Já, hrdý ateista, tváří v tvář tomu „donovi“...
Mezitím jsem se pořád víc vzdaloval církvi a se zájmem jsem sledoval některé aktivity, které organizoval politický Kolektiv, v pokusu o nalezení odpovědi na otázku po štěstí, která mě uvnitř pálila.Milý done Juliáne,
je mi 17 let a pocházím z rodiny, která je z různých důvodů po mnoho let vzdálená víře a církvi, a já jsem tím byl až do 8. třídy hodně ovlivněný, takže jsem se vždycky prohlašoval za „hrdého ateistu“. Na druhém stupni se mi ale stalo, že jsem potkal profesora náboženství, dona Marcella. V něm jsem už od šesté třídy jasně viděl něco, co neměli moji rodiče, ani profesoři, ani já, ale co jsem pro sebe horoucně chtěl. Způsob, jakým vcházel do třídy, jak zapisoval docházku, jak nás zkoušel, jak odpovídal na moje otázky, pro mě byl absolutně nový a zajímavý. Tenhleten můj profesor měl něco, co jsem já neměl, co jsem mu záviděl a po čem jsem toužil. Když přišel konec osmé třídy, poděkoval jsem mu za ty úžasné tři roky, ale on mě zaskočil, když mě odpálkoval: „Nejsem to já, komu máš děkovat.“ Uběhly prázdniny a já jsem na ta slova pořád myslel, a měl jsem je ještě v hlavě, když jsem přistál v gymnaziálním světě. Noví spolužáci, noví profesoři, a přece jsem pořád myslel na toho mého profesora náboženství a každý den jsem si opakoval, že ho půjdu navštívit. Mezitím jsem se pořád víc vzdaloval církvi a se zájmem jsem sledoval některé aktivity, které organizoval politický Kolektiv, v pokusu o nalezení odpovědi na otázku po štěstí, která mě uvnitř pálila. Nakonec přešel čtvrťák a léto, ale nepřešla, naopak se zostřila jedna rána: „Proč se zdá, že mi nic nestačí, proč mě nedělají šťastným přátelé, škola, zájmy? Jeden zimní večer ve druháku se mě zeptala moje matka, jestli se mám dobře; odpověděl jsem jí, že ne, že nejsem šťastný; v té chvíli mi dala odpověď, ze které mi tuhla krev v žilách: „Michi, bereš se příliš vážně.“ V tom okamžiku mi to ublížilo, ale dneska, s odstupem dvou let, jí děkuji, protože díky těm slovům jsem se konečně vrátil ke svému profesorovi náboženství. Pamatoval si na mě a pozval mě na několik obědů, setkání, „paprsků“ (středoškolská obdoba školy komunity, pozn. př.), kde jsem viděl lidi, kteří se brali vážně, a proto byli šťastní: v tom momentě jsem začal chápat, že Kristus pro mě může představovat něco zajímavého, že mi odpovídá. Dneska od toho návratu, od mého prvního „ano“ Kristu, uběhly dva roky, a kolik věcí se změnilo. Jak jsem se změnil! Já, který se modlím, chodím na mši, zpovídám se: ještě před pár lety by to bylo nemožné. A charitativa, GS, Velikonoční triduum, prázdniny, Anděl Páně každé ráno, všechno, všechno je pro mě a pro moje štěstí. Před několika měsíci jsem začal s donem Marcellem přípravu na biřmování, kterého se už nemůžu dočkat, abych mohl být ještě víc Jeho, abych mohl křičet s ještě větším vědomím tváří v tvář všem zmatkům a obtížím: „Kdybych nebyl Tvůj, můj Kriste, cítil bych se jako vyřízený tvor.“