbají, „nezabalili“ to.

Lucka
Byla jsem tímto gestem hluboce zasažená. Říkala jsem o tom mamince – a ta z toho měla obrovskou radost, kterou pak přenesla i na mě. Mohlo to dělat milion lidí, ale ta možnost se dostala k nám! Připadalo mi, že to děláme každý den. Všechno do sebe zapadalo, jako bychom byli přátelé všichni (i s kuchaři). Ke konci tam přišla paní, která se podělila s dalším člověkem o poslední chleba. Byla bych já schopná udělat takovou věc? Toto je nezištná láska! A my jsme byli šťastnější, klidnější, spokojenější, než kdybychom byli v hotelu na superluxusní večeři.

Lenka L.
Potkala jsem na zastávce postiženého člověka, který prodával nějaké hračky. Už jsem byla v tramvaji, ale vrátila jsem se. Měla jsem s sebou nějaké oblečení pro charitu. Nabídla jsem mu čepici, kterou si rád vzal, o rukavice, které jsem mu nabízela, ale nestál – má na to nárok.
Vidím tu charitativu i v jiné činnosti, ale nevím, jak se k ní dostanu. Chodila jsem také do stacionáře a dále za nějakou paní do domova důchodců. Mám ráda staré lidi. A vím, co to je být v nemocnici.

Lenka B.
Každodenně se pohybuju v prostředí, ve kterém dělám něco pro peníze. Je to náročné, pořád někdo něco chce kvůli nějakým výhodám. Toužila jsem dělat něco z toho důvodu, že to dělat chci; ne pro peníze, ale z lásky k Bohu, dobrovolně, zadarmo. Když jsem byla v Miláně, učili tam studenti v rámci charitativy děti. Nemocnice nemám ráda, moje maminka bývala pořád v nějaké nemocnici a já jsem tam strašně nerada chodila. Říkala jsem si, že to musím překonat. Chci věřit, že je to tam krásné – i když pro mě je to prostředí strašně frustrující, je pro mě těžké vidět bezmoc. Nedělalo mi to vůbec dobře. A přitom tam lidi z charitativy chodí rádi! Mnohem raději bych dělala charitativu s dětmi, to by mě moc přitahovalo. I když to není jednoduché.

Jana
Podstata je, že jsi k dispozici, k čemukoliv.

Lenka B.
Ano. A říkala jsem si, že už tady nějaká charitativa je.
Když jsem šla na charitativu poprvé, byla ve mně malá dušička. Moc mi pomáhalo, že jsem tam šla s holkama, které byly nadšené, a pořád jsem je pozorovala (Lenka, Míla). Stále jsem přemýšlela o tom, odkud bere Lenka tu sílu. Jak to dělá, že je tak radostná a tak silná?
Když jsem byla na charitativě podruhé, připravovala jsem si věty, které budu vyprávět paní, které jsem se měla věnovat. Byla jsem z toho nervózní. A nakonec mě ta paní vůbec nepustila ke slovu. Já jsem se přistihla u toho, jak mě to strašně zajímá. Ona mi udělala krásný program. Obdivovala jsem její život.
Mám stále pocit, že se po mně něco čeká, že bych něco měla dělat. Charitativa je pro mě nová zkušenost v tom, že nemusím dělat něco speciálního. Pořád ve mně ale křičí ta bolest, to utrpení. Raději bych viděla ty lidi doma, s rodinou. Chtěla bych mít pocit, že těm lidem můžu nějak pomoct. Často se za lidi, kteří tam pracují, modlím. Obdivuju je. Co je to za sílu, že se těm lidem věnují každý den? Pro mě je to škola. A ještě mi pořád není úplně jasná.

Stefano
Začal jsem připravovat duchovní cvičení pro studenty a pak jsem také přemýšlel o dnešním setkání. Co já opravdu potřebuju jako člověk? Co člověk opravdu potřebuje ve svém životě? Potřebuji si uvědomit, že já toužím po všem. Carrón v duchovních cvičeních říká, že člověk chce být milován, chce někoho, kdo mu řekne: „Ty jsi pro mě všechno.“ „Ty jsi pro mě důležitý.“ Je pravda, že já toužím po tom – že to potřebuji? Je to pravda, ale neuvědomuji si to, často to zapomínám. Charitativa je něco, co pomáhá člověku připomínat si, že má velké touhy, že si nemůže sám dát štěstí, že potřebuje Druhého. Charitativa by měla být zkušeností, která nám pomůže v růstu tohoto vědomí. Když jsem vás poslouchal, bylo vidět, že je to právě tohle. Nikdo z vás neřekl, že charitativa je dobrá, protože může dělat něco, ale že dostává něco. Pak si totiž uvědomujeme, kdo jsme; když dostaneme, můžeme i něco dávat. To, co jste řekli, ukazuje, že tato zkušenost je strašně užitečná. Hovořili jste o strachu – nemějte strach, že máte takové pocity. To není kvůli tomu, že člověk je zlý. To má jiný důvod – tajemství toho druhého, jeho trápení, těžkosti jsou pro nás tak neznámé věci, že tomu my sami nemůžeme čelit. Nejsem schopný stát před tím druhým, je to pro mě příliš velké, nemůžu s tím dělat nic. Je však normální, že je to tak. Jen to, co my dostaneme (Boží láska), nám dovoluje, abychom zůstali s těmi lidmi – to není naše schopnost. Jestli být s nimi nám pomáhá uvědomit si, že my jako první potřebujeme lásku, to znamená, že charitativa je pro nás perfektní!

