Jaký to má smysl?

Minulý týden mi přišla zpráva od kamaráda z Torína: “Dnes v noci zemřela Carola.” Carola je jedna moje velmi drahá kamarádka, studovali jsme spolu na fakultě architektury, cestovali, sdíleli stejný úžas pro to, co se nám přihodilo během univerzitních let: setkání s Tím, kdo nám změnil život. Carole bylo 39 let a má malé dítě.

První věc, která mě napadla, bylo: jaký to má smysl?

Znovu jsem si četl část textu školy komunity, kde don Giussani říká: “Dívat se do tváře Kristu, dívat se do tváře Člověku! Je to tak prosté a snadné… ale velice nepohodlné, nepohodlné, protože už nemůžeš následovat sám sebe. Štěstí znamená následovat toho Druhého.” Štěstí znamená následovat toho Druhého… Tato věta, kterou občas omylem považuji za normální, normální není, protože je to věta, do níž musím vstupovat každý den. Každý den a v každém okamžiku si potřebuji opakovat tuto větu: Štěstí spočívá v následování toho Druhého, druhého s velkým D.
Ten stejný den jsem znovu začal číst jednu z nemilovanějších knih dona Giussaniho: divadelní hru (drama) “Zvěstování Panně Marii” od autora Paula Cladela. Na konci knihy říká představitel, který stojí před smrtí své dcery: "Snad cílem života je žití? Ne žití, ale umírání a darování s radostí toho, co máme.” Darovat s radostí to, co máme, dát s radostí náš život, to je cesta ke štěstí.

Zde vyvstává další otázka: Já, se svým omezením, ve své maličkosti, mohu dát svůj život Kristu? Můžu, můžu mu říci ANO, zbytek učiní On, protože to nejsem já, kdo Mu dávám něco ze sebe, je to On, kdo si bere všechno. Nikdy nebudu moci myslet na mojí kamarádku Carolu se smutkem, s bolestí jistě ano, ale se smutkem nikdy. Vše, co máme, je Kristovo, náš vlastní život je Kristův a pokud Mu dovolíme, aby si ho vzal, tak nikdo jiný nám tento život již nebude moci odnést.