Diktatura tužeb a zkušenost pravdy

Rozhovor mezi Msgr. Lorenzem Albacetem a Dr. Josephem Weilerem o relativismu a skepticismu, víře a toleranci v Americe a Evropě, cestě z otroctví, cestě k osvobození srdce současného člověka

Lorenzo Albacete: Když jsem pro CNN pracoval na ,,interpretaci“ události smrti papeže Jana Pavla II. a volbě papeže Benedikta XVI., jedna z věcí, jež provokovala největší zájem, bylo varování kardinála Josepha Ratzingera před ,,diktaturou relativismu“ v jehom homílii před konkláve. Zatímco v Evropě o tom byla, a stále ještě pokračuje, velká diskuze, zdá se mi, že ve Spojených státech to je odlišné, a rád bych věděl proč. V Evropě je to spojeno s postmoderním tvrzením, že církev je vítána, zúčastňuje-li se
společenského života jako podporovatel abstraktních hodnot, jako inspirace lidí, ale ne jako zdroj pravdy. Požadavek znát pravdu je viděn jako anti-demokratický, antipluralistický. Namísto toho mám ve Spojených státech dojem, že diskuze tohoto bodu stále ještě nedosáhla. Zdá se, že ,,relativismus“ je viděn pouze v termínech konkrétních morálních soudů, a ne v obsahu samém znát pravdu. Souhlasíte, že je zde tento rozdíl mezi Spojenými státy a Evropou a, pakliže ano, proč?

Joseph Weiler: Myslím, že jedním z důvodů pro rozdílnost mezi Spojenými státy a Evropou v tomto směru je ten, že ve Spojených státech je větší rozštěpení mezi intelektuálním světem nebo elitními médii (která jsou v tomto ohledu velmi podobná jejich evropským protějškům) a širokou populací, v které je mnohem méně morálního relativismu a mnohem méně epistemologického skepticismu. Navíc jsou Spojené státy daleko méně sekulární společností. Toto rozštěpení v některých směrech koresponduje
s rozštěpením mezi religiozitou a sekularismem. Intelektuálové, kteří řídí média, mají sklon být sekulární. A americký venkov (jenž začíná deset mil za New Yorkem) je většinou daleko více religiózní než většina Západní Evropy.

Albacete: Proč byla religiozita ve Spojených státech schopná trvat déle než v Evropě tváří v tvář sekularismu?

Weiler: Když mluvíme o religiozitě jak ve Spojených státech tak i v Evropě, mluvíme o křesťanství. Nejsem křesťan, takže se to pokusím vyjádřit opatrně, v termínech kombinace dvou faktorů. Zaprvé, Evropa čelila druhé světové válce způsobem, s nímž Spojené státy nikdy konfrontovány nebyly. Devastaci, Holocaust, ničení Spojené státy nezakusily. V důsledku toho evropská společnost čelila teologické výzvě - jmenovitě otázce: ,,Kde byl Bůh?" - ale Amerika ne. Nemyslím si, že Amerika byla konfrontována
s otázkou ,,Kde byl Bůh?“ tak pronikavým způsobem jako Evropa. Nyní přichází delikátní část, v níž musím být velmi, velmi citlivý. V mé knize Křesťanská Evropa citlivě narážím na to, že reakce církve, a tím myslím zvláště Katolickou církev, nebyla vždy dostatečná během 50. a 60. let. Nedala duchovní odpověď na otázku, kterou vznesl svět. Namísto toho se zdálo, že byla posedlá politickým poselstvím ,,Nevolte komunisty!“, spíše než aby odpovídala na duchoví krizi, jíž Evropa čelila. Církvi je nejlépe, když je prorokem u brány, staví-li se tváří v tvář společnosti, tváří v tvář establishmentu, jako Sion, jako prorok Amos. Proto měla církev velký úspěch po druhé světové válce ve východoevropských zemích - například v Polsku - protože tam byla prorokem u brány. Církev v tom čase [v Západní Evropě] neodpovídala na duchovní potřeby lidí. Následkem toho církev ztratila v podstatě dvě generace, Lidé, kteří by bývali odpověděli na duchovní poselství, se obrátili na jedinou spiritualitu, již našli, která byla v opoziční kultuře na politické levici. Zatímco se církev zdála být druhem nedělní sešlosti
křesťansko-demokratických stran Západní Evropy. To se ve Spojených státech nestalo.

