Eutanázie - Otázky života a smrti

V jistém období se žačka profesora Veronesi hlásila k „ právu na smrt“ a obhajovala možnost sepsat smlouvu, ve které by člověk žádal jiné osoby o ukončení svého života v případě vážné nemoci nebo v případě važného poškození svého organismu (dále jen Smlouva). Později vstoupila do života onkoložky Sylvie Ménard jiná nemoc, ta její. Tváří v tvář ženě, která postavena před tuto skutečnost změnila své srdce a myšlenky a která nyní brání „opravdová“ práva ostatních.

„Není to nemoc to, co je nevyléčitelné, ale život.“ Sylvie Ménard, 46 let, vdaná, s jedním dítětem, onkoložka na Instituto dei Tumori v Miláně, v tom má zcela jasno. Pro ni se názor na eutanázii změnil, když se dozvědela, že má rakovinu kosti, neboť nemoc není možné oddělit od lidskosti pacienta, od jeho nadějí. Ménard je členkou komise nemocných lékařů, která má za cíl „zlidštit lékařství“ a která je podporována Ministerstvem zdravotnictví, a věří, že není možné vyléčit bolest, opomíjí-li se vroucí touha žít, kterou si s sebou nese každý člověk už od narození. Touha žít, která se může zostřit právě při zjištění rakoviny. Oddanost pro rodinu, znovu objevená skrze zkušenost utrpení, a zeleň rostlin prosvětlující její pokoj, jsou znakem této touhy. Zatímco si povídáme, volá ji s obavami jedna pacientka. Sylvie ji uklidňuje: „Poslouchejte, co Vám říká Váš syn, matka vždy musí poslouchat to, co jí říká její dítě“. A potom: „Musíte si udržet morálku, jinak Vám žádné léky nepomůžou“. Tento hovor, který přeruší naši konverzaci, na živo potvrzuje její výpovědi, je to jako manifest jejího přesvědčení.

Paní doktorko Ménard, vy jste byla nakloněna eutanazii. Teď zastáváte opačný názor. Proč?
Byla jsem studentkou profesora Veronesiho, jehož považuji za velkého učitele. On byl vždy příznivcem eutanasie, dokonce podporoval ideu Smlouvy - brání postoj, že je-li člověk v pořádku, má právo říct, jak chce umřít - a vždy jsem byla přesvědčena, že můžeme určit svůj osud. Ale když jsem onemocněla, zásadně jsem změnila postoj.

Co se stalo?
Když člověk onemocní, uvědomila jsem si v první řadě, že smrt přestane být něčím virtuálním - smrtí těch ostatní - promění se v něco, co provází tvůj život každý den, cítíme ji blízko. A čím blíž ji cítíme, říkáme: „Udělám vše možné, abych žil déle“. Zatímco předtím jsem říkala s lehkostí: „Rozvášnění terapeutů nebo tyto léky, o kterých se nic neví......Bože, toto nechci.“ Oproti tomu dnes má pro mě cenu každá věc, pokud s sebou nese novou možnost života. Ačkoli také říkám: „Nechci mít bolesti“, mám právo ji zmírnit.

„Právo netrpět“ je základním argumentem těch, kteří hájí eutanázii. Proč to pro vás není platným ospravedlněním?
Na místo toho, abychom přivedli pacienta k tomu, že požádá o eutanázi, protože trpí, bylo by lepší dosáhnout toho, aby netrpěl. Navíc v posledních letech se terapie bolesti značně posunula. Obecně se souhlasí s eutanázií ze dvou důvodů: jednak člověk nechce skončit naprosto upoutaný na lůžko odkázaný se všemi svými fyziologickými potřebami (strava, hygiena apod.) na pomoc ostatních. Život je považován za důstojný, pokud jsme soběstační a pokud tomu tak již není, je požadována „důstojná smrt“, což je hrozné. Je to jako kdybychom řekli, že život všech, kteří nejsou soběstační a jsou upoutáni na lůžku, mnozí trpící bolestmi, nemá „hodnotu“. A proto jim umožníme smrt, aby opět získali svou důstojnost. Kromě toho, že je to něco hrozného, hrozí zde riziko, že takovéto právo se přemění v povinnost.

V jakém smyslu?
Osoba, která si myslí, že je zátěží pro svou rodinu, protože se již není schopna o sebe sama postarat, by mohla na základě existence eutanázie dojít k závěru, že je její povinností ulevit svým bližním od této zátěže. Toto se příliš vzdaluje od toho, co se nazývá „svoboda dělat to, co chci“. Nejsem svobodná, abych vzala kladivo a dala ti s ním po hlavě, a potom není pravda, že bychom byli svobodni dělat cokoli, co chceme. A druhý problém: často se stává, že pacient, protože cítí, že je zátěží, a trápí ho to, upadne do depresí. Deprese je něco, co ve větší nebo menší míře, dříve nebo později zažijí všichni pacienti. Dát jim k podpisu papír, který opravňuje lékaře vzít jim život, je jako kdybyste postrčili člověka, který se nahýbá na mostě, místo abyste ho popadli, aby se nezřítil.

Ti, kteří podporují právo na eutanázii, by vám řekli: „Ano, ale to je něco, co si každý volí svobodně. Vy jste si nyní vybrala žít, ale proč by se jiní nemohli rozhodnout pro opak?“
Myslím si, že nikdo, kdo je schopen zdravého úsudku, nechce umřít. Touha po smrti je něco, co je v rozporu s lidskou přirozeností. Instinkt po uchování života a přežití je vždy silnější, touha žít převáží. Právo zemřít nemá pro člověka smysl. Žádný druh deprese nebo pocitu zbytečnosti či bolesti není dostatečným motivem přát si smrt, jedná se o situace, které se dají potenciálně zvrátit. To, co je nevyléčitelné není nemoc, ale život. Z tohoto života nikdo nevyjde živ. Někteří říkají, že pokud nám schází jen jeden měsíc života, nemá už smysl prožít ho, ale pokud nemá smysl žít jeden měsíc, tak by taky nemělo smysl žít dva. Kdybychom v tomto pokračovali, skončili bychom tím, že zabijeme všechny děti. Stejně umřou, jsou nevyléčitelně nemocné, žádné z nich nebude žít déle než několik staletí. Ale jestli mi zbývají tři dny, proč bych je neprožil? Tři dny mají stejnou hodnotu jako třitisícekrát tři. Když mám rodinu a dostávám jejich lásku, proč bych měla ztratit tyto tři dny? I když člověk není v perfektním stavu a nemůže se zvednout, protože je odkázán na lůžko, ale je obdarováván přízní své rodiny, tak podle mě i za těchto okolností má cenu žít. Jedna doktorka, pracující s umírajícími patnáct let, mi řekla: „To, co pacient blížící se ke konci života potřebuje, je být doprovázen, potřebuje mít na blízku někoho, kdo s ním bude až do posledního okamžiku a udělá vše, aby netrpěl a v klidu došel smrti.“