Jak se rodí mučedník

2. března byl islamisty zabit pákistánský ministr pro menšiny. To, co o něm vyšlo najevo po tomto dni, vyvolává chvění: „Chci žít a zemřít pro Krista.“ Závěť. Ale odkud přichází takový člověk? Setkali jsme se s někým, kdo ho znal již od dětství. Kdy už věděl, s kým být. Od tušení, které měl na Velký Pátek, až po to oznámení na univerzitě.... Tady je jeho historie.

Dvě minuty. Řeklo by se, že to je nic. Pak si je zkoušíš rozložit: jedna vteřina, druhá... Až ke sto dvaceti. Jenom teď si představuješ, jaké peklo to musí být, když jsou vyplněny výstřely ze samopalu. Tak zemřel, Shahbaz Bhatti. Bílý džíp blokuje jeho černou Corollu na ulici obytné čtvrti 1-8/3 v Islámábádu. Tři ozbrojení muži nechávají vystoupit řidiče. Pak dvě nekonečné minuty střílení, bez přestání a bez smilování. „Na konci nezůstal ani kousek těla,“ vypráví svědek. Bhatti přijel do nemocnice v Shifě už mrtvý. Mezitím policie roztáhla kolem auta s rozbitými okny červenobílé pásky a nějaký zvědavec prostrčil prst děrami po projektilech ve zdi domu na druhé straně chodníku. Pršelo. A jeho krev rozlitá na béžovém sedadle a kožené tašce, do které ministr pro menšiny, jediný katolík v pákistánské vládě, vkládal dokumenty a vzpomínky na boje, které ho stály život. Ochrana diskriminovaných křesťanů. Zákon o rouhání. Obrana Asie Bibi, která byla kvůli tomuto zákonu odsouzena k smrti.
To je všechno, co jsme o něm věděli před 2. březnem. Očekávali jsme setkání s ním na Meetingu Rimini, kam byl pozván, abychom ho lépe poznali. Nicméně po tom zločinu vyšly najevo další věci. Jeho „duchovní závěť“, řádky publikované v knize Křesťané v Pákistánu (Marcianum press), které, když je teď znovu čteme, v nás vyvolávají chvění: „Nechci slávu, nechci moc. Chci jenom zůstat u Ježíšových nohou. Chci žít pro Krista a pro něj také zemřít.“ Jeho boje vzdálené reflektorům. Jeho odzbrojující jistota, že dřív nebo později určitě zemře, že se naplní výhrůžky extremistů. A slovo „mučedník“, které se alespoň jednou nezdá pro politika přehnané. A vyvolává další otázky: Kdo byl doopravdy Shahbaz Bhatti? Odkud přišel? Jak mohlo vykvést svědectví tohoto druhu v zemi, kde všechno křičí po opaku?
Abychom mohli odpovědět, musíme se vrátit zpátky. Do jeho domu. Ne do vilky v Islámábádu, kde se modlil s matkou, jako každé ráno, před zásahem katů. Ale do jiného, který ležel více na jihu. V Khusphuru, Punjabu, 40 kilometrů od Faisalabadu, 13 od Gojry (známé pro masakr křesťanů před rokem a půl). To je jeho vesnice. Obdélník nízkých domků s hliněnými zdmi s trochou cementu, oddělený sítí nedlážděných ulic. Kostel, postavený ve třicátých letech, je z červených cihel, se šikmou střechou. V průčelí, kde bys čekal zvonici, se tyčí palma. Kolem dokola kanál. A pole: obilí, rýže, cukrová třtina... Pozemky, které koupili od vlády belgičtí mniši na začátku 20. století, aby je nabídli vesničanům, s kterými se setkali. Oblast bývala zalesněná. Pojmenovali ji Khushpur, což v urdštině znamená „šťastná vesnice“. Zčásti jako pocta zakladateli otci Felixovi, ale především kvůli prostředí, zcela odlišnému od okolních území, která byla v úředních mapách označena jen zkratkami: Chak 48 JB, Chak 212...

