Jaký je účel postní doby? Popeleční středa 2011

Dnes začínáme cestu postní doby. Jaký je účel postní doby?

Účelem postní doby je naše obrácení. Jak říká don Giussani, obrácení je činnost člověka usilujícího o dospělost, neboť je nasměrován na cestu ke svému určení (viz Naboženský smysl, strana č. 20).
Obrátit se tedy znamená stát se dospělými, dorůst k tomu, abychom se konečně stali sebou samými.
Nepožaduje se od nás stát se někým jiným, obrátit se neznamená stát se někým jiným.
Díky obrácení nalezneme znovu sebe sama.
Obrácení ale může být velmi namáhavé, protože na cestě k znovunalezení pravdy o nás samých se střetáváme se všemi našimi omezeními, naší křehkostí, naší neschopností, a to nás bolí, ale může nás to také pohoršovat a toto pohoršení se stává překážkou na naší cestě.
Pohoršení nad sebou, které vede ke strachu, že nejsme milováni, že nás nikdo nemá rád, může být překonáno pouze, jestliže obrátíme svůj pohled na Toho, který nás již miluje, jestliže obrátíme svůj pohled na Toho, kdo bere na sebe naši bolest, naše omezení, naši křehkost i naši neschopnost.
Cesta postní doby se uzavře Ježíšovou smrtí na kříži – Ježíš je beránek Boží, nevinný, který z lásky na sebe bere veškeré utrpení nás lidí až k smrti – ale po smrti Ježíš vstane z mrtvých – Ten, kdo zemřel za nás a vzal na sebe všechny naše slabosti, vstane z mrtvých a tak dá znovu život všemu tomu, co kvůli zlu bylo mrtvé.
Cesta postní doby, co to tedy je? Je to cesta, která je tak trochu syntézou našeho života.
Je to cesta, na které potkáváme naše hříchy, které nás nikdy neopustí, ale současně také Krista, který nám odpouští a s odpuštěním nás vyzývá, abychom zvedli hlavu.
Když jsem byl lyžovat, často jsem padal, pak mi Tomáš řekl, že když se budu stále dívat na špičky lyží a snažit se, aby se mi nepřekřížily, určitě budu dál padat a nepohnu se z místa. Abych mohl jet dál, nesměl jsem se dívat dolů na špičky lyží, ale vzhůru před sebe, na krásu na obzoru, jen tak jsem mohl pokračovat. Pokud bych zvedl hlavu, asi bych i méně padal, ale především bych byl víc přitahován krásou cíle a méně znepokojován vlastními chybami.
Postní doba je právě toto: nechat se přitahovat více krásou odpouštění Kristova než zklamáním nad našimi pády.
Z tohoto důvodu církevní tradice vždy vyzývala křesťany, aby v postní dobu věnovali zvláštní pozornost modlitbě, postu a bratrské lásce.
Modlitba je prosba, aby Kristus přišel, pravým významem křesťanské modlitby je očekávání Krista.
V hloubi této naší modlitby by mělo být volání: “Pane, přijď”, “Pane, zjev se”, pokud tam toto volání není, i když prosíme o něco konkrétního, není to pravá modlitba.
Modlitba je modlitbou, když člověk stojí před někým, křesťanská modlitba je modlitbou, když člověk stojí před přítomností Kristovou.
Tak jako modlitba znamená stát před Kristem, půst znamená prožívat vztah k osobám a věcem, který není ovládán instinkty, ale který je svobodný.
Svobodný vztah k osobám a věcem je /takový/ vztah, který touží po tom, aby potvrdil pravdu o osobách a věcech. Půst je tedy oběť: to jest prosazování druhého a reality jako tajemného znamení přítomnosti Kristovy. Já tě miluji, protože potvrzuji hlubokou pravdu o tobě: Ty patříš Kristu, stejně jako já patřím Kristu.
Uznat, že druhý patří Kristu, žít vztah s tímto vědomím je křesťanská láska, která vždy vychází z jednoho bodu: z Boží přítomnosti, z přítomnosti Někoho, kdo miluje mne i tebe, kdo odpouští moje i tvoje chyby, kdo zachraňuje mne i tebe, kdo nás zachraňuje společně.
Ať už se rozhodneme konat jako gesto kajícnosti v postní době cokoliv, konejme to s tímto cílem: potvrzovat Krista v našem životě, tak se pokání nestane soutěží o dokonalost se sebou samým, ale opravdovým obrácením, pomocí k tomu, abych uznal, že patřím někomu Jinému.
Amen.