Dědici a svobodní

Je velice známý ve Francii, intelektuál, spisovatel, také politik. Ale opravdová profese François-Xaviera Bellamyho, ročníku 1985, je učitel filozofie, který se pohybuje jak na středních školách v pařížských předměstích, tak na školách v bohatých čtvrtích. Jeho kniha Les déshérités, ou l’urgence de transmettre (Vydědění, nebo-li naléhavost přenosu) se dotýká horkého tématu, nejen ve Francii: vzdělání mladých.

Ve své zemi si Bellamy stěžuje na hlubokou krizi totožnosti, která „zbavuje mladé důvodu proč se zapojit“. Jsou to právě oni ti „vydědění“, kterým bylo vzato kulturní dědictví a jeho smysl ve prospěch pouze utilitárních znalostí. Novinář z Tracce ho potkal, aby s Bellamym probral podle něj nejnaléhavější výzvu „Otevřít mladé svobodě a nabídnout jim něco, pro co by se mohli darovat“.

Proč jste se rozhodl vyučovat?

Přál jsem si dělat tuto práci kvůli plodům, které filozofie přinesla do mého života: potkal jsem jednoho učitele, který měl velkou vášeň pro svou práci. Vášeň, která bohužel chybí hodně profesorům. Často se naříká a pak se profesor hroutí do pesimismu. Pokud bychom mohli ukázat studentům vášeň pro to, co děláme, mohli bychom jim pomoci také v jejich pracovním povolání. Říkat: „naše práce je pomoci studentům, aby se zítra zařadili na trh práce“, je falešné a pokrytecké, pokud to znamená naplnit jejich hlavy znalostmi. Náš příspěvek je jiný: účelem není jen „znalost obsahu“. To, na čem záleží, je zprostředkování a cesta k tomu, aby žák šel naproti své svobodě.

Co se učíte tím, že jste ve třídě?

To, co je báječné ve vyučování, je dívat se na to, jak díky setkání, které může profesor nabídnout navzdory všem svým limitům, žáci mohou najít sami sebe. Nejhezčí zkušenost je zkušenost plodnosti toho, co já osobně nazývám „zprostředkování“, které utváří kulturu a které nám dovoluje otevřít oči vůči našemu životu a vůči naší svobodě. Bez zprostředkování se nevyvíjí člověk. Skrze setkání s tím, co ti druhý přenáší, naplňuješ vlastní lidství. A všichni jsme na této cestě. Není to, že s dospíváním nemáme už potřebu zprostředkování: setkávat se a objevovat se je možné jen díky této zkušenosti, právě protože paradoxně nám dovoluje vyjít z nás samých.

Neměla by každá generace obdržet dědictví z předchozí kultury a nechat v ní vlastní stopu? Mohou si studenti přivlastnit dědictví bez toho, aby v nich krystalizovalo?

Tento dotaz směřuje k jádru celé krize. Mnozí říkají: „Pokud nabídneme mladým kulturu, postavíme školu jako duplikát. Bylo by to, jako chtít se nakopírovat do našich žáků, naklonovat se za účelem si je odcizit. Musíme jim nechat svobodu, dát jim dostatek nástrojů, aby čelili světu a aby žili vlastní dobrodružství.“ Například pomysleme na přerušení předávání víry: v hloubi je obava z toho nenechat je svobodné. Ale podmínkou pro to mít kulturní dědictví a moci ho kritizovat, je především ho dostat. Nemůžeme si myslet, že svoboda ke kritice se může zrodit z prázdnoty a že sama poroste. Dnes mnohokrát naši mladí nejsou schopni kritizovat dějiny, jelikož je ani neznají.

„Zprostředkování“, o kterém mluvíte, vyžaduje po profesorovi velkou schopnost se zapojit...

Musí se znovu dívat na smysl nezbytnosti kultury. Nemůžeme ji vidět jako kapitál: je zde, aby byla „pochopena“, nejen vstřebána. Práce vyučujícího není povrchní, pokud se na ni opravdově díváme, ale umožňuje opravdové porozumění toho, co se sděluje. Problém je, že jsme vytvořili prostředí, která činí toto vzácností. Mnozí šli do této profese s vášní, pak když začali, bylo jim řečeno, že jsou měšťáci a jediným jejich účelem je tvarovat studenty. Toto zabíjí touhu přenášet. Účelem již není přenášet vědomosti, ale nechat žáky „tvořit se sami“ : vyučování je zpsychiatrizováno.

Co je kulturou pro dnešní mládež?

Je to povrchní bohatství, objemný kufr. To, co charakterizuje toto kulturní odmítnutí je, že budujeme opozici mezi autoritou předchozí tradice a svobodou nového jedince. Takto to předtím nebylo: je to výsledek modernity. Říká se, že mladí mají být autory svého života. Říká se, například ve filozofii, že bychom je měli nechávat přemýšlet nad jejich vlastními nápady, není nutné je nechávat číst úvahy antických autorů.

Možná, že tyto indicie nám napovídají, že encyklopedická kultura nestačí, pokud není ověřována skrze zkušenost.