Ostrov. Khusphur je jediná katolická vesnice v Pákistánu. Osm tisíc obyvatel, téměř všichni pokřtění. Všichni, nebo téměř všichni dokončili alespoň střední školu. Z mnoha rodin vzešla povolání: dva biskupové, třicet pět kněží, stovka sester. Několik jich je v dominikánském konventu, další pracují ve zdravotnickém středisku pro chudé. Ale jsou tu také dvě katolické školy, ústav věnovaný sv. Kateřině Sienské a centrum pro vzdělávání dospělých. Zvláštní ostrov v oceánu obydleném 180 miliony muslimů, kde křesťané tvoří jen asi 3%. Místo, kde, jak vypráví 46letý otec Paul Isac, už sedm let působící ve Vico Fertile, v Parmě, „vás potkávají lidé stejní jako můj dědeček, který nás brával v půl šesté ráno, než jsme šli do školy, na mši“. Kde se hraje na ulicích fotbal raději než hokej nebo kriket. A kde, jak napsal otec Piero Gheddo, historický misionář v Pimě, když vzpomínal na svou návštěvu v polovině osmdesátých let, „odlišnost od blízkých muslimských vesnic byla z různých důvodů šokující: čistota ulic a domů, svoboda žen, které se smějí, zastavují se a povídají si, živost kluků a děvčat...“ Zkrátka jiný svět. „Jednou jsem pozval italské dělníky, kteří pracovali na stavbě přehrady,“ vypráví pro Tracce otec Aldino Amato, dominikán z apulského Molfetta, který byl v letech 1962 – 72 farářem v Khushpuru. „Přijeli do země a potkali procesí Božího těla. Kněží, sestry, průvod, zpěvy. Nechtěli tomu věřit. ,Připadáme si jako doma.‘ Byla to pravda.“
V tomto prostředí Bhatti, pokřtěný otcem Amatem („Bhattiho křestní jméno je Klement“), nasával od počátku víru. Vyrostl v rodině, která čtyři generace zpátky konvertovala ke křesťanství. Otec Jacob byl důstojník, který opustil armádu, aby mohl učit na školách v zemi. Oženil se s Martou a narodilo se jim šest dětí. Nejstarší Jacqueline a potom pět chlapců, až po nejmladšího Shahbaze. „Hodně se smál, často si hrál,“ vypráví bratr Paul, lékař žijící v Padově, připravený převzít za svého bratra místo v pákistánské vládě. „I když byl ten mladší, dokázal nás usmířit. Všichni s ním chtěli být.“
A on věděl, už jako malé dítě, s kým být. „Vzpomínám si na Velký pátek, měl jsem teprve třináct let,“ vypráví ve své knize, „poslouchal jsem kázání o Ježíšově oběti pro naši spásu. Začal jsem o tom přemýšlet. Myslel jsem na to, že musím takovou lásku opětovat tím, že sám budu lásku darovat.“ Začal studovat Bibli. Ve farnosti založil společenství mladých. A udělal kontroverzní rozhodnutí. Ačkoli pocházel z rodiny dost bohaté na to, aby mohla nechat studovat všechny své děti [na soukromých katolických školách], na rozdíl od svých bratří zamířil na státní školu. „Chtěl vidět jiný svět,“ vysvětluje Paul.
Svět nebyl spravedlivý. Rychle si toho všiml: „Jednou, ještě jako student, šel navštívit na kolej přítele,“ vypráví dál Paul. „Byl křesťan. Ostatní nechtěli, aby s nimi jedl. Když to Shahbaz viděl, vyskočil: Taková diskriminace musí být odstraněna. Pokřižoval se a řekl: Od teď budu vždycky bojovat, abych ji odstranil.“
Teď si poslechni je, svědky, kteří o něm vyprávějí. Vypátrej je. Seřaď si jejich slova, velice podobná. A to, co vyjde najevo, je portrét člověka, který dodržel svůj slib. Věnoval mu všechno, dokonce se rozhodl neoženit. „Byl vynikající student,“ vzpomíná otec Bonnie Mendes, také z Khusphuru, který je dnes koordinátorem Charity v Asii. „Ne mimořádný, ale kladl velice inteligentní otázky: Proč tohle? Proč támhleto? Co můžeme dělat? Mluvil pořád o utlačovaných, o těch posledních.“
Poslední. Ti, jimž se věnoval také doma, v době prázdnin. „O Vánocích vzal košík, ozdobil ho a obcházel vesnici,“ vypráví dále Paul. „Prosil o dárky pro ty, kteří je nemohli mít. A druhý den další cesta. Tentokrát mezi chudé. Aby jim předal, co dostal. Ze začátku jsme se mu smáli, neměli jsme tuhle mentalitu. Pak jsme pochopili.“ Pochopil také, na co byly ty peníze, které občas žádal po něm a po dalších bratrech. „,Na studia,‘ říkával. Ale končily stejně jako tamty u chudých.“

Talíře a skleničky. A otec Isaac: „Pamatuji si ho na koleji, on a skupinka kluků a holek. Pomáhal v diecézi. Zastával nějaké funkce.“ A byl úzce spjatý s Johnem Josephem, biskupem, který dle vládní verze „spáchal sebevraždu“ kvůli protestu v roce 1998. „Na pohřbu Shahbaz a přátelé říkali, že se musí udělat něco, že člověk nemůže trpět takovou nespravedlností. Nikdy bych nemyslel, že i on zemře takovým způsobem, jako mučedník.“