Albacete: Ve Spojených státech byla protestantská církev mnohem větší a vlivnější než církev katolická. Ti, kteří se nepřipojili k intelektuálnímu světu, o němž mluvíte, požívají, jak se zdá, mezi lidmi velký vliv. Je to při vysvětlování odlišností mezi Spojenými státy a Evropou také důležitý činitel?

Weiler: Zaměřme se na skutečnost religiozity ve Spojených státech. Není to homogenní obraz. Tady se „úspěch“ neměří přináležením k nějaké církvi. Tím, co odlišuje, je praktikování náboženství. Staré tradiční hlavní protestantské církve zažívají úpadek. Energické a úspěšné jsou církve evangelické. (Někdo by měl také dodat, že statisticky nejrychleji rostoucí církví ve Spojených státech je církev katolická, ale to kvůli přílivu imigrantů z hispánských zemí.) Co je klíčem k úspěchu evangelíků a této části katolické
církve, jmenovitě ne té staré části irské nebo italské katolické církve, ale hispánské katolické církve, která roste? Rozumí této kategorii religiozity, jež byla ostatními zapomenuta. Nedopouštějí se omylu redukování křesťanství na moralitu. Pro mnoho křesťanů být křesťanem znamená pouze být dobrou lidskou bytostí. Křesťanství se stalo záležitostí podpory dobrých vzorů, pomoci znevýhodněným, darů charitě. Ale ovšem my nábožensky založení lidé nemáme monopol na moralitu. Můžete být ateista a být cele etickou a morální osobou. Jaká je kategorie religiozity, jež nemá žádný ekvivalent v
sekularizmu? Je to svatost. Ta nemá žádný sekulární ekvivalent. Církve, které jsou úspěšné, jsou ty, jež říkají: ,,My jsme pevně zapojeni jako lidské bytosti do hledání svatosti." Úspěšné církve jsou ty, které nejsou v rozpacích nebo nesnižují důležitost artefaktů svatosti - takových jako např. svátosti ve vaší [katolické] církvi. A neredukují náboženství na moralitu. Neznamená to, že náboženství nepožaduje moralitu, ale není to jediná věc. Díváte-li se na evangelíky, když jdou do kostela, neposlouchají jen kázání o tom, co je dobré dělat a co není dobré dělat, žijí skrze zkušenost, v níž mohou aktuálně zakoušet blízkost Boha a svatosti. V katolické církvi jsou úspěšní ti, pro které je eucharistie skutečná, jinými slovy, nejen že chodí do kostela a poslouchají, jak otec říká: ,,Ježíš po tobě požaduje, abys byl lidštější bytostí," ale pro které je eucharistie beze studu smysluplná náboženská zkušenost.

Albacete: Je to tedy skutečně záležitost zkušenosti? Ve Spojených státech je křesťanství stále pro mnohé především zkušeností než diskurzem?

Weiler: Ano, a neposkytnou-li toto církve, lidé ano. Politici to chápou lépe než ti v intelektuální elitě a médiích. Samozřejmě můžete pochybovat o upřímnosti mnohých, těch, kteří v den, kdy se rozhodnou kandidovat do úřadu, začnou chodit do kostela, ale na druhou stranu, podívám-li se například do Kongresu, jsou tam lidé, kteří mě uznávají za skutečně nábožensky založeného a nejen náboženského manipulátora. V Evropě je
velmi obtížné najít politické vůdce, kteří otevřeně žijí svou religiozitu. Vidí to jako osobní, soukromou věc. Setkal jsem se v Evropě s několika premiéry, a myslím obzvláště na jednoho, jenž mi řekl: ,,Četl jsem vaši knihu; jsem velice rád, že jste to napsal a souhlasím s vaší tezí." Odpověděl jsem: ,,No, je-li to tak, pane premiére, proč to neřeknete veřejně?" A on odvětil: ,,No, bylo by to pro mou stranu nepřijatelné." Kdekoli ve Spojených státech, ačkoli bychom měli otevřeně říci, že je tam mezi politickými elitami obrovská míra pokrytectví, není alespoň politické klima takové, že se bojíte otevřeně přiznat religiozitu.