Lenka L.
Je v tom nepřímá úměra – chtěla bych něco dát, ale víc přijímám. Já jdu na charitativu obdarovat samu sebe.

Míla
Ale první byly naše touhy, že jsme se chtěli nějak angažovat – to byl jeden z prvních důvodů. Kdybych nedělala charitativu, stejně bych měla pocit, že chci dělat něco navíc.
To, že tam jsem a jsem neschopná, těm lidem může pomoct. I moje neschopnost může být prospěšná. Je to taky částečně důvod. Bůh nás používá jako nástroj.

Marco B.
To, co říkáš, je moc hluboké. Mít zkušenost našich vad, toho, co jsme celý život nenáviděli – na charitativě se učíš milovat sama sebe. A ty dostáváš mnohem víc, než jsi předtím plánovala. Charitativa „funguje“, pokud chápeš víc než na začátku. Musíš být otevřená. Když je člověk upřímný, tak chápe (že potřebuje být milován jako oni).
Naposledy jsem namazal celé tělo jednoho člověka (s Markem Mikuláštíkem). To jsem neplánoval, snažil jsem se být něžný, jako by to bylo tělo Kristovo – jak jinak může být člověk tolik pozorný?! Pak jsem byl s jednou paní a byl tam velký zápach – to mi bylo velmi nepříjemné (nesnášel jsem to). Myslel jsem, že neumím milovat. Nejsem schopen akceptovat, že ten druhý má vady, nedostatky, často mě to pohoršuje a je to něco, co neumím obejmout. Na konci charitativy jsem měl otázku, že neumím milovat, přijmout druhého. V prvním případě jsem byl svatý, v druhém ne. Člověk má určité stopy opravdové lásky, ale pak vybírá, jakou část zkušenosti chce přijmout. Něco přijímáme tak, jak to je, něco naopak nepřijímáme vůbec. V životě jsem stejný jako při charitativě – ty schopnosti a neschopnosti jsou stejné.

Lenka L.
Co s těmi vlastními limity?

Marco B.
Ježíš si neošklivil můj zápach. Právě když vidím, že nejsem chopen milovat, někdo mě miluje takhle. Nestačí uvědomit si to, člověk to musí prožít. To může trvat roky, celý život…

Marco A.
Minulý týden Bořek mluvil s jedním pánem, kterého už trochu znám z předchozích návštěv. Když Bořek odešel, ptal se: „Kdo jste?“ Byl zvědavý (ne ve smyslu: jste dobří). Uznal něco, co je mezi námi. Kdo jste vy jako společnost? Co vy děláte spolu? Bořek ukázal jednotu. My sami si ji vždycky neuvědomujeme.

Míla
Přišla jsem po noční na charitativu dřív a říkala jsem si, jestli bych zatím neměla pomoct těm sestřičkám. Ale ten důvod, proč tam jsme, je, že jsme tam jako společenství. Tam jsem si uvědomila, že společenství je strašná síla.

Marco A.
Charitativa je velká škola. Uvědomil jsem si, že často je mým měřítkem to, co dokážu. Řešil jsem s dětmi různé problémy a často jsem se cítil bezmocný, že jsem něco „zvoral“. Charitativa je právě ten bod (pilíře ohraničující „mare nostrum“), kdy vidím význam toho, co dělám – nejde o to, co zvládnu. Ty děti tady potřebují mě, a ne mé představy.

Anička
Mně nejvíc pomáhá při charitativě to, že se tady setkáváme. Jdu na charitativu, jsem tam pro lidi, cítím se naplněná a zároveň je to pro mě těžké hodnotit. Co dělám špatně? To hodnocení mi pomáhá.

Stefano
Evička v současné době nechodí na charitativu, ale zapojila se do sekretariátu. Říkala, že jí charitativa pomohla uvědomit si konkrétní věci a viděla nějaké pokroky. Když teď pracuje v sekretariátu, je to mnohem složitější: Když musíš milovat ty lidi, kteří jsou ve společenství s tebou, nemáš před sebou starého, nemocného člověka, ale kamaráda, kamarádku, od něhož čekáš to nejlepší. „Nemám vůbec trpělivost s vámi.“ Právě charitativa nás má naučit žít jako Kristus, učit se přijmout toho bližního, kterého máme po boku. Často si myslíme, že máme milovat ty lidi, které potkáme na ulici, ale už zapomínáme na ty doma.