Bhatti vyrostl pod křídly monsignora Josepha, který se narodil ve stejné vesnici jako on. „Organizovali kulturní setkání, dialogy s muslimy a hinduisty,“ vypráví dál otec Isaac. „Byl to způsob, jak vysvětlit, že nikdo z nás nechce zlo pro druhého, že můžeme společně růst. Ještě jsme to nedokázali. Chce to čas...“ Tehdy to ještě často končívalo špatně. „Jednou jsem organizoval setkání křesťanských studentů,“ vypráví Shahbaz ve své knížce. „Byl jsem zbit. Byla tam univerzitní organizační nástěnka. Pověsil jsem tam svoje oznámení: ,Můžu zemřít pro svého Ježíše, ale nemůžu přestat sjednocovat své křesťanské sestry a bratry.‘“
Tak se po čase vedle sympózií rozhořívají první sociální bitvy. „Jednu dobu chtěla vláda zavést odlišné občanské průkazy pro nemuslimy,“ vysvětluje Paul. „Shahbaz začal organizovat protesty, psát dopisy. Zákon nakonec neprošel. Byl to jeho první úspěch.“
Jsou to ta samá léta, kdy Bhatti, podpořen monsignorem Josephem, zakládá Christian Liberation Front (Křesťanskou svobodnou frontu, dále jen CLF), zčásti zárodek politické strany, zčásti kulturní asociace. Mezi prvními členy byl John Phillip. Novinář, tehdy poradce biskupa Josepha v oblasti lidských práv, od roku 1996 žijící v Itálii, kam utekl kvůli výhrůžkám smrtí. Teď vylepuje plakáty pro obec ve Fidenze a pokračuje v navazování vztahů s vystěhovanými krajany. „Shahbze jsem poznal před dvaceti lety v Faisalabadu,“ vysvětluje. „CLF jsme zakládali on, já, můj synovec a dalších pět, za podpory biskupa Josepha.“ Stalo se to nedlouho po obědě v restauraci. „Bylo nás sedm. Sedíme. Začínáme jíst. Z našeho rozhovoru číšníci pochopili, že jsme křesťané. Přišel majitel a řekl nám, že musíme zaplatit i za talíře a skleničky. ,A vezměte si je pryč: my, muslimové, už z nich nemůžeme jíst.‘ Začali jsme diskutovat. Hádat se. Nebylo to k ničemu. Zaplatili jsme. Co řekl Shahbaz? Nevzpomínám si na slova. Ale na tvář ano.“
„Být součástí takové menšiny v Pakistánu je jako mít na sobě jasně červené písmeno, které tě zavazuje k podřadnému životu,“ napsal Washington Times. Nic než pravda. Aby smazal toto písmeno, zakládá Bhatti další skupinu, All Pakistan Minorities Alliiance (Sdružení všech pákistánských menšin, dále jen APMA). Přicházejí veřejná shromáždění (známé je to v Islamabadu v roce 1995) a obrana kostelů po 11. září, sociální aktivity a přímý zásah v oblastech postižených záplavami a zemětřesením (jako to zničující z října 2005: 75 tisíc mrtvých). A rázné rozhodnutí pro politiku. V roce 2002 vstupuje křesťanský lídr do Popular Party (Lidové strany, dále jen PP), nejliberálnější a „laické“ politické strany v Islamabadu, která hledala lidi, kteří by mohli kandidovat do parlamentu, kde je vyhrazeno pět míst menšinám. Jeho volební program? Jednoduchý: „Přeji si pouze to, aby má země byla požehnaná Kristem.“

Jako smyčka. Poslanec, v roce 2008 se stává ministrem. Vláda chce odlehčit obraz režimu necitlivého k náporu násilí proti křesťanům, které se zvedá z řad extremistů. On to ví, ale přijímá. Protože odtud může lépe hájit svůj lid, křesťany i nekřesťany. „Když převzal úřad, přísahal, že bude bojovat až do poslední kapky krve,“ řekl Asia News monsignor Rufin Antony, biskup Islamabadu - Rawalpindi. „Vyšlo to právě tak. Zaplatil krví.“ Ale před pádem dosáhl důležitých výsledků, v kontextu stále více nepřátelském. 5% kvóta míst ve státní správě pro menšiny. Modlitebny pro nemuslimy ve vězeních. 24 hodin aktivní telefonní linka k ohlašování diskriminace. Ustavení Národního dne menšin (11. srpna). A bitvy, boje bez jakéhokoliv šetření. „Minulý rok fundamentalisté nedaleko odtud vypálili křesťanskou vesnici,“ vypráví Paul. „On se položil před vlak, aby žádal spravedlnost. Přijel prezident a několik ministrů a dali do pohybu vyšetřování.“
Nejnásilnější bitva byla ale ta o zákon 295c o rouhání. V platnost vešel v 70. letech, v roce 1986 za režimu generála Zia ul Haqua byl revidován (k horšímu). Dovoluje soudcům odsoudit k smrti toho, kdo uráží Proroka nebo Korán. Stačí udání. Většinou je zákon využíván k osobním mstám nebo k řešení jiných hádek: o pozemky, ženy, peníze. Věci, které nemají s náboženstvím nic společného. Ale má zničující důsledky. „Je to jako smyčka“ poznamenává otec Amato: „Stačí, když tě dva lidé obviní, a riskuješ trest. A častokrát to končí tak, že i když soudci nedají za pravdu žalobcům, oni tě zabijí.“ Před Ziou byli odsouzeni za „rouhání“ pouze dva lidé. Pak se počet navýšil na 962. 119 z nich jsou křesťané. A bylo již vykonáno 34 rozsudků smrti, jak spočítal Time.
