Já a onen dialog mezi Senekou a Pilátovou ženou

Jednoho letního odpoledne někdy na konci devadesátých let jsem proti své vůli usedl naproti svému příteli herci Giorgio Boninovi, abych poslouchal, jak čte vybrané stránky z povídky Eleny Bono Petrova tchýně. Už Anna Roda, učitelka z Milána mi vyprávěla o této nespravedlivě opomíjené spisovatelce a vyzývala mne, abych si něco od ní přečetl. Ale nadarmo. Ten den ale úžas nad schopností popisu a ztotožnění se s vyprávěním okamžitě rozpustil mé předsudky jako jarní sníh, nechal jsem se přemoci zvědavostí a přečetl biblická vyprávění shrnutá v knize Smrt Adamova a nalezl v nich bezprostřední svědectví oné vroucí naléhavosti, kterou nám sděloval don Giussani: ztotožnit se událostmi evangelia, abychom ověřili současnost našeho společenství s jeho původem.

Nicméně teprve v románu Prokurátorova žena jsem se střetl s velikostí, která mne hluboce poznamenala. V tomto díle, které se odehrává v Římě dvacet osm let po Kristově smrti, se Seneca dozvídá, že vdova po Pontiu Pilátovi Claudia Procla Serena, přijela do města, aby se pokusila sejít s Pavlem z Tarsu. Claudia a Seneca, spojeni dávným přátelstvím, se setkávají a v dramatickém rozhovoru probíhajícím po celou noc ho Claudia vede po cestě, na níž se ujistila, že muž, kterého dal její manžel zabít, je Bůh, a že je živý. Při čtení mi několikrát vytanul na mysli onen Dantův verš: „Já odpověděl: Ten jsem, který slyší, / když Lásky dech jej ovane, co praví / mně v hloubi duše, ihned po něm píši.“ (Očistec XXIV, 52-54), jakoby říkal: když jsem inspirován láskou, jsem pozorný vůči její inspiraci (slyším) a vyjadřuji ji slovy (píši). Právě tato vnuknutá inspirace rozkvétá v uvedeném díle, až nakonec postaví jeho protagonisty před volbu, v níž se tváří v tvář stejné skutečnosti svoboda Senekova uzavře, kdežto Claudiina doširoka otevře. Když jsem četl tyto stránky, cítil jsem se blízký Claudii, její bolesti i její touze dozvědět se, co se doopravdy stalo.

Během postní doby jsem navrhl svým spolubratřím četbu a komentář některých úryvků z toho románu, přičemž jsem se snažil ukázat cestu rozumnosti víry. Následně jsem prostřednictvím jednoho přítele, Francesca Marchittiho, poznal několik výjimečných dramatických textů a když se matka Maria Teresa z Vitorchiana dozvěděla o tomto zájmu, poslala mi vysoce ceněné komentáře bratra dona Giovanniho Centora literárního kritika zabývajícího se Elenou Bono. Těm přátelům, kteří se ptali, jak si koupit její knihy, jsem předával doporučení, které mi bylo dáno: objednat si je přímo v nakladatelství. Krátce poté, co jeden můj drahý přítel kněz skoupil veškerou produkci, která byla k dispozici, mi zavolala Mirella Corda, sekretářka nakladatelství Le Mani z Recca, odvážného vydavatele knih Eleny Bono. Jata zvědavostí probuzenou takovým množstvím objednávek se na mne obrátila s řadou otázek, které nadále přetrvávají, pokaždé, když mne přijede navštívit do Cascinazza.