Musíme si dát pozor na slovo „zkušenost“: můžeme ho pochopit nesprávně, pokud ho použijeme v protikladu k „poznání“. Není nic, co by se rodilo z prázdnoty: zkušenost se musí opírat o poznání a předpokládá něco, co ji předchází. Bez obsahu, beze slov, které jsem nevymyslel, ale které jsem dostal, nemohu přemýšlet, nemohu vidět svět, nemohu uvažovat. Je tu obsah, který předchází zkušenost. Je potřeba dostat, abychom dali. Toto řečeno, souhlasím s tím, že koncept encyklopedického poznání je špatný, že to je abstraktní bezprostřednost, která je opakem univerzální, jako kdyby nic nebylo hodné zájmu kromě, právě, bezprostřední encyklopedické znalosti. Abychom naplnili to, co je v nás univerzální, je potřeba začít u jednotlivosti. Setkání s kulturou je setkání s konkrétní osobou. Je to konkrétní setkání, ve kterém se přenáší univerzální synovství. Z tohoto důvodu vtělení Krista způsobuje tolik pohoršení a vypadá, že jde proti rozumu, protože v konkrétním vtělení se uskutečňuje univerzální spása...

Jste věřící člověk. Jak se víra projevuje ve Vaší práci, konkrétně ve vyučování filozofie?

Za prvé, myslím si, že víra nám pomáhá dívat se na prostý rozum jako na Boží dar. A toto už je příležitost k úžasu, který nás vede k rozjímání. Úžas nám odhaluje smysl věcí, ještě dříve než tu byla potřeba zdůraznit akt víry. Život má smysl a tento smysl si zasluhuje být odhalen: hledání a objevování jsou akty rozumu se skutečnou samostatností. Církev nám pomohla dívat se s důvěrou na rozum. Přemýšlet o potřebě zprostředkování, abychom znovu našli sami sebe, je také způsob, abychom znovu pochopili postavu Krista jako zprostředkovatele. Tj. hypotetickou nutnost vtělení, Boha jako zprostředkovatele mezi Sebou a člověkem. Je to cesta ke Kristovi. Pokud si každý den uvědomíme hodnotu vyučování, začne se každý den nadšením. Často se sám sebe ptám, proč si nechávám platit. Měl bych platit já za to, že můžu žít tuto zkušenost...

Ve svých vyjádřeních se často ptáte sám sebe na to, „co si zaslouží dar nás samých“.

Drama je v tom, že škola byla pro děti postavena na myšlence: „nebojte se, nikdy nenarazíte na něco příliš obtížného“. Ale když je vše na tvé úrovni, nejsi stimulován. Student může dokončit školu, aniž by nikdy nenašel něco většího, než je on sám. Naopak když to potkáme, potkáme i sami sebe. Takže toto vytváří deprimující nedostatek, jako kdyby nic nestálo za darování sebe sama. Ale toto je problém dospělých. Nejsou to žáci, kteří nám říkají: „Nepředávejte nám příliš obtížné věci“. Oni chtějí být stimulovaní, provokovaní. Stejný kořen má také krize politického povolání, kde smysl pro něco větší nevidíme u mnoha osob.

Jaká je hodnota školy ve společnosti, která vede mladé pouze ke schopnostem pro pracovní svět?

Vyučující musí vědět, že žák není uvězněn ve své bezprostřednosti, že může jít dál. „Jsi toho schopný, ale teď to neumíš dělat“. Jsi schopný dělat věci, které teď neumíš, které ale dělat budeš, nejdříve však tu je práce, je tu námaha. Já, například, na začátku roku ukážu mým studentům dobře provedený test z předchozího ročníku. Oni na to reagují a říkají mi, že to nikdy nezvládnou. A já na to: „Je jasné, že to zvládnete, ale ne hned na začátku. Musíte přijmout to, že se dáte do práce, protože to znamená zapojit se, procvičovat, namáhat se“. Ale když jsem viděl nové příručky po reformě vyučování zde ve Francii, klesla mi nálada. Cvičení z francouzštiny je vymyšlené jako sms na téma dospívajících, jako například oznámení své holce, že se s ní chci rozejít. Podstata je v tom, aby se studenti cítili „pohodlně“, jelikož sms psát umí. Takto se z nich ale dělají kretény!

Odkud znovu začít?

Všechny krize, a dnešní krize identity Francie je nejhlubší v jejich dějinách, jsou velké příležitosti, protože určitě dorazíme na křižovatku, v tomto případě na logiku, která ničí školu. Štěstím krize je to, že se problém zjevuje ve svém radikálním celku. A z tohoto pohledu je to štěstí i pro nás křesťany, protože před nás staví otázku: přijímáme, že něco, co nás předchází, je podmínkou naší svobody? Je to intelektuální dotaz, ale také duchovní. Studenti nejsou ateisty, ale nechtějí mluvit o Bohu, protože „pokud se mluví o Bohu, nejsme již svobodní“. Bůh je par excellence to, co nás předchází. Tedy postava, která vypadá, že ohrožuje naši svobodu. Buď zůstaneme v této logice, nebo se probudíme a pak je to příležitost, abychom viděli, že jen smířením se s tím, co nás předchází, můžeme zažít opravdovou zkušenost svobody. Je čas vzdát se mýtu člověka, který se sám tvoří, ze kterého se zrodilo mnoho ideologií, jako transhumanismus, technika, svoboda jako čistý výsledek našeho přání, atd. Druhý bod: možná škola funguje špatně, ale žízeň studentů nezmizela. Všude zůstává tato žízeň, také v znevýhodněném prostředí. Nadšení studentů pro poezii na školách na periferii, kde si třeba i pomáhají prstem při čtení francouzštiny, je zázrakem, který vzbudí nekonečnou naději. Nebo já jsem ještě nikdy nepotkal studenty, kteří by mi řekli, že je Platón nezajímá. Na touhu chtít přenášet bude vždy odpovídat touha, žízeň po učení se.