Darovat svůj život nezištně

Homilie Stefana Pasquera – úterý 23. týdne v mezidobí

Evangelium, které jsme dnes slyšeli, musí být jako vždy chápáno do hloubky.
Na první pohled by se Ježíšova slova mohla zdát povoláním, docela tvrdým, k životu přímému, poctivému (čestnému) a čistému.
Pokud ale čteme tato slova více do hloubky, pak pochopíme, že jejich smysl je mnohem více než toto.

Ježíšovo pozvání je pozváním, abychom nežili vlastní sounáležitost s Bohem formálním způsobem. Farizeové byli velice přesní v tom, jak dodržovali zákony a byli vždy připraveni odsoudit (zavrhnout, zatratit), toho kdo nebyl jako oni. Ale bylo to dostačující pro jejich život? Odpovídalo to jejich touze po štěstí?

Správná náboženská řeč (mluvení), přesnost v dodržování desatera, úcta (respekt) k pravidlům (normám)… to všechno jsou správné věci, ale ať se zeptá každý z vás:
Má toto všechno moc změnit můj život?

Toto všechno ze mě utvoří nové stvoření, nového člověka před vším, před čím žiji?

Toto všechno mi stačí?

To, co já potřebuji, je potkat někoho, kdo mě úplně změní, potřebuji se naučit milovat snoubenku nebo manželku se stejnou nezištností, s jakou mě miluje Bůh, potřebuji odhalit smysl toho, co studuji, i když by se mi studium zdálo zbytečné, potřebuji mít naději, když by se zdálo, že naděje chybí, potřebuji milovat a odpouštět i těm, kteří mě nedokáží milovat a odpustit mi. Zkrátka potřebuji najít své místo na světě, potřebuji dát svůj život… dát svůj život někomu!

To je moje základní potřeba: darovat svůj život nezištně.

Ale komu mohu dát svůj život? Můžu ho dát nějaké doktríně? Můžu ho dát kvůli nějaké morálce nebo nějakému ideálu? NE, to nestačí.
Můžu dát svůj život pouze někomu, kdo daroval sám sebe pro mě.