Albacete:Vaše zmínka o svatosti a zkušenosti je, jak věřím, klíčem k podstatě ,,diktatury relativismu." Rád bych o tom diskutoval v pojmech touhy, zkušenosti touhy, s ohledem na ,,diktaturu touhy". Touha je jistě slovo, jemuž Američané rozumí, zvláště ,,touze po štěstí," na niž naše Deklarace nezávislosti poukazuje. Jak jste řekl, lidská bytost je strukturálně utvořená pro svatost - tj. pravé naplnění touhy lidského srdce po štěstí je založeno pouze na vztahu s Bohem. Jsme utvoření pro tuto totalitu a všechny naše tužby na to ukazují, na Tajemství, v němž nacházíme, co naše srdce hledá. Když smysl po tomto je zatemněn, co nastane? Hledání po uspokojení touhy se stává něčím, co musím konat, etickým projektem a, na konci, politickým projektem. Náboženské hledání svatosti se stává politickým hledáním uspokojení mnohých, často konfliktních, tužeb. Kde tyto všechny nemohou být uspokojeny (bez svatosti to je nemožné), tam se naskýtá redukce touhy, jako intenzifikace partikulárních tužeb, jež přetrvávají. Zakoušíme to, co
Hershel nazval ,,tyranií potřeb“, když hledáme politické uspokojení. Partikulární touhy požadují status politických práv. Má otázka zní: co si myslíte o této analýze, zvláště pokud vyjdete z židovské tradice?

Weiler: Abychom pochopili židovský pohled, pozval bych čtenáře Stop, aby velmi pozorně studovali 19. kapitolu z knihy Leviticus, nepochybně ústřední kapitolu Bible. Nejdříve ze všeho začíná příkazem: ,,Musíte být svatí, protože Já váš Bůh jsem svatý.“ Nyní přejděte k 18. verši. Také ho rozpoznáte: ,,Budete milovat svého bližního jako sami sebe.“ Toto je hledání svatosti a cesta k ní. Ale pak, všimněte si dalšího verše, 19. verše: ,,Nenecháš pářit dva druhy svého dobytka. Neposeješ svá pole dvěma druhy semene, ani na sebe nevezmeš oděv utkaný z dvou látek.“ Typická reakce mých křesťanských přátel na to je, ,,18. verš rozpoznávám, ale dalšími pohrdám… židi mají
problém, že sledují všechny tyto detaily…“ Samozřejmě, studujete-li celou 19. kapitolu, stále uvidíte tuto juxtapozici. Dobrá, nyní vysvětlím, jak rozumím smyslu tohoto. Zákon Židovského práva, včetně ritualistických aspektů, není tím, co si mnoho lidí myslí. Smýšlejí o něm jako o slupce ovoce. Říkají, že skutečné ovoce je milovat bližního jako sebe sama. Ale my neděláme tento rozdíl! V textu není žádné privilegování. Jsou v juxtapozici; oba jsou ovocem. Dodržovat Sabat a nesmilnit jsou stejně důležité. Milování svého bližního jako sebe sama a nemíchání různých látek je v textu dán stejný status. Jak to? Tři nejdůležitější části ritualistického židovského práva jsou: zaprvé, co jíme, košer. Další je jádrem židovského sexuálního práva – jmenovitě, čistota – tak
nemáte pohlavní styk s vaší ženou, zatímco menstruuje a sedm dní potom. A třetím je Sabat: v páteční večer ustává veškerá pracovní aktivita, nezapínáte světlo, nepíšete, nepracujete; je to totální den odpočinku. Tyto tři části jsou vyjádřením tří největších tužeb: jídlo, sex a kariéra Ale jestliže nezachovávám svatost, jím cokoli chci, mám tolik sexu, kolik chci, atd. Pro některé lidi to je svoboda. Pracujete, co nejvíc můžete, abyste budovali svou kariéru – to je také svoboda. Ale ve skutečnosti je to forma otroctví. To dělají i zvířata; je to forma otroctví vaší přirozenosti. Namísto toho praktikování židovského zákona má dva důležité prvky, jež jsou mezi sebou propojené. Jeden je, že
ve všech aspektech vašeho praktického života, od chvíle, kdy se probudíte, první slova, jež utrousíte, dokonce bez přemýšlení, jsou: ,,Vždy si před sebou představuji Boha.“ Je zákonem stanoveno, že tato slova musíte říci každé ráno. Nyní se zaměřme na ty tři vzory, které jsem dal. Vždy, když jdu ke stolu nebo si dávám jídlo do úst, musím se sám sebe zeptat: ,,Je to košer? Není to košer?“ Nemohu jíst všechno, co chci. V aktu jedení naplňuji příkaz Boha. V aktu milování skrze pohlavní styk s mou ženou naplňuji příkaz Boha a musím plánovat můj týden – vím to tak dobře, protože v sobotu nemohu pracovat, nemohu cestovat. Jednou jsem odmítl čestný doktorát, protože jistá univerzita v Evropě řekla, že ceremonie je vždy v sobotu a nemohou ho předat in absentia. Ale plánovat váš týden takovým způsobem je akt svobody, protože podřízeností něčemu, co je mimo tento svět, se osvobozujete – ale ne skrze asketickou disciplínu. Je vám přikazováno jíst a prožívat, žít život naplno, mít a znásobovat děti. Prožíváte váš život; není to asketická disciplína. Je to způsob ovládání tužeb, odolávání tomu, co Fr. Giussani nazývá ,,tyranií tužeb.“ To je program, který říká, že nemůžete být otrokem
vašich tužeb. Během života nedosahujete svatosti v jedné hodině za týden, když jdete do chrámu, vše je ztichlé a máte svou jednu hodinu svatosti. Je to život, jenž žijete. Míchá se v něm morální a rituální; to, co spojuje morální a rituální dohromady, je tento pojem svatosti, a není klerikální. Říká: všichni z vás jsou společenství.

Albacete: A jaký přesně je dnes nejlepší způsob, abychom odolali diktatuře tužeb, jež tak mocně ovlivňují naši politiku?

Weiler: Zaprvé, je to záležitost pokory. Proto v mé knize Křesťanská Evropa volím slova proroka Micheáše: ,,Co po tobě žádá Bůh?… Zachovávat právo, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem.“ Jinými slovy, chvástání: ,,Máme pravdu, známe pravdu“ není zákon, zákon je připomínání ctnosti skromnosti. Zadruhé, znamená to být příkladem. Zažíváme v židovské komunitě stejný zápas: 85% jsou nepraktikující; nedodržují tento zákon. Mnoho mladých lidí mi říká: ,,Ale to je obtížné, těžké. Jak tak mohu žít?“ Tím, že takto žijete, ukazujete jiným: mám úspěšnou kariéru, mám krásný dům. Tak vedete příkladem. Vidíte, judaismus v žádném případě neprivileguje
asketismus. To, proti čemu znovu a znovu protestuji u mých křesťanských přátel, je, že jdete-li do práce, nepoznali byste, že tam jsou. A ti, které skutečně znáte, jsou ti nepokorní. A konečně musíme protestovat proti toleranci, jež je postavena na epistémické nejistotě a morálním relativismu a namísto toho zvěstovat skutečnou toleranci, jež se nesnaží vzdorovat pravdě. Musíme tak čelit diktatuře relativismu zničením jednoho mýtu. Tím mýtem je, že jste označeni za netolerantní osobu, odmítnete-li epistémický skepticismus a morální relativismus. Jedním z největších úspěchů posledního papeže Jana Pavla II. byla ukázka, jak můžete zvěstovat a
praktikovat toleranci a zároveň odmítnout epistémický skepticismus a morální relativismus. A to je pravá míra tolerance. Protože věříte, že máte pravdu, víte, že máte pravdu, a navíc se zdržujete toho, abyste se vnucovali někomu jinému.