Jeden případ dosud visí ve vzduchu. Týká se Asie Noreen, řečené Asia Bibi. Křesťanka, matka pěti dětí. V červnu 2009 se pohádala s dalšími ženami (muslimkami) z Ittanwali, své vesnice. Také v tomto případě šlo o vodu a kýble. Ne o víru. Za dva dny ji zatkla policie: 18 měsíců věznění a násilí, pak – 8. listopadu – rozsudek smrti. Pro ni a de facto i pro toho, kdo ji obhajoval. Jako Salman Taseer, lidový komisař Punjabu, který se činil, aby žádal spravedlnost pro Asia Bibi. Byl zabit 4. ledna svými osobními strážci: 27 projektilů a křik „Allahu akbar“, Alláh je velký.
Že další bude na řadě Shahbaz Bhatti, to věděli všichni. Byl to on, kdo dva roky pracoval na tom, aby ministerská komise znovu zákon zrevidovala. Byl to on, v únoru potvrzený ministr (po reorganizaci, kdy vláda Raza Gilianiho zredukovala ministerská křesla z 50 na 22), kdo znovu vyšel z tohoto prostého programu, ale tak rušivého pro fundamentalisty: „Čelit nejvážnějším výzvám, jako je zákon o rouhání. A svědčit o víře v Ježíše.“

Jeho dílo. Hrozby přicházely v nárazech, stále tvrdších. Doprovod a ochranka, ne. Kardinál Jean Louis Tauran, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, vzpomíná na své poslední setkání s Bhattim 28. listopadu loňského roku takto: „Přišel mě pozdravit na letiště do Lahore a řekl mi: ,Vím, že mě zabijí. Nabízím svůj život pro Krista a pro dialog mezi vírami.‘“ Terč. S plným vědomím. Na internetu je ještě videozáznam televizního rozhovoru před dvěma měsíci. Tuhne při něm krev v žilách. „Strach? Věřím v Krista, který za nás dal svůj život. Vím, co je kříž. Co znamená. A chci Ho následovat na kříž. Je lepší zemřít, než ustoupit ze svých principů.“
Skončilo to, jak předvídal, na té ulici za deště v Islamabádu. Viníci? Talibánci, jak jinak. Ale nejen. Vyšetřování postupuje pomalu. Vláda se kýve mezi lhostejností a strachem, jako by si nemohla dovolit další mučedníky ani další obtíže: v době, kdy šly tyto Tracce do tisku, se ještě nevědělo, jestli ministr pro menšiny bude mít stejné pravomoci a jestli jím opravdu bude Paul Bhtti, chirurg a pediatr, který by opustil Veneto, aby se ujal této funkce. „Budoucnost? Závisí na lidovcích,“ říká otec Amato, „a na prozřetelnosti.“
Přítomnost je však plná hněvu a strachu, modliteb a bdění. Jako v Islamabádu, kde nějaký chlapec najednou zakřičel: „Kolik lidí mimo Pákistán znalo Shahbaze předtím, než byl zavražděn?“ Nastala chvíle napjatého ticha. „Teď kdokoliv má televizi, mohl ho vidět svědčit o Ježíši. I po smrti si od něj Bůh nechává sloužit. Aby konal Jeho dílo.“