Jak mě mé dítě učí říkat „ano“

Moje dítě je postižené nemocí, která mu nedovolí žít mimo prostor mého břicha. Byl to měsíc intenzivního utrpení. Chlapeček potvrzuje, že řekneme-li ano okolnostem, v nichž jsme povolaní, můžeme rozkvést, můžeme se stát silnějšími a opravdovějšími. Radikálně mění způsob, jak vidím věci a jak se na ně dívám. Zdá se to neuvěřitelné, nikdy jsem neslyšela jeho hlas, je tak maličký a je jedním z těch, které svět považuje za neužitečné, kvůli kterým je maminkám často doporučeno přerušit těhotenství. Avšak já žiji tak, že zůstávám-li v bolesti a nepřestávám-li říkat „ano“, rozkvetu.

Když se dějí takové věci, chceme vědět všechno: co dítě má, jak dlouho bude žít, jestli se narodí... I já jsem se těmito věcmi zabývala až do té doby, než jsem si po amniocentéze (vyšetření na zjištění vrozených vad u plodu – pozn. překl.) uvědomila, že když budu pořád myslet na to, jak dlouho potrvá tohle trápení, budu žít pořád ve strachu a v obavách. Všimla jsem si, že momenty, kdy jsem byla v tomto měsíci klidnější, byly právě ty, kdy jsem se nesoustředila na svoje obtíže a jejich trvání, ale na lásku, kterou jsem mohla dát svému děťátku. Uvědomila jsem si, že to, co teď musím udělat, není nic jiného, než zůstat s ním, přijmout ho a milovat pro to, čím je, a kvůli určení, které má. Můj úkol je ho jenom doprovázet, jak jen je to možné, nevynucovat si, co chci já, ale dělat mu společnost, nechat ho být tím, čím být má. Chápu, že o tom, jak dlouho s námi zůstane, nerozhodujeme my ani lékaři. Je to Pán, kdo rozhodne. Další věc, kterou jsem pochopila, je hodnota bolesti. Žijeme ve světě, ve společnosti, kde to, co se zdá, že má hodnotu, je plat, volno, mít hezké věci atd. Hm, došla jsem až do bodu, kdy mě tohle otravuje: hodnota mé osoby přesahuje to, kolik vydělávám, práci, jakou dělám, kam jedu na dovolenou, kolik mám dětí atd. Život tvoří radosti i bolesti a obojí má hodnotu, hluboký smysl pro moje lidství, pro moji existenci, pro moji osobnost. I bolest, když jí čelíš, vnáší něco do tvého života, může tě obohatit, posiluje tě, mění tě, a tudíž není zbytečná. Moje modlitba k Pánovi je, aby mi pomohl říkat mu ano v každém okamžiku, i v nejobtížnějších chvílích. Moje naděje je, že mezi námi přáteli si pomáháme dívat se na velké a malé okolnosti, do kterých jsme povolaní, podle skutečné hodnoty, kterou mají, ne jako na neštěstí, ale jako na osobní výzvu, která přichází, abychom vyrostli a stali se víc takovými, jaké nás chce